Až se otevřou americké archivy, dozvíme se o Mašínech daleko víc, říká historik Pavel Žáček

Ve dnech 70. výročí památného úprku skupiny bratří Mašínů z totalitního Československa přes tehdy podobně postiženou NDR do Západního Berlína se opět naplno rozviřuje plamenná diskuze o činech mladých odbojářů. 

„Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat.“ Těmito slovy mimo jiné naposledy pozdravil své malé děti, Ctirada, Josefa a Zdenu, hrdina protifašistického odboje Josef Mašín, ve vězeňském motáku na rozloučenou. Bratři Ctirad a Josef přijali otcův odkaz bez výhrad za svůj a proti nové totalitě, byť mládi okolo 20 let, vyrazili bez zaváhání se zbraní v ruce. V občanské válce bolševického režimu proti vlastním občanům nesměli zaváhat.

Způsob boje Mašínovy skupiny se – jak známo – neobešel bez vypjatých momentů a situací „kdo s koho“. Značná část Čechů ale stále považuje zabití příslušníka VB v Čelákovicích a pokladníka podniku Kovolis za nepřijatelné excesy. Jak je ale soudit v kontextu té doby?

Tím, kdo páchal nepřijatelné excesy, a to je velmi diplomaticky řečeno, byl komunistický režim. Vraždil, popravoval a mučil. Než Milada Horáková zemřela, škrtili ji trýznivým způsobem dlouhých 15 minut na šibenici, jen aby ji ještě před smrtí ponížili. Lidé měli na přelomu 40. a 50. let stále v živé paměti život v protektorátu, a proto dobře rozuměli i jazyku komunistů. 

Mám tím na mysli způsob, jakým prezentovali popravené v politických procesech, boj s třídním nepřítelem nebo nakládání s tzv. poraženými třídami. To, jak bojovali Mašínové, ale i jiní, bylo primárně reakcí na nynější chování režimu a touto optikou je nutné na jejich činnost také nahlížet, nelze ji vytrhávat z kontextu doby. 

Dívali by se lidé v 50. letech na činnost skupiny jinak než dnes, kdyby znali všechny tehdejší okolnosti?  

Kromě sporadicky šířených ilegálních letáků vyzývajících třeba k určité protirežimní činnosti neexistovalo tehdy v Československu médium, které by o jakémkoli společenském dění objektivně informovalo. Široká veřejnost byla místo toho vystavena poslechu rozhlasových přenosů z veřejných politických procesů, které byly vysílány ve školách, na pracovištích nebo i obecními rozhlasy. 

Jejich cílem bylo primárně lidi zastrašit, což se částečně podařilo. Jen někteří řekli „ne“ a postavili se tu skrytě, tu i otevřeně na odpor. Většina společnosti si ale řekla: „Dobře, měli jsme demokracii, teď demokracii nemáme. Nevadí mi, že mi konfiskují majetek nebo že někoho zavřou. Nevadí mi ani různé tlaky na vstup do JZD či odevzdání živnosti. Když budu mít štěstí, možná to ve zdraví přežiju.

Je možné ve způsobu informování o Mašínech najít nějakou paralelu s chováním protektorátní moci?

Určitě. Stačí si vzpomenout na to, jak kolaborantský tisk během války prezentoval parašutisty nebo partyzány. Dělal z nich hrdiny? Ne. Tvrdil o nich, že jsou to lidé, kteří chtějí ohrozit budoucnost národa. Kdo chtěl přežít, musel se podvolit nové německé Evropě a novému německému pořádku.

Stejnou taktiku použili později i komunisté. Ale vnímání této situace bylo pro část české veřejnosti složitější, protože to byli Češi. Neseděl tu žádný viditelný „sovětský K. H. Frank“. Mimo jiné i proto je ale na místě tvrzení, že komunistický režim vedl se svými odpůrci prakticky občanskou válku. Stačí si přečíst tehdejší přísahu příslušníků SNB, kde se také hovoří o tom, že budou se zbraní v ruce s nasazením života bránit lidově-demokratické zřízení.

Rodina Mašínova ale neměla ohýbání hřbetu jaksi v genech...

Osobnost jejich otce Josefa Mašína byla přímo bytostně spjata s československou státností, za kterou dýchal. Padl za Československo, a jeho rodina trpěla jak za nacismu, tak za komunismu. Taková osobní zkušenost se nutně musela v životech dětí Josefa Mašína staršího výrazně otisknout. Bylo v jejich DNA bojovat a trpět za svou zemi.

Díky jedinečnému příběhu se jejich činnosti dostalo velké publicity, Mašínové nebyli ale jediní, kdo se nastupujícímu totalitnímu režimu postavil na odpor. Z jakých skupin se tito lidé rekrutovali?

