Všichni naši rodáci: První mistr světa v šachu pocházel z Prahy, česky ale neuměl

Když Václav Klaus již coby prezident v létě před dvaceti lety odhaloval slavnostní desku na budově Filozofické fakulty v Praze, jen málo z kolemjdoucích vědělo, komu tím vzdává hold. 

Na bronzové plaketě pod plastikou vousatého muže stálo velkým písmem „Wilhelm Steinitz”. I autor díla, tvůrce kovové dvacetikoruny, Vladimír Oppl byl veřejnosti více známý. 

Kdo seběhl očima o řádek níž, dočetl se „První mistr světa v šachu”. Ach tak. V těch dvou řádcích se ukrývá příběh o pražském rodákovi, který v druhé polovině 19. století procestoval velkou část západního světa a podmanil si ji svou neústupností a genialitou.

Ten příběh začal právě zde, pod dnes nenápadnou plaketou zasazenou do zdi v Široké ulici na rozhraní Starého Města pražského a Josefova. 

Wilhelm Steinitz se v květnu 1836 narodil jako deváté ze třinácti dětí krejčímu Josefu Salamonovi Steinitzovi a jeho ženě Anně v domě, který později padl za oběť asanaci pražského židovského ghetta. 

Rodina žila skromně a několik jeho sourozenců zemřelo dřív, než stihlo dosáhnout dospělosti. Ani mladý Wilhelm neoplýval kdovíjakým zdravím – trpěl různými neduhy a od dětství měl vbočenou nohu, což jej nutilo spoléhat při chůzi na oporu. Ale co neměl v nohách, to měl v hlavě.

Již jako školák si oblíbil šachy, a v této „královské hře“ nadmíru vynikal. Ve svých dvaadvaceti letech se přestěhoval do Vídně, kde studoval matematiku na Polytechnickém institutu. 

Studium částečně financoval psaním parlamentních zpráv pro vídeňské noviny, ale brzy zjistil, že mnohem víc a také snadněji si vydělá hraním šachů po kavárnách. Svou promyšlenou, ale zároveň svižnou hrou přitahoval pozornost v Café de l'Europe na vídeňském Stephansplatzu (Svatoštěpánském náměstí), kde hrál šachy způsobem, jakým se tehdy hrály karty = o peníze.

Hraní šachu patřilo v 18. a 19. stoletím k oblíbeným činnostem evropských měšťanů, kteří se potkávali v kavárnách v centrech měst a partie sledovali s nadšenou pozorností, jaké se dnes těší například souboje zápasníků MMA. Proslulou herní kavárnou bylo například Café de la Régence v Paříži, kde se šachy hrály od roku 1740. Funguje dodnes.

Steinitz postupoval stále dál a dál z kavárenských kruhů a nakonec se dostal až do vídeňského šachového klubu, kde hned v prvním turnaji vybojoval třetí místo a pak se každý rok o příčku zlepšoval.

Měšťanská společnost na jednu stranu obdivovala Steinitzovu geniální hru, na druhou si od něj držela odstup kvůli jeho znepokojivému vzhledu a kontroverznímu chování. Steinitz byl znám svou zarputilostí a přehnaným sebevědomím. Pevně sázel na svůj osobitý přístup k šachu a nebál se zpochybňovat zavedené konvence ani soupeře, které často znevažoval i zesměšňoval. 

Vídeňáci ho přezdívali Narcis Rameau podle cynika pohrdajícího společností v dnes již zapomenuté, ale tehdy velice populární a hojně hrané (např. i v pražském Národním divadle) tragédii od vratislavského autora Alberta Emila Brachvogela.

Přes všechny kontroverze ohledně jeho svérázné povahy a vystupování Steinitzova hvězda stoupala a čím dál více hráčů toužilo poměřit si s ním své intelektuální síly. Z té doby se dochoval citát z duelu s vídeňským bankéřem Epsteinem, v němž demonstroval své sebevědomí, když mu během hry při dlouhém rozmýšlení dalšího tahu řekl: „Vy jste Epstein na burze, ale tady jsem Epstein já.“

Zatímco ostatní hráli tak, jak jim napovídal rozum a zavedená pravidla, Steinitz se držel vlastních teorií a zásad, které postavil na mistrovském navnímání a analýze herních postupů největších šachových géniů minulosti i svých současníků.

