Státní vyznamenání jinak: Jedno ale mají všichni prezidenti společné

Hlava státu promluvila způsobem, který výrazně kontrastuje s tím, jak působí každodenní politika. Jako bychom už byli ustálenou zemí, kterou netrhají na kusy ustavičně hádky, urážky a vzájemné obviňování, jež z parlamentu někdy přesahují do běžného života a leckdy přímo vráží klín mezi členy rodin, přátele, kolegy či sousedy. 

Tento dojem permanentní krize zůstal pro onen večer kdesi daleko. Což na první poslech znělo překvapivě, ale je to jistě dobře.

Projev nebyl ničím zvláště výrazný, leč vyvážený, solidní a uklidňující. Což bylo ještě podtrženo poněkud monotónním vystupováním Petra Pavla, který není výrazný rétor – a ani se o to nesnaží. Možná tak více zaujme po přečtení než během poslechu. Současný prezident postrádá smysl pro dramatičnost Václava Havla či schopnost Václava Klause přednášet i banální sdělení s naléhavostí zásadních pravd.

Na druhé straně lze kvitovat, že na rozdíl od Miloše Zemana dnešní nájemník Hradu nemá sklony k pouťové estrádnosti ani k jedovaté útočnosti. Už kvůli těmto nepříjemným asociacím je snad lepší, že minulá hlava státu nepřišla. 

Jakkoli to ubírá ceremoniálu na reprezentativnosti, ve svých nejlepších chvílích dokáže být tento pronikavý myslitel a skvělý rétor i inspirativní osobností. Až příliš často však svůj intelekt ponižuje mstivostí a zlobou.

V samotném vystoupení prezidenta nic nechybělo: obsahoval apel na tradici demokratické státnosti, na svornost národa, na aktivní přístup k vlastnímu i společenskému životu, na potřebu nepopulárních reforem a nepopulistických lídrů. 

Opravdu je však lepší si ho přečíst, neboť přednes čtyřhvězdičkového generála sice neurazil, ale nenadchl. Nicméně, jak již bylo řečeno výše, vzrušení máme z politiky až příliš, tedy tu trochu nudy ve slavnostní večer lze nakonec uvítat.

Totéž platí pro prezidentův výběr vyznamenaných. Vlastně mezi nimi nenajdeme nikoho, nad nímž by se šlo doopravdy „spravedlivě rozčílit“. Jistě, některým lidem možná některá jména nebudou po chuti, ale sotva by to asi dokázali vyargumentovat věrohodným a objektivně znějícím způsobem. 

I tohle je po Miloši Zemanovi příjemná změna. I to jen posílilo pocit z celého ceremoniálu: jako bychom už byli zemí, v níž život plyne klidně, bez vzrušení.

Ten klid opravdu působil snad až nepřípadně. Ale také svým způsobem příjemně. Jako by Petr Pavel ukazoval jinou Českou republiku. Slušnou, důstojnou a v podstatě nudnou zemi, v níž je zdrojem vzrušení jen zápas v hokeji, nikoli hádka v televizní debatě, katastrofy čistě přírodní, nikoli ty politické, a emoce lidé cítí ve chvílích, kdy je prožívají se svými blízkými, nikoli při sledování přenosu ze schůze parlamentu.

Jediné, co mi během slavnostního večera skutečně chybělo, bylo vyznamenání členů skupiny bratří Mašínů. Ovšem to jsem věděl předem. Neocenil je ani disident Václav Havel a negativní názor bývalého vojáka Československé lidové armády Petra Pavla na ně je znám. Sympatické bylo, že už loni, kdy současný prezident slavil 28. říjen v roli hlavy státu poprvé, udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka Zdeně Mašínové.

Sestra obou bratrů na rozdíl od nich zůstala v komunistickém Československu a trpěla tehdy i za ně, stejně jako matka Zdena Mašínová starší. Můžeme to brát i tak, že si Petr Pavel vybral nekontroverzní oběť perzekucí. I tím – vzhledem ke své minulosti – riskoval. Ale Mašínová řád neodmítla a přišla i na jeho předání. Pouze prezidentovi řekla, že jej přebírá i za bratry. Víc ani nešlo čekat, ostatně většina společnosti stále s jejich vyznamenáním nesouhlasí.