Do třetího odboje se zapojily různé druhy lidí. Byly tu skupiny, které měly národně-socialistické pozadí, byli tu legionáři, sokolové, skauti, bývalí západní vojáci, dokonce mezi nimi působili i někteří členové KSČ atd. Každý přitom vycházel z jiných pohnutek a východisek. Ale jednalo se o svobodné rozhodnutí jednotlivců či skupin, ať už to byli lidé ve městech, na vesnicích nebo v přírodě na Moravě, kde mnohdy plynule navazovali na činnost partyzánských oddílů za války. Někdo měl zbraň, někdo zbraň neměl a někdo si pro ni prostě došel na stanici SNB. 

Motivace byly různé. Třeba jste věděli, co dělá estébák z vaší obce lidem, které jste osobně znali. Jak mlátí ženy při výslechu, vytrhává zatčeným nehty a tak dál. Tak jste si to s ním šli vyřídit. Existovala spousta případů přepadávání příslušníků Státní bezpečnosti, a dokonce na vesnicích, kde to bylo všechno mnohem průhlednější, byli zabíjeni i funkcionáři strany. Pro většinu společnosti to nemuselo být přijatelné, ale pro určitou část ano.

Dnes přehodnocujeme, zda byly tyto akce čistě jen kriminální, nebo politicky motivované, nebo do jaké míry v nich docházelo k prolínání obou motivací. Vždy záleží na konkrétních okolnostech; ale nevinných obětí komunistů bylo každopádně nesrovnatelně více.

Jaký charakter měl vůbec odpor vůči komunistům v sousedních zemích východního bloku, existovaly tam skupiny podobné té Mašínových?

Dalo by se souhrnně říct, že vlivem specifických podmínek trval ozbrojený odpor v některých dalších komunistických zemích – snad jen s výjimkou NDR – delší dobu než u nás. Poláci či Rumuni se chovali odlišně, protože tamní veřejnost byla proti útlaku rezistentnější. Například v Polsku vojáci Zemské armády už od konce roku 1944 plynule přecházeli od boje s nacisty k bojům s komunisty a prosovětskými kolaboranty. Některé skupiny těchto tzv. prokletých vojáků bojovaly do poloviny 50. let a poslední polský „prokletý voják“ padl až v roce 1963.

Souviselo to často ještě s jejich činností za druhé světové války, jinde ale zase hrály roli „příhodné“ přírodní podmínky jako v Rumunsku, Pobaltí nebo Západní Ukrajině, kde tzv. Lesní bratři vyvíjeli protikomunistickou činnost až skoro do konce 70. let. Rozdíl je také v tom, že o činnosti odbojových skupin a jejich násilných skutcích se v těchto zemích v podstatě nediskutuje, bere se to jako fakt. Tam bylo jednoznačné, kdo je kdo.

Jak moc už bratrům Mašínovým a jejich přátelům hořela půda pod nohama v době, kdy se rozhodli odejít z Československa?

Státní bezpečnost byla stejně jako před ní Gestapo schopná v relativně krátké době všechny odbojové skupiny až na výjimky odhalit, infiltrovat a následně zlikvidovat. Takhle dopadli třeba skauti ve známém případě, kdy je StB zmasakrovala přímo ve stanech v Jizerských horách.

Lidé, kteří si byli vědomi hrozby reálného nebezpečí, většinou uprchli někam do lesa nebo na venkov, kde je potom estébáci lovili jako zvěř. Pokud bychom si promítli činnost skupiny bratří Mašínů v čase, a když odečteme i čas strávený ve vazbě Státní bezpečnosti anebo v jáchymovských lágrech, pak je zřejmé, že svoji odbojovou činnost prováděli relativně krátce. V určitém momentu dospěli k názoru, že nejsou schopni udělat více, aniž by byli odhaleni, že by třeba jejich činnost nevedla k povstání proti režimu. Proto se rozhodli odejít s plánem bojovat proti komunistům ze zahraničí.

Jejich zdařilý útěk musel být pro komunisty neskutečnou potupou...

To byl přímo úder na solar. Nejenže je všemocná StB nedokázala odhalit a lapit v reálném čase a dostat do vězení nebo na šibenici, ale ani nezabránila pětičlenné skupině v přechodu do spřáteleného východoněmeckého státu. A tam jim úspěšné završení útěku nebyly schopny překazit ani tisíce příslušníků Volkspolizei a dokonce i sovětské armády. Aniž by to Mašínové dopředu tušili, vybrali si možná vlastně těžší cestu, než kdyby se pokusili dostat klasicky přes západní hranici do Bavor. V té době (rok 1953) totiž už fyzicky existovala železná opona, a tak se cesta do západního Berlína jevila snazší.

Dalo by se říct, že Mašínova rodina patřila mezi největší „nepřátele státu“?

Rozhodně. Jejich příběh silně rezonoval, lidé v Československu se o něm dozvídali prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy. Pro komunisty musel být velkým ideovým nepřítelem už nacisty popravený Josef Mašín starší, který ztělesňoval všechny legionářské ideály masarykovské republiky a byl ochoten za ně položit život. Ne za nějaký třídní boj nebo za Sovětský svaz, ale za vlast. To byl velmi silný příklad a jeho synové i další mladí lidé pod dojmem chování komunistů po nástupu k moci neváhali proti nim vystoupit se zbraní v ruce.

