KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Předseda Evropské rady Charles Michel dělá všechno pro to, aby v bruselské „eurobublině“ bylo o čem klábosit. Jeho soupeření s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou patří už dlouho k oblíbeným šuškacím tématům a belgický expremiér se stará, aby to vydrželo. Takže tento týden navrhl, aby německá politička nebyla pozvána na pondělní večeři lídrů „sedmadvacítky“, kde se má poprvé po eurovolbách přetřásat obsazení nejvyšších postů v institucích EU na příštích pět let.
Michel argumentuje celkem logicky – že by přece neměla sedět u stolu, kde se bude mluvit o jejím vlastním politickém osudu. Na pokračování ve funkci šéfky komise ji prosazuje Evropská lidová strana, vítěz eurovoleb, a většina evropských premiérů či prezidentů víceméně počítá s tím, že bude nominována na druhý mandát.
Jenže Michelovy důvody nejsou tak průzračné, jak by se mohlo zdát. V Bruselu všichni vědí, že se s Von der Leyenovou nesnesou – jeho záměr tak je vykládán jako úskok, mydlení schodů.
Vždyť mu také velvyslanci členských zemí – podle několika shodných zdrojů – v úterý sdělili, že nesouhlasí s tím, aby židle Von der Leyenové zůstala v pondělí prázdná.
Vztahy obou politiků, jejichž spolupráce je předpokladem dobrého fungování unijních institucí, se od roku 2019 postupně zhoršovaly.
Katarze nastala v dubnu 2021, když se Michel při návštěvě Ankary vybavoval v křesílku s prezidentem Erdoganem a vůbec mu nevadilo, že se pro Von der Leyenovou nenašlo rovnocenné místo po jejich boku a hostitelé ji odsunuli na vzdálený gauč.
Aféra „sofagate“ se od té doby stala symbolem jak Michelova křupanství, tak vzájemné nechuti mezi oběma politiky a jejich týmy.
Ještě horší je ovšem to, že diplomaté Michela podezírají nejen z nepřejícné zášti vůči „kolegyni“, ale také z pokusu si přihřívat vlastní polívčičku.
V Bruselu se delší dobu spekuluje o tom, že si dělá zálusk na úřad Vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Možná by to rád probral s lídry bez „rušivé přítomnosti“ Von der Leyenové.
„Členské státy rozčiluje čím dál tím víc Michelova role při výběru kandidátů. Vypadá to, že ho pohánějí ryze osobní důvody,“ cituje server Politico „diplomata členské země“.
Ursula přijde na aperitiv a předkrm, kdy se bude debatovat o výsledcích eurovoleb, před hlavním chodem a dezertem s diskusí o obsazení klíčových míst se ale „vypaří“
Protože pondělní večeře je koncipována jako „neformální schůze Evropské rady“, rozesílá Michel pozvánky a měl by jednání řídit. Je tedy na něm, zda svou sokyni pozve, nebo ne.
Na druhé straně je šéfka Komise už z titulu své funkce členem Evropské rady, jejíchž zasedání se účastní vždy. Michelova pozice je tedy dosti vratká – tím spíš, že mu většina členských států nefandí.
Velvyslanci se podle belgického listu Le Soir v úterý shodli na šalamounském návrhu – Von der Leyenová přijde na aperitiv a předkrm a zapojí se do debaty o výsledcích voleb do Evropského parlamentu. Až pak nad hlavním chodem a dezertem začnou státníci přetřásat obsazení nejvyšších křesel, měla by se vyzmizíkovat. Michel se k tomu zatím nevyjádřil.
Precedens neexistuje – od roku 2014, kdy se tyto úřady obsazují podle Lisabonské smlouvy, se totiž žádný předseda Komise neucházel o znovuzvolení.
Právě zmíněná smlouva zavedla jak úřad předsedy Evropské rady, jímž je od roku 2019 Michel, tak post šéfa evropské diplomacie, který zastává španělský socialista Josep Borrell.
Hranice kompetencí všech tří nejvyšších představitelů EU nejsou přesně vymezeny, což vede k tomu, že si vzájemně „lezou do zelí“; a pokud se nedokážou kvůli svým egům dohodnout, nutně mezi nimi bují rivalita, ba přímo nesnášenlivost.
Z pondělní večeře nečekejme žádné výstupy. Jde jen o to zmapovat, kdo se o vysoké funkce uchází a jakou podporu ten který kandidát mezi lídry má. Usnadní to formální nominace, které jsou v plánu na řádné schůzi Evropské rady 27.–28. června.
V tuto chvíli si nejlépe stojí tento triumvirát: 1 – Ursula von der Leyenová, křesťanskodemokratická politička z Německa, do čela Evropské komise. 2 – António Costa, socialistický portugalský expremiér, do úřadu předsedy Evropské rady. 3 – Kaja Kallasová, liberální estonská premiérka, jako vysoká představitelka pro zahraniční politiku.
Na první pohled logičtí a silní kandidáti. Do konce měsíce však může být všechno úplně jinak…
