Před 79 lety zemřel první skutečný americký euroatlantista. Rooseveltovi máme být za co vděční

Je tomu tak nejen proto, že vyhrál ve čtyřech prezidentských volbách v řadě (1932, 1936, 1940 a 1944), ale hlavně proto, že výrazně přispěl k záchraně „Ameriky“ v době Velké hospodářské krize (1929–1933/34) a poté během druhé světové války (1939/41–1945). 

Vděčná by mu měla být rovněž Evropa – právě on byl totiž prvním skutečným euroatlantistou, tj. stoupencem úzké spolupráce mezi Spojenými státy a naším kontinentem. Té spolupráce, která pokračuje již více než tři čtvrtě století a jejíž budoucnost ale není, bohužel, zcela jasná.

Franklin Delano Roosevelt (1882–1945; v úřadu v letech 1933–1945) se narodil do bohaté, prominentní rodiny, díky čemuž prožil pohodové dětství a získal elitní vzdělání, načež se již osmadvaceti letech vrhl do politiky. 

Nejprve s úspěchem kandidoval do Senátu rodného státu New York a následně prozíravě podpořil kampaň budoucího prezidenta Woodrowa Wilsona (ve funkci v letech 1913–1921), v důsledku čehož získal „za odměnu“ post náměstka ministra námořnictva, o něž se od mládí vášnivě zajímal. 

Vzhledem k tomu, že jeho šéf Josephus Daniels nepatřil k nejaktivnějším ministrům, stal se Franklin D. Roosevelt v letech 1913–1920 v řadě ohledů faktickým tvůrcem americké námořní politiky, a navíc získal cenné politické zkušenosti.

Na konci zprvu složitých dvacátých let, během nichž utrpěl první politické nezdary a během kterých vážně onemocněl obrnou, v důsledku čehož prakticky přestal chodit, se ale Roosevelt dokázal do života i do politiky vrátit, když v roce 1928 vyhrál ve volbách guvernéra státu New York.

Jeho politická kariéra tak nečekaně dostala nový impuls. Pád americké ekonomiky na pomyslné dno v době Velké hospodářské krize a s tím související krize sociální a politická pak přivedly nadaného, charismatického a v nejlepším slova smyslu akčního demokratického politika po vítězství nad Herbertem Hooverem až do Bílého domu.

Jako prezident Franklin Delano Roosevelt, alespoň podle většiny odborníků, zachránil zemi před úplným krachem (odtud pověst „zachránce kapitalismu“) a stal se pro většinu občanů respektovaným vůdcem národa.

Ve druhé polovině třicátých let se Roosevelt jako prezident musel začít věnovat, v mnohem větší míře než dříve, také zahraniční politice. 

Vzestup fašistické Itálie, a hlavně nacistického Německa a militaristického Japonska byl hrozbou pro jejich sousedy v Evropě a na Dálném východě, ale i pro Spojené státy americké. Roosevelt tomu velmi dobře rozuměl, na rozdíl od většiny Kongresu, jež zůstávala pohříchu – coby dědictví republikánských dvacátých let – izolacionistická. 

Riziko pádu Velké Británie ve válce s Německem ale Američany přesto přimělo ke schválení zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act; březen 1941), jenž Británii fakticky zachránil před vojenskou porážkou, a k vydání Rooseveltovy a Churchillovy Atlantické charty (The Atlantic Charter; srpen 1941), která nebyla ničím jiným než „prologem“ k válečné spolupráci a seznamem válečných cílů anglosaských mocností. 

Od léta 1941 tak nemohl nikdo ani v nejmenším pochybovat o tom, na čí straně „Rooseveltovy“ Spojené státy stojí. Pro Evropu, podrobenou nacistickým Německem a (zčásti) fašistickou Itálií, to byla ta nejlepší možná zpráva.

Útok šintoistického Japonska na americkou námořní tichomořskou základu v Pearl Harboru v prosinci 1941 s americkým izolacionismem skoncoval definitivně. Prezident Roosevelt jednal rychle a rázně, a dokonce i ti nejzarytější izolacionisté pochopili, že „Amerika“ je rovněž v boji na život a na smrt. 

Vítězství bylo v té chvíli velmi, velmi daleko, Rooseveltova vůle a ochota k transatlantické spolupráci, včetně spolupráce s komunistickým Sovětským svazem, o čemž bude řeč později, ale byla klíčovým faktorem, jenž o něm rozhodl.

Po zvratu ve válce s Japonskem v Pacifiku (konkrétně po bitvách u Midway na jaře 1942 a o Guadalcanal v letech 1942 a 1943), po vítězství sovětské armády v bitvách u Stalingradu a u Kurska na počátku roku 1943 a v létě 1943 a po vyhnání Němců a Italů z Afriky se „karta obrátila“. 