Důkladně analyzoval mistrovské partie hráčů minulosti i současnosti a o své postřehy se dělil se svými čtenáři ve svých šachových rubrikách a později i ve vlastním časopise International Chess Magazine.

Ve své moderní škole stanovil principy, které jsou šachistům dodnes všeobecně známé. Garry Kasparov jej uznával jako velkého inovátora, jehož prostředky na poli šachové strategie představovaly zlom v šachové historii. 

Steinitz sám tvrdil, že o několik desetiletí předběhl dobu a své soupeře porážel díky zásadám, které tehdy nechápal nikdo jiný. Naopak o generaci mladší Emanuel Lasker jeho „pravidla“ pozorně nastudoval a přiznal, že když Steinitze na sklonku jeho největší slávy porazil, učinil tak jeho vlastními zbraněmi.

V roce 1862 byl vybrán, aby reprezentoval vídeňský šachový spolek na turnaji v Londýně, který byl vedle New Yorku považován za jedno ze dvou světových epicenter šachu. Jako už vícekrát v minulosti, Steinitzovo chování však znovu vzbudilo rozpaky a členové spolku se přes Steinitzovy nezpochybnitelné herní kvality neshodli na finanční podpoře svého zástupce. 

Steinitz se přesto rozhodl jet a před cestou řekl památnou větu: „Buď o mně už neuslyšíte, nebo se stanu nejlepším šachistou Evropy.“ Brzy se mělo ukázat, že nemluvil do větru.

Steinitz se v Londýně usadil a postupně si vychutnával výhru za výhrou. Po sérií triumfů se schylovalo k duelu s hráčem považovaným za nejlepšího na světě – Adolfem Anderssenem z Pruska. Šlo o mediálně ostře sledovaný zápas, protože na kontinentě zrovna zuřila prusko-rakouská válka.

Z urputného souboje, kdy žádná hra neskončila remízou, vyšel vítězně Steinitz se skóre 8:6. Dobový tisk Steinitzův triumf označil jako „pomstu za Sadovou“, v níž jen pár dní před začátkem šachového turnaje Prusové drtivě porazili rakousko-saskou armádu. Steinitz coby reprezentant Rakouska dostal příležitost splatit porážku císařství na šachovnici.

Zajímavostí je, že šlo o historicky první šachový turnaj měřený hodinami, byť za oficiální rok použití hodin tak, jak je známe dnes, je 1883 (Londýn). Část historiků se kloní k názoru, že od tohoto šachového turnaje bylo možné Steinitze považovat za tehdejšího mistra světa.

Oficiálně to měl potvrdit v roce 1886, tedy v době, kdy se již Steinitz přestěhoval natrvalo do Spojených států, kde se těšil velké popularitě. Sponzoři mu hledali adekvátního soupeře, aby duel získal náležitou pozornost veřejnosti. Výběr padl na Johannese Zukertorta, který Steinitze porazil v Londýně. Oba hráči složili sázku ve výši 2000 dolarů, kterou pro ně vybrali jejich příznivci. 

Vítěz měl získat „prize money“ jeden tisíc dolarů a zbylé tři tisíce si měli rozdělit ti, kteří vsadili na vítěze. Zukertort výzvu přijal a přeplavil se přes Atlantik, aby se zúčastnil prvního oficiálního mistrovství světa v šachu. Turnaj se odehrál ve třech amerických městech – začínal v lednu 1886 v New Yorku na Broadwayi a pokračoval v St. Louis a v New Orleans.

Steinitz, který sehrané partie analyzoval pro svůj časopis International Chess Magazine, soupeře přesvědčivě porazil. Zukertort ke konci kolaboval psychicky i fyzicky a Steinitz byl nyní oficiálně prohlášen mistrem světa. V listopadu 1888 získal americké občanství a usadil se v Montclairu, asi padesát kilometrů od New Yorku. Na vrcholu sil svou pozici světového šampiona potvrdil sérií ostře sledovaných duelů na Kubě a v New Yorku. 

Jeho posledním velkým soupeