Hořká bitva o Vítkův Hrádek skončila. Poražené jsou obě strany

Pavel Gabriš, starosta obce Přední Výtoň, v jejímž majetku se tato zřícenina nachází, výpověď z nájmu odůvodnil vážným porušením nájemní smlouvy ze strany spolku. 

Budoucnost této kulturní památky, jejíž věhlas sahá i do sousedního Rakouska a nedalekého Bavorska, je stejně nejasná jako události posledního roku. Vydal jsem se proto do Jižních Čech zjistit, proč jeden z klenotů obrozené části Šumavy opět zažívá dobu temna. K hlubšímu pochopení celého sporu je potřeba začít od úplného začátku.

Romantický hrad Vítkův Hrádek (též Vítkův kámen, německy Wittigestein či Wittinghausen) uprostřed hlubokých lesů byl v minulosti inspirací mnoha umělcům, z nichž nejvýznamnější byl šumavský rodák Adalbert Stifter, který sem zasadil děj svých románů Hvozd a Vítek a také jej zvěčnil na svých obrazech. 

Hrad, nacházející se na hoře Vítkův kámen, byl založen kolem roku 1250. Za Rožmberků v něm dokonce jednu noc věznili krále Václava IV. Navzdory turbulentním dobám, kdy odolal mj. průchodu švédských vojsk, a několika změnám majitele byl používán až do poloviny 18. století, poté vyhořelý osiřel. První vzkříšení měli na svědomí v roce 1869 Schwarzenbergové, kteří si v nedaleké obci Svatý Tomáš postavili lovecký zámeček a na opuštěné zřícenině zřídili rozhlednu.

Dalším člověkem, který významněji zasáhl do osudu zpustlého hradu, nebyl žádný šlechtic, ale hajný Petr Ziegrosser, jenž se v 70. letech minulého století nastěhoval do blízkého Svatého Tomáše. V té době byl hrad běžnému člověku nepřístupný, jelikož se po druhé světové válce ocitl (spolu s obcí) v tzv. pohraničním pásmu. 

Jako jinde v Sudetech i zde byli obyvatelé obce vystěhováni a většina hospodářství srovnána se zemí. Petr Ziegrosser koupil jedno z mála nezbouraných stavení naproti místnímu kostelu, který pohraničníci nemohli odstřelit, a tak jej využívali alespoň jako skladiště.

Z hradu se stala letecká hláska (na protějším kopci byl radar), přesto dál chátral. Schodiště z doby, kdy hrad sloužil jako rozhledna, se rozpadlo a ruina hradu se stala nebezpečnou, takže ji vojáci opustili a postavili si hned vedle hlásku novou.

Po převratu se Ziegrosser stal hybnou silou osudu této obce v pohraničí. Nejprve začal s obnovou kostela, ze kterého vyvážel suť a sháněl sponzory na jeho opravu. Také chodil kosit kopřivy kolem hradu, aby k němu mohli turisté a zároveň oslovoval místní nadšence a ponoukal je k jeho obnově.

Záchrany kostela se mu podařilo docílit relativně rychle a díky zásadní pomoci bývalých německých obyvatel začala v roce 1991 jeho renovace. S Vítkovým Hrádkem nedokázal ale nějaký čas hnout. Až jednoho jarního dne roku 1998 se přišel podívat na besedu o Himalájích, která se konala v jedné z českobudějovických hospod. Na ní horolezec Miroslav Kovačičín vyprávěl své zážitky z výstupu na pátou nejvyšší horu světa Makalu. 

Petr Ziergrosser tam pronesl památnou větu: „Vy se flákáte někde v Nepálu a tady nám padá Hrádek na hlavu.“ Jejich setkání skončilo podáním ruky a chlapským slibem Mirka Kovačičína, že hrad zachrání.

Kovačičín pochází z Bílých Karpat (Vápenice u Starého Hrozenkova na Moravských Kopanicích) a jeho firma na stavební výškové práce působila až v daleké Karviné, ale navzdory tomu dlouho neváhal a pouze kvůli plánu na obnovu neznámé chátrající zříceniny se ještě téhož roku i s rodinou a svým podnikáním přestěhoval do Českých Budějovic. 

Vždy si dával smělé cíle a pouštěl se do věcí, na které si většina lidí netroufala. Kromě horolezectví se i potápěl a létal na paraglidu, ale obnova Vítkova Hrádku se zdála natolik fantaskní, že si všichni v jeho okolí mysleli, že podniká své doposud největší riziko v životě.

S přáteli a dalšími nadšenci založil Spolek přátel Vítkova Hrádku (dále jen SPVH), v jehož čele stanul jako předseda. Celý projekt nazvali „Vítkův Hrádek – symbol vzájemnosti“. Jejich cílem totiž nebylo „pouhé“ obnovení významné kulturní památky, ale i vytvoření místa pro setkávání česky a německy mluvících lidí na rozhraní 3 regionů – Česka, Rakouska a Bavorska.