Všestranná americká pomoc Sovětskému svazu a vylodění spojeneckých jednotek v Itálii (léto 1943) a v Normandii (jaro 1944) obrat ve válce dokonaly a byly základem konečného vítězství, jež přišlo na jaře 1945 v Evropě a na sklonku léta téhož roku v Asii.

Franklin D. Roosevelt se vítězství ve válce, ani toho evropského, nedožil. Zemřel krátce předtím, 12. dubna 1945, v důsledku vážné nemoci, která jej jako prezidenta v posledním roce limitovala do té míry, že téměř nemohl vládnout.

Triumf nad Japonci, Němci a Italy ale patřil hlavně jemu. Nebýt jeho přesvědčení, že USA musí stanout na straně „dobra“, stejně jako jeho odhodlání a rozhodnosti, bůh ví, kdy a jak by druhá světová válka skončila.

Třebaže měl Franklin Delano Roosevelt jako prezident o budoucnosti světa po válce v mnoha ohledech jiné představy než „starý imperialista“ Churchill, bylo americko-britské válečné spojenectví „nerozborné“ a, jak jsem již řekl, pro ostrovní stát naprosto osudové. Nebýt americké pomoci, Britové by válku s Německem nikdy nevyhráli a pravděpodobně by skončili jako příslušníci jiných zemí na kontinentě.

Smutnou skutečností, již nelze popřít ani omluvit, bylo, že Roosevelt až příliš podléhal kouzlu „dobrého strýčka Joea“, jak po schůzce tzv. Velké trojky v Teheránu na přelomu listopadu a prosince 1943 nazýval sovětského vůdce Stalina. 

Je s podivem, že tak inteligentní muž jako Roosevelt nedokázal pochopit podstatu komunismu a stalinismu, ani to, že rizika, jež z úzké spolupráce se sovětským „Vožděm“ plynou, nejsou o nic menší, než jaké byly ty ze strany nacistického Německa a fašistické Itálie. 

Jak by se historie odvíjela, kdyby Franklin D. Roosevelt na jaře 1945 nezemřel, je těžké předvídat, a to tím spíš, že by jej v Bílém domě čekaly ještě téměř celé čtyři roky. 

Zda by s koncem války hrozbu stalinismu pochopil, anebo by dál zůstával „v zajetí“ své pošetilosti, což by mohlo mít pro celý evropský kontinent fatální následky, si netroufám odhadnout. Vzhledem k tomu, že na tento scénář nedošlo, na tom ale zase tolik nezáleží.

Hlavním Rooseveltovým dědictvím, hlavním politickým odkazem 32. prezidenta USA tak, naštěstí, zůstává rozsáhlá a všestranná euroatlantická spolupráce (kterou v některých ohledech navazoval na Woodrowa Wilsona z časů Velké války, abychom na něj nezapomněli). 

Má velmi pevné základy, spočívající na spojenectví „v časech nejtěžších“, tj. za druhé světové války, a v pochopení toho, že Evropa je pro Spojené státy velmi důležitým partnerem. 

Právě toto si z Rooseveltova odkazu odnesli, pokud šlo o mezinárodní vztahy a americkou zahraniční politiku, nejen jeho nástupci, Harry S. Truman (1945–1953) a Dwight D. Eisenhower (1953–1961), ale i další američtí prezidenti až do současnosti.

O tom, jak by poválečná Evropa vypadala bez odkazu Franklina D. Roosevelta, si nedělám ani ty nejmenší iluze, pokud by vůbec Německo bylo, to zdůrazňuji, poraženo. Ale i kdyby – Stalinova touha po expanzi na Západ by zcela jistě neskončila tam, kde ji zastavil Washington, tj. na hranicích „železné opony“, jak ji známe. 

Přinejmenším, opakuji, přinejmenším Rakousko, Německo, Finsko a možná další skandinávské státy, Řecko a kdo ví kdo ještě by skončil v sovětské sféře vlivu.

Harry S. Truman, jenž vládl v letech 1945–1953, se od Roosevelta zásadně lišil tím, že odmítl jeho vstřícnost vůči Sovětskému svazu, jinak ale pokračoval v jeho politice spolupráce se západní Evropou a poskytl jí bezprecedentní „jistotu“ v podobě členství v Severoatlantické alianci (NATO; 1949), která dnes garantuje bezpečí i České republice.

Truman byl přitom, nezapomínejme, v prezidentském úřadu právě proto, že si jej jako viceprezidenta zvolil Roosevelt. Nejen z pohledu USA (pokud jde o vnitřní politiku, patřil Truman k nejlepším politickým vůdcům země vůbec), ale i z pohledu Evropy se jednalo o mimořádně šťastnou volbu.

Za to všechno, za vítězství ve „válce, jaká neměla obdoby“, a za nastavení základních kontur poválečné spolupráce patří Franklinu D. Rooseveltovi, jehož úmrtí si dnes připomínáme, velký dík. 

Snad na to budou budoucí američtí prezidenti, ať už jimi bude kdokoli, myslet přinejmenším tak jako ten současný – Joe Biden.