Co je vám, doktore? Lékaři se začínají bouřit po celém světě, nejen v Česku

Chystaná stávka, kterou znovu hrozí lékaři v Česku, je jen kapkou v moři stovek podobných stávek v zahraničí. A zřejmě také proto chybí v seznamu současných požadavků českých praktických a ambulantních lékařů jedna důležitá věc – tedy odkaz na nějaký dobrý zahraniční příklad.

Letmý pohled za naše hranice totiž ukazuje, že na světě prakticky neexistuje země, v níž by lékaři se státem žili v „klidu a v míru“. Právě naopak. Prakticky všude lékaři se státem „válčí“ .

A to se stejnými argumenty, jaké opakovaně zaznívají od jejich českých kolegů: Jsme přetížení, vyčerpaní, podhodnocení, stát si z nás dělá otroky, aniž je zároveň schopen naši práci adekvátně ohodnotit.

Stávky lékařů s požadavky na zlepšení jejich pracovních podmínek se množí jako houby po dešti, jejich počet jde od začátku tisíciletí do stovek.

Stávkuje se přitom na všech kontinentech. Namátkou: letos v březnu stávkovalo přes 12 tisíc praktických a nemocničních lékařů v Jižní Korei, o dva roky předtím ohromila největší lékařská stávka v historii Velkou Británii.

V Německu se různou formou stávkuje ve zdravotnictví poměrně pravidelně. Naposledy třeba vstoupili do stávky zaměstnanci 460 německých klinik v březnu 2022.

Abychom ale nezůstávali jen u příkladu bohatých zemí – stejně tak se letos stávkovalo například v Keni, Bolívii nebo Nigérii.

Co se doktorům vlastně nelíbí? Odpověď je zřejmě úplně triviální – vyplývá z demografického a socioekonomického vývoje: Počet obyvatel roste a díky kvalitnější lékařské péči i moderním technologiím narůstá také průměrná doba dožití. 

Problém je ovšem v tom, že v populaci byl, je a bude vždy jen omezený podíl jedinců intelektuálně schopných vystudovat medicínu a poté ji i praktikovat, včetně provádění operací nebo obsluhy čím dále sofistikovanějších diagnostických přístrojů a vyhodnocování jejich výsledků.

To se dá sice částečně řešit přetahováním doktorů z jedné země do druhé (což se také stále více děje), ovšem migrace sama o sobě nepředstavuje udržitelné řešení do budoucna. 

Navíc je problém i s tím, že ne všichni s intelektuálními schopnostmi ke studiu medicíny ji jdou studovat (mají mnoho jiných možností) a z vystudovaných lékařů také část nachází uplatnění jinde než v nemocnicích nebo ordinacích. Přitom často za lepší plat.

Už v roce 2022 tak psal například britský deník The Guardian o „tikající bombě“ snížené dostupnosti lékařské péče nikoliv v Africe, ale v bohatých zemích jako jsou Velká Británie, Německo nebo Francie. V té dnes vznikají oblasti zvané „lékařské pouště“ s akutním nedostatkem lékařů. 

A do budoucna to má být ještě mnohem horší, protože podle některých studií roste celosvětově potřeba nových lékařů stabilně o 2 %, do roku 2025 to má být podle této studie o 17 %, zejména kvůli stárnutí populace.

Jak mi kdysi řekl místopředseda Lékařského odborového klubu (LOK) Miloš Voleman, nejde přitom o lékařské celebrity a špičkové operatéry. Jde o takzvaně „obyčejné doktory“, schopné ordinovat v malém městečku nebo sloužit víkendové služby na příjmu v okresní nemocnici. Těch totiž začíná být akutní nedostatek. A tím se také dostáváme k penězům.

Mnozí Češi (jak vyplývá z diskusí na sociálních sítích) jsou přesvědčení, že doktoři jsou „nenažraní“, protože stupňují své platové požadavky v době, kdy státní kasa zeje prázdnotou. Přitom berou někdy i statisícové platy.

Jenže v tomto případě jde možná mnohem víc o prestiž než o samotné peníze. Ptejme se profesionálního fotbalisty (s velkou nadsázkou), jestli je „nenažraný“, když s milionovým platem vyjednává pro sebe v klubu další miliony. Prostě je přesvědčen o tom, že jeho ohodnocení (i proti konkurenci) by mělo odpovídat jeho přínosu pro klub.

A otázkou zůstává, jak by měla společnost ohodnotit obyčejné doktory v porovnání například s právníky a příslušníky řady dalších profesích, v nichž nejde o život, ale vydělat se v nich dá mnohem více peněz než nočními službami v ambulancích. A není na to třeba absolvovat zdaleka tak náročné studium jako medicína – stačí si třeba založit právní kancelář a vymáhat pokuty za černou jízdu v metru.

Lékaři, a zdaleka nejen v Česku, mají v tomto případě zjevně pravdu, když se v tomto ohledu cítí podhodnocení. Lékařů (těch „obyčejných“), ochotných zůstat v klasické medicíně, je málo (a bude to horší) – takže ti, co zůstávají, musejí sloužit i za ty, kteří chybějí. Z jejich strany jde, byť se to někomu možná nezdá, opravdu o určitý druh oběti.

Sice za to mají různé příplatky, ale o to méně času oproti profesím, k nimž není potřeba zas až tak náročné vzdělání. O odpovědnosti za lidský život nemluvě. Z tohoto pohledu jsou požadavky lékařů na zlepšení pracovních i mzdových podmínek určitě oprávněné.

Jinou otázkou zůstává, zda na to má stát peníze. Odpověď zní: nemá. Tedy alespoň za předpokladu, že by chtěl nadále udržovat systém, v němž se zlepšuje zdravotní péče pro stále větší počet lidí, ale současně množství těch, kteří tuto péči zajišťují, zůstává konstantní nebo se dokonce snižuje. I kdyby byli lékaři placení zlatem, problém jejich nedostatku to do budoucna nevyřeší.

Z prosté logiky vyplývá, že stát bude muset lidem dříve nebo později přiznat, že nemá finanční ani logistickou kapacitu na neustálé zvyšování kvality a dostupnosti medicíny pro stále početnější a přitom stárnoucí populaci. Bude muset najít jiné řešení.

Ať to bude vyššími investicemi do prevence, delegování části lékařské péče na méně vzdělané zdravotníky nebo třeba přesunem části peněz z justice a jiných státem dotovaných oborů právě do zdravotnictví. Možná to bude velmi bolestivý proces, který chvíli potrvá. 

Deklarovaná představa některých českých lékařů, že česká vláda pod hrozbou stávky promptně vyřeší něco, co se dnes marně snaží vyřešit prakticky celý svět, je každopádně iluzorní.