Smělý plán vyvolával soucitný úsměv, hrad byl v totálním rozkladu, reálně hrozilo zřícení, jednotlivá patra se propadla a prostor uvnitř věže byl zasypán obrovskými žulovými kameny a sutinami. SPVH si jej pronajal za symbolickou jednu korunu a roku 1998 začal pracovat na jeho obnově.

Spolek neměl žádný zdroj příjmů a vše dělal svépomocí. Kovačičín měl v té době malé děti, ale přesto vložil do svého snu všechny úspory. Denně poslouchal od svých přátel, že je šílenec a blázen, ale vždy přišli a přiložili ruku k dílu.

Spolek si nechal zpracovat studii na využití Vítkova Hrádku, zařídil stavebně technický a stavebně historický průzkum včetně rešerší, bylo provedeno zaměření hradu a hradeb, archeologický průzkum a zpracována projektová dokumentace na statické zajištění hradu, na jejímž základě byly zahájeny záchranné práce a získány první dotace.

Za dohledu památkářů a archeologů vyklidili prostor velké věže i nádvoří. Věž vyžadovala zpevnění speciálními technologiemi, takže byla obestavěna lešením, vypadané zdivo bylo vyspárováno, rozpadané části hradní koruny byly dozděny, aby mohla být nakonec zajištěna železobetonovým věncem a zakryta žulovými kameny.

Každodenním chlebem této skupiny nadšenců nebyla jenom tvrdá dřina, ale i ladění různých detailů s památkáři a to od těch největších, jako je celkový vzhled, až po ty nejmenší, jako je kupříkladu složení použité malty. Nakonec do věže spolek vestavěl vyhlídkovou plošinu.

„Dřeli jsme tam jako koně. Třeba jsme nosili trámy ze Svatého Tomáše, když nám úřady odmítly velkým autem zajet nahoru. Raději ani nechci vzpomínat na to, kolik bylo vevnitř sutě. Celé to tam kvůli ní bylo o patro vyšší, dole jsou i sklepy, ale tam už se asi nikdy nikdo neprokope,“ vzpomíná Pavel Kroneisl – publicista, dlouholetý rozhlasový komentátor a člen výkonného výboru SPVH.

V červenci roku 2005, po sedmi letech usilovné dřiny, začal spolek sklízet první plody své práce. U příležitosti 200. výročí narození Adalberta Stiftera byl Hrádek otevřen veřejnosti a po 60 letech nepřístupnosti znovu ožil.

Tehdejší starosta Přední Výtoně Jan Stoiber to komentoval slovy: „Když před lety projekt opravy rozbíhali, považoval jsem to za fantasmagorii. Ale opravili ho tak, že je teď chloubou celého okolí.“

Dodnes je v Kovačičínovi vnitřní bolest nad tím, že se otevření nedožil člověk, v jehož hlavě se tato myšlenka zrodila a který ho pro ni dokázal tak nadchnout. Petr Ziegrosser zemřel na podzim roku předcházejícímu otevření. Členové spolku uctili památku člověka, který do nich vložil naději a důvěřoval jim, umístěním pamětní desky.

Otevřením pro veřejnost práce neskončila. Do šenku se v zimě nosilo zboží na speciální upravené krosně, jakou používají krkonošští a tatranští nosiči. Vzhledem k velké nadmořské výšce (1036 m.n.m.) a drsným klimatickým podmínkám v kombinaci s požadavkem památkářů na vápennou maltu byla běžná údržba hradu sisyfovská práce. Každoroční kontroly a opravy zdiva horolezci byly nutností. Dřevěná vyhlídková plošina vyžadovala každé dva roky speciální nátěr v ceně přes 100 tisíc.

Spolek mimo to zaměstnával personál, pravidelně pořádal kulturní akce, zajišťoval údržbu okolí, ve věži hradu zřídili výčep, pokladnu, pódium, na obvodových zdech vybudovali palisády. Pořídili také sochu rytíře Vítka (Vítek I. z Prčice, zakladatel hradu a rodu Vítkovců), Václava IV. (který zde byl jednu noc vězněn) a Bertičky (Vítkova láska Bertha von Blankenberg) a před kostelem ve Svatém Tomáši umístili sochu madony. Zkrátka hrad i jeho okolí neúnavně zvelebovali.

V podstatě členové spolku oddřeli černou práci, proklestili se byrokratickou džunglí, postarali se o mediální propagaci a díky této trpělivé práci se Vítkův Hrádek podařilo proslavit natolik, že jej nenavštěvují tisíce, jak prorokoval Petr Ziegrosser, ale kvalifikované odhady dokonce hovoří až o 40 tisících návštěvních ročně. 

Hrádek se pravidelně objevuje v médiích a lákají na něj prospekty snad každého hotelu v okolí. Pro představu, jak je důležitý pro lipenské podnikatele: jeho návštěvníci tvořili v loňském roce cca 30 % tržeb přívozu ve Frymburku. Následkem turistické vytíženosti obec Přední Výtoň přistoupila k vybudování vrtu na vodu, přívodu elektřiny a sociálního zařízení v prostorách hradu, což se také promítlo v nájmu, který se zvýšil na 250 tisíc ročně. 

Nejen Přední Výtoň a její obyvatelé, ale i další obce a lidi z okolí činnost spolku všemožně podporovali a oceňovali ji. „Vítkův Hrádek je ikona celého Lipenska,“ prohlásil v roce 2021 Jiří Mánek, předseda Turistického spolku Lipenska.

Na moji žádost o zhodnocení činnosti SPVH se vedoucí archeologického oddělení NPÚ pan Mgr. Jiří Havlice vyjádřil následovně: „Při porovnání úrovně péče o hradní zříceninu v kontextu Jihočeského kraje z hlediska památkové péče lze aktivity Občanského sdružení Vítkův Hrádek považovat za příkladné.“ Velmi pozitivně se taktéž vyjádřil i oblastní ředitel památkové péče pan Mgr. Petr Pavelec.

Místo oplývalo jedinečnou přátelskou atmosférou a byly s ním neodmyslitelně spjaty osobnosti z řad spolku. Kastelán Vladimír Tulek byl duší hradu, na hradě i bydlel, takže byl „ve službě 24/7“, jak často s úsměvem říkával. Díky tomu byl hrad otevřen celoročně, i když napadl metr sněhu.

Když byl 12. prosince 2022 nalezen na Hrádku mrtvý, bylo to jakousi temnou předzvěstí nadcházejících událostí.
Ty se daly do pohybu krátce na to. 

Pár dní před Vánoci přišel z obce dotaz na stav vyhlídkové plošiny a o měsíc později, tj. v lednu 2023, byla SPVH od obce Přední Výtoň doručena výpověď z nájemní smlouvy, podle které měl spolek k poslednímu dubnu toho roku předat hrad zpět obci. To přirozeně vyvolalo nevoli a vášnivé emoce mezi členy a příznivci SPVH.

Starosta obce Přední Výtoň Pavel Gabriš, tehdy relativně čerstvě zvolený (v říjnu 2022), výpověď zdůvodnil hrubým porušením nájemní smlouvy. Jeho aktuální vyjádření se mi bohužel získat nepodařilo. 

Již na podzim mi během telefonického rozhovoru osobní schůzku odmítnul a nebyl ochotný komunikovat ani přes e-mail. Nyní na jaře se uvolil k poskytnutí rozhovoru až po ukončení sporů a soudních jednání. Informace čerpám pouze z jeho vyjádření pro jiná média a ze zmíněného krátkého telefonického rozhovoru.

Jak letos potvrdil soud, vyhlídková plošina je majetkem SPVH, není součástí nájemní smlouvy a spolek tudíž nesl plnou odpovědnost za její provoz. A právě spor o ni a její stav je alfou i omegou války o Vítkův Hrádek.

Starosta obce špatný stav vyhlídkové plošiny udává jako důvod k výpovědi z nájmu. Argumentuje tím, že hrad na začátku roku 2022 navštívila kontrola ze stavebního úřadu ve Vyšším Brodě a ta na zmíněné vyhlídkové plošině objevila závady a nařídila jejich odstranění. 

Spolek se ovšem brání, že celou věc řešil se statikem a také s předchozím tehdejším starostou Janem Bittnerem, který jim pomohl sehnat firmu na opravu. Oprava proběhla podle plánu a v době nástupu nového starosty do úřadu byla plošina uvedena zpět do provozu. 

SPVH má taktéž v ruce statický posudek, který povoloval její provoz do konce roku 2024. Ten pan starosta označil za antidatovaný a nechal si vypracovat jiný posudek, ten ale povoloval provoz pouze do října roku 2023.

Tak jako tak, SPVH byl nucen předat Vítkův Hrádek loni v dubnu zpět do užívání obci, což provázely další podivné události. Obec krátce před předáním Hrádku vyhlásila výběrové řízení na nového provozovatele, na což zareagovali místní významní podnikatelé, kteří měli přirozeně zájem na tom, aby Vítkův Hrádek fungoval i nadále. Založili proto spolek Wittinghausen a dle zákulisních informací nabídli obci lepší finanční podmínky, včetně závazku, že se s SPVH vyrovnají, zajistí bezproblémové převzetí a nepřerušení provozu.