Na případné ocenění, když ne největších, tak určitě nejslavnějších hrdinů třetího odboje, tak musíme počkat nejen na jinou hlavu státu, ale i na změnu našeho přístupu k minulosti. Snad se s ní už konečně jednou vyrovnáme.

Národ, který odmítá uctít své bojovníky, neplní slova Petra Pavla z jeho projevu: „Právě uznání zásluh těchto lidí je symbolem přetrvávající úcty k původním ideálům české státnosti a navazováním na její nejlepší tradice.“

Někdo si může myslet, že tohle už není důležité. Opak je pravdou. Hlava státu řekla i toto: „Musíme si nejen dnes více připomínat, jak křehká demokracie ve skutečnosti je a že o ni musíme vytrvale pečovat. Jak složité, dlouhodobé a často bolestivé bylo vybudovat ji a uhájit a jak snadné – a na první pohled nepozorované – může být ji opět ztratit.“ Naprostý souhlas. Kdo si může být jist, že národní tragédie let 1938, 1948 či 1968 se nemůže opakovat?

Měli bychom být schopni se (nejen) na činnost bratří Mašinů nedívat mravně relativizujícím podhledem, jaký nám natloukl do hlavy komunistický režim, ale prizmatem věčných hodnot svobody, cti a odvahy.

Historii bohužel často píší vítězové. A těmi tehdy byli bolševici. Po inscenovaných procesech popravili Miladu Horákovou, Heliodora Píku a mnoho další. Dali tím jasně najevo, že politická opozice není možná a účinně se jim postavit lze jen silou.

I proto dnes máme v ústavní Listině čl. 23, který dává občanům „právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod... jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“. Tyto podmínky zcela jistě platily za komunistického puče a následného teroru. Odporem se dozajista myslí i použití zbraní, je-li pokus bránit se jiným způsobem marný.

Až dokážeme žít se svou minulostí a dle pravidel ústavnosti, k jejichž dodržování jsme se zavázali v současnosti, teprve pak budeme moci říci spolu s Petrem Pavlem: „Věřme, že odpovědný přístup nakonec zvítězí. Zvítězit by ostatně měl u každého z nás. Protože pouhé štěstí nikdy nestačí.“ Ano, zodpovědnost patří ke svobodě. Ke svobodě patří i odvaha bránit ji všemi prostředky. I za použití násilí, pokud to nejde jinak.

Národ je národem pouze, když si svou existenci nejen uvědomuje, ale také dokáže jednat ve jménu hodnot, jež ho stvořily. Toto vědomí historické sounáležitosti mi jako jediné včera večer scházelo. 

Ne, že by o něm prezident nemluvil, jen se jaksi (prozatím) nestalo realitou, a to ani pro onu chvíli ve Vladislavském sále. Ale opravdu není v silách a možnostech jedné osoby, byť by šlo o hlavu státu, aby něco takového zařídila mávnutím kouzelného proutku.

I toto řekl Pavel dobře: „Vznik samostatného státu vnímáme jako šťastnou událost, jako velký dar pro všechny následující generace. A proto by 28. říjen měl být také příležitostí připomenout si, jakého daru, ale také odpovědnosti se nám dostalo. Je to privilegium vlastní země, vydobyté osobní odvahou a vytrvalým úsilím, ale také hrdinstvím a mnoha oběťmi.“ Nikdy dost neoceníme všechny, co se zasloužili o náš stát. Ale měli bychom se o to snažit.

Zažili jsme důstojnou a klidnou oslavu státního svátku. Už tohle něco znamená. Vše další „máme ve svých rukou“, jak jsme rovněž slyšeli od prezidenta. Ten se tak neubránil často opakované frázi (jako mnoho jiných, včetně autora těchto řádků). 

Což ovšem neznamená, že v ní není hluboká pravda. Ta už bývá prostá a jednoduchá. Stejně jako konstatování, že nebýt naštvaný po sledování politické události je dnes velká hodnota sama o sobě.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.