KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Výběrové řízení DAMU na obsazení funkce „ombudsosoby“ rozčeřilo vody akademického světa, které byly od doby několika afér sexuálního rázu celkem poklidné. Senátor Zdeněk Hraba (STAN), stranický kolega ministra školství, označil výběrové řízení za „jasný úpadek akademické sféry v přímém přenosu“ a v nadsázce pokračoval „jak si na DAMU mohli dovolit označit děkana děkanem a nikoliv děkanosobou“. Následná debata se točila zejména kolem novotvaru. Přitom je otázka, jestli vysoké školy vůbec něco jako ombudsmana potřebují. Při troše soudnosti je jasné, že ne. Tato pozice je jen výrazem alibismu. Stačilo by zakázat intimní vztahy mezi osobami nerovného postavení.
Ne že by senátor Hrbata a další lidé kritizující jazykový aspekt věci neměli v mnohém pravdu. Patvary tzv. „inkluzivního“ jazyka jsou skutečně úpadkové. Jejich prosazovatelé zhusta kopírují nějaký zahraniční, většinou anglický mustr, aniž by brali v potaz zákonitosti a tradici češtiny
Na tohle trefně na svém facebookovém profilu poukázal například Václav Jamek.
Je samozřejmě smutné, že inkluzivní tvary prosazují lidé s filologickým vzděláním, z nichž někteří se dokonce považují za lingvisty.
Jenže jazykové zhůvěřilosti zdaleka nejsou největší problém. Tím je existence dalšího úřadu v bující byrokracii vysokých škol. DAMU v tom zdaleka není sama.
Pozice ombudsmana je zaváděna na jedné škole za druhou, aniž by pro její existenci byl reálný důvod. Ostatně podmínky výběrového řízení na DAMU mohou posloužit jako dobrý příklad.
Od kandidáta se požaduje „odpovídající vysokoškolské vzdělání“ (tedy nikoli explicitně psychologické) a „zkušenost s mediační činností nebo krizovou intervencí“.
Vedle životopisu a dokladů o dosaženém vzdělání má dotyčná osoba předložit „koncepci činnosti ombudsosoby v rozsahu max. 3 stran A4“. Přeloženo s jistou dávkou nadsázky: zájemce o tento nový úřad má předstoupit s plánem, co v tom úřadu bude konkrétně dělat.
Kolik škol, tolik ombudsosob?
Jak bylo řečeno výše, není to zdaleka jen záležitost DAMU. Třeba ombudsmanka FF UK popsala po nástupu svůj plán takto: „Ráda bych pomohla prevenci nastartovat zprostředkováním dialogu různých skupin, workshopy, pravidelným vzděláváním, zvyšováním informovanosti, zveřejňováním doporučení či stanovisek a sdílením zkušeností a vnímáním všech zúčastněných. Vůli i velká očekávání vidím na všech stranách.“
Je více než pravděpodobné, že takové pozice se dříve či později objeví na všech vysokých školách — a možná i na středních
Jejich existencí budou podmiňovány nejrůznější granty a příspěvky a pro školy se tak stanou nutností. To nic nemění na tom, že jde o projev alibismu, který problém – pokud existuje – vůbec neřeší.
Vysoké školy jsou sice „školy“, ale nejsou žádnou „přípravou na život“. Jsou to místa, kde se setkávají dospělí lidé, z nichž jedna skupina jsou učitelé, druhá studenti. Ostatně studenti za sebou mají zkoušku, jejíž název „maturita“ odkazuje na dosažení dospělosti.
Ano, je pravda, že řada z nich, a dnes v čím dál větší míře, se potýká s různými problémy často psychického rázu.
Ale od takové pomoci jsou zde centra pro studenty se specifickými potřebami, která ve spolupráci s kvalifikovanými odborníky dokážou takovým studentům nabídnout jistou pomoc. Někdy úspěšně, jindy ne. Na druhou stranu není nikde psáno, že každý musí vysokou školu absolvovat.
Pokud se někde potkávají dospělí lidé — ať už je to na univerzitách, nebo ve firmách —, lze v civilizované společnosti rozumně očekávat, že dokáží respektovat určité normy. Řada z nich je dána zákonem, další si může organizace stanovit podle sebe.
K postihování jednání, které normy porušuje, existují instituce jako etické a disciplinární komise, vybavené konkrétními a dostatečnými pravomocemi, jak delikty na té či oné škole řešit.
Pokud se někdo dopouští jednání, které porušuje nastavená pravidla, je na místě výtka, trest, případně vyhazov. Mediace v takových případech pomůže těžko.
Většina případů, které v poslední době zaujaly mediální pozornost, byla sexuálního charakteru a týkala se vztahu mezi učiteli a studenty. Ostatně i proto úřady ombudsmana zdůrazňují řešení problémů mezi osobami nerovného postavení.
Jenže intimní vztahy mezi osobami nerovného postavení jsou a vždy budou problém. I proto řada velkých firem přijímá kodexy, v nichž intimní vztahy na pracovišti zakazuje.
České vysoké školy se přijetí takového kodexu brání. Často se argumentuje právě tím, že studenti i učitelé jsou dospělí lidé a nelze jim bránit v navazování takových vztahů. V navazování jistě ne, ale pokud k navázání takového vztahu dojde, je naprosto správné, aby jeden z páru organizaci opustil.
I konsensuální vztah má totiž ničivý dopad na atmosféru uvnitř. Dříve či později stejně vejde ve známost, načež jiní studenti už nikdy nebudou moci věřit, že se jejich kolegyni/kolegovi nedostává preferenčního zacházení.
A takové ty obezličky, že pokud má pedagog vztah se studentem, tak mu nepovede práci, nebude ho zkoušet apod., jsou jen čirým alibismem. Jeho kolegové/přátelé přece o takovém vztahu vědí a většinou se dle toho chovají. Stejným alibismem je zřizování úřadu ombudsmana.