Dle prvotních zpráv z výtoňské radnice Wittinghausen výběrové řízení vyhrál, pan starosta Gabriš na osobní schůzce na Vítkově Hrádku několika členům SPVH dokonce sdělil, že mají jednat už jen se zástupci tohoto nového spolku. 

Ale vše se změnilo ani ne za dva týdny, když členům spolku pan starosta znovu volal ohledně dalšího jednání, na kterém svůj výrok popřel a oznámil, že se obec rozhodla ve výběrovém řízení nikoho nevybrat.

Neshody provázely i jednání o odkup dřevěných soch a dalšího vybavení. Obě strany si nechaly vypracovat odhad jeho ceny, které se například v případě soch rozcházely o desítky tisíc. Předmětem dohadů bylo i vlastnictví vyhlídkové plošiny, které se obec neúspěšně pokoušela nárokovat.

Provozem a výběrem vstupného nakonec představitelé obce pověřili firmu Spása s.r.o., které za toto vyplatila stovky tisíc. Návštěvníci změnu zpočátku mohli zpozorovat pouze na obměně personálu a drobné změně, kdy se začalo platit vstupné i do přízemí věže, a ne pouze za výstup na vyhlídkovou plošinu. 

Během léta následně zmizely za celkem dramatických okolností i sochy, jelikož se SPVH s obcí nedohodl na ceně odkupu, a tak si pro ně přijeli za plného provozu. Hněv členů a příznivců spolku, pocit niterné nespravedlnosti a srdeční bezmoci rostl a celou situaci zhoršil fakt, že ze zastupitelstva obce odešel předchozí starosta, který v celém sporu fungoval jako kultivovaný mediátor a mírnil emoce na obou stranách.

Absurdní je, že aby obec mohla hrad provozovat, využívala v nezměněné podobě plošinu a vybavení hradu vyhnaného spolku celou turistickou sezónu a nechtěla ani slyšet o žádné formě pronájmu či kompenzace za jeho užívání.

Během turistické sezóny se veškerá jednání zastavila, ale hned po jejím ukončení bylo obcí nekompromisně nařízeno neprodlené odstranění veškerého vybavení, včetně jablka sváru – vyhlídkové plošiny. 

Toto nařízení mělo formu předžalobní výzvy a kafkovskou absurditou bylo tvrzení, že vybavení, které obec využila k zajištění provozu, mělo být dle názoru obce odstraněno již při ukončení smlouvy. Toto požadované odstranění ovšem dle zástupců spolku paradoxně nebylo umožněno ani během letošní zimy, protože jim bylo opakovaně odmítnuto vydání klíčů od objektu. 

Vše nakonec dospělo k soudu, který letos uznal majetkové nároky SPVH a v návaznosti na to potvrdil nutnost odstranění vnitřního vybavení hradu.

Krátce po tomto rozhodnutí soudu nastala další kuriózní situace. Ačkoliv rozhodnutí soudu ještě nenabylo právní moci a obě strany mohou podat odvolání, nádvoří hradu se plní kusy rozřezaného vybavení hradu čili majetkem SPVH, který by mohl být odstraněn citlivěji a dále využit či prodán.

Osobně se mi kauza Vítkův Hrádek jeví jako velmi necitlivě a nestátnicky řešená především ze strany starosty Pavla Gabriše, uznávám ale, že unáhlená a emoční rozhodnutí byla k vidění na obou stranách sporu. Můj názor je podepřen faktem, že během pětadvacetileté činnosti SPVH se jeho zástupci vždy dokázali nekonfliktně dohodnout ke spokojenosti všech, a to jak s památkáři, tak s předešlými čtyřmi starosty.

V únoru současný pan starosta vyjádřil přání, že by byl rád, kdyby se letos v květnu Vítkův Hrádek veřejnosti opět otevřel. Jak toho chtěl docílit, když mu muselo být jasné, že hrad přijde v podstatě o veškeré zázemí, především o vyhlídkovou plošinu, jejíž bezpečnost dlouhodobě zpochybňuje? 

Jeho plán nabyl podobu veřejné sbírky. Všichni teď alibisticky doufají, že obec z bryndy vytáhnou nezištní dárci. To ale zatím moc nevypadá, vybráno je něco málo přes čtvrt milionu, cílem je nicméně vybrat deset milionů. Místo Dnů otevřených dveří může dnes obec pořádat spíše Dny dveří zavřených.

Otevře se hrad napřesrok? Bude Vítkův Hrádek zase někdy místem, jakým býval – symbolem přeshraniční vzájemnosti a místem setkávání dobrých lidí? Nebo se Vítkův Hrádek zase pronajme další skupině srdcařů, kteří na jeho opravě a provozu vypustí duši a za další čtvrtstoletí se jim bez poděkování ukončí smlouva? Jaký je v Česku typický scénář?