Po jejich úspěšném útěku režim běsnil. Zdenu Mašínovou st. nechali v otřesných podmínkách zemřít ve vězení, strýce a další členy skupiny popravit, mnohaleté tresty postihly i řadu dalších příbuzných členů skupiny. Mašíny bylo prostě potřeba před veřejností maximálně dehonestovat, poplivat a zničit i památku jejich otce, symbolu masarykovské demokracie.

Do Berlína se ale nepodařilo dostat všem členům skupiny. Zbyněk Janata a Václav Švéda byli později popraveni. Jak na ně vzpomínali bratři Mašínové?

Na přelomu loňského a letošního roku jsem strávil nějaký čas u Josefa Mašína v Santa Barbaře, s nímž jsem o tom shodou okolností zrovna hovořil. Odpovídal přímočaře, tvrdě, tak, jak je u něho zvykem. Z výslechových protokolů StB, které jsem mu kdysi přinesl, věděl, jak se zatčení členové skupiny chovali při vyšetřování, byť bylo jasné, za jakých podmínek probíhalo.

Vnímal to tak, že vypovídali i o událostech, o nichž mluvit nemuseli. To si pak dával do souvislostí s tím, jak se chovali, když se připravovali na odbojovou aktivitu. Jak se připravovali, jak byli schopni držet stanovené plány a jak se chovali v kritických momentech. Vycházel přitom z toho, že on sám nebo jeho bratr by se do zajetí nedostali. Jejich dva přátelé neprošli podle něj prostě proto, že nebyli tak odolní jako on, Ctirad nebo Milan Paumer.

O činnosti Mašínovic skupiny a jejich úmyslech po útěku se dnes dozvídáme ze dvou extrémních zdrojů – z jejich vypravování na jedné straně, a potom z protokolů Státní bezpečnosti. Kde hledat objektivní pravdu?

Máme sice nějaké informace z protokolů východoněmecké bezpečnosti, kriticky nám ale chybí západní pohled, a to se zdaleka netýká jen činnosti skupiny bratří Mašínů. Velmi zajímavé by byly americké zpravodajské záznamy z debriefingu bezprostředně po příchodu obou bratrů a Paumera do západního Berlína.

Mysleli si třeba Američané, že šlo ze strany komunistů o nějakou zpravodajskou hru? Co vše sledovali nabídkou Mašínovým vyslat je zpět v roli agentů chodců? Atd. atd., všude samá bílá místa. Už v roce 2009 jsme se na konferenci ve Washingtonu bavili o projektu zpřístupnění zpravodajských materiálů za prvních pět let studené války. Jak se ale bezpečnostní situace v posledních letech zkomplikovala, uvízlo to na mrtvém bodě.

O odhodlání Mašínových pokračovat v boji proti komunistům i po překročení hranic ale pochybovat nelze, že?

Určitě ne. Když Američané nesouhlasili s jejich vlastním plánem, jak se vrátit do Československa, rozhodli se vstoupit do nově zřizovaných amerických Special forces (zelené barety), kde se připravovali na bojové nasazení v elitní jednotce, která se měla účastnit na tehdy předpokládaném osvobozování střední a východní Evropy. Československá komunistická rozvědka se snažila jejich činnost v zahraničí monitorovat, připravovala jejich únos a následně je dokonce speciální útvar Vlast zařadil na seznam osob určených k fyzické likvidaci.

Časem se ale mezinárodní situace změnila. Jak se dnes dívat na skutečnost, že po ukončení svých aktivit v americké armádě po roce 1956 bratři Mašínové ani Milan Paumer nikterak aktivně nevyhledávali kontakt s československou emigrací ani disidentskými kruhy? Byl pro ně aktivní boj proti komunismu „vyřízená kapitola“?

Jak Josef, tak Ctirad, ale i Milan Paumer byli zklamáni z vývoje, který nesměřoval k osvobození střední a východní Evropy, jak předpokládali, a proč vstoupili do zvláštních jednotek americké armády. Rozhodli se postavit na své nohy, každý svým způsobem. Myslím, že svůj osobní souboj s komunistickým režimem, jenž se tak hanebně zachoval k jejich matce, sestře a přátelům, vedli i nadále. Měl však jinou povahu, než kterou zvolila politická emigrace či disidenti. Z Josefových komentářů české reality můžeme odezírat, že svůj postoj vůči komunismu nezměnil.

Dá se o historii této odbojové skupiny skutečně hovořit jako o „největším příběhu studené války“, jak si to vytkl do svého motta nový česko-slovenský film Bratři?

Opravdu velkých příběhů studené války najdeme i v českých podmínkách pochopitelně více. Příběh bratří Mašínů k nim zcela určitě patří.