KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Zcela ve stínu dalších témat, která souvisejí s dnešní návštěvou francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v Česku, zůstalo přelomové francouzské rozhodnutí o ústavní ochraně potratů. Krátce předtím než Macron přiletěl do Prahy, rozhodl francouzský parlament jako první na světě o tom, že ve Francii bude právo ženy na potrat zaneseno výslovně přímo v ústavě. Francouzské rozhodnutí ale zároveň potvrdilo jednu paradoxní skutečnost. V době, kdy se EU v mnoha ohledech snaží dosáhnout absolutní rovnosti „všeho a všech“, jsou v otázce potratů některé země „o století“ vepředu a jiné zůstávají ve středověku.
O tom, že se Francie stane první zemí na světě s ústavně zakotveným právem na umělé přerušení těhotenství, rozhodli francouzští zákonodárci poměrně jednoznačně. Na společné schůzi obou komor parlamentu hlasovalo proti návrhu pouze 72 z celkem 780 hlasujících.
Zakotvení výslovného práva na potrat ve francouzské ústavě přivítal i francouzský premiér Gabriel Attal. Ten mluvil o „morální vině“ vůči všem ženám, které kvůli potratovým restrikcím dříve prošly utrpením. „Pronásleduje nás utrpení a vzpomínka na tolik a tolik žen, které desítky let trpěly tím, že nemohly být svobodné,“ zdůraznil Attal a uvítal „úspěšné zakončení dlouhého boje.“
Už na konci loňského října prezident Emmanuel Macron slíbil, že zakotví „právo na potrat“ do ústavy. Úplnou liberalizaci potratů podporuje podle průzkumu společnosti IFOP z listopadu 2022 86 % Francouzů.
Během hlasování poblíž budovy parlamentu protestovalo také několik stovek odpůrců umělého přerušení těhotenství a svůj odpor vůči nové legislativě vyjádřila také katolická církev. Papežská akademie pro život (PAV) vydala prohlášení s tímto zněním: „Ve věku všeobecných lidských práv nemůže existovat žádné ‚právo‘ zničit lidský život.“
Provedení potratu je ve Francii beztrestné už od roku 1975, původně se ale beztrestnost vztahovala pouze na potraty do desátého týdne těhotenství. Na podzim 2020 francouzské Národní shromáždění po vzrušených debatách prodloužilo lhůtu z 12 na 14 týdnů s tím, že náklady na lékařský zákrok uhradí zdravotní pojišťovna.
Ve Francii se podle dostupných statistik ročně provede v průměru asi 230 000 potratů, z toho zhruba čtvrtina mimo nemocnice. V důsledku toho je ukončeno přibližně jedno ze čtyř těhotenství. Užívání léků na potrat doma je povoleno až do sedmého týdne.
Uzákonění ústavního práva na potrat nemá tedy aktuálně žádný faktický význam pro možné změny v současných „potratových zákonech“ ve Francii. Mělo by být ale jakousi pojistkou proti tomu, aby nějaké soudní rozhodnutí právo na potrat v budoucnu neohrozilo. Vodítkem pro tuto ústavní změnu byl verdikt Nejvyššího soudu USA v roce 2022.
Soud tehdy zrušil celostátní právo na potrat, uznávané na základě precedentního soudního rozsudku v případu „Roe vs. Wade“ z roku 1973, a „de facto“ dal jednotlivým státům znovu pravomoc rozhodovat o potratových zákonech samostatně.
To vedlo k vášnivé politické i veřejné debatě nejen v USA, ale na celém světě, a také ke střetům mezi zastánci a odpůrci legalizace potratů. Fakt, že Francie má nyní jako první na světě zakotveno „právo na potrat“ přímo v ústavě, by měl možným budoucím sporům na toto téma zabránit.
Je přitom možná poměrně paradoxní, že v Evropské unii, která se jinak shoduje na mnoha tématech „rovnosti“ a práv jednotlivců, včetně bioetických otázek, neexistuje shoda na tak důležité otázce, jakou je právo žen uměle přerušit těhotenství. Právě naopak. Propast mezi některými zeměmi EU v pohledu na potraty je tak velká, jako kdyby příslušné země ležely každá na jiném kontinentu.
Zatímco Francie zakotvila právo na potrat výslovně v ústavě, což žádný stát ještě předtím neudělal, v Polsku jsou i přes nedávnou změnu vlády umělá přerušení těhotenství prakticky zakázaná. Vláda nového premiéra Donalda Tuska sice slíbila zmírnění těchto „potratových“ restrikcí, zatím ale zůstává vše při starém.
Také Andorra potraty prakticky vůbec nepovoluje. Lichtenštejnsko, Monako a Malta umožňují potrat pouze v případě přímého ohrožení života ženy nebo pokud bylo početí výsledkem sexuálního násilí.
Vysokou míru omezení práva na potrat (i když ne tak velkou jako Polsko) stále ve své legislativě udržují také například Dánsko či Faerské ostrovy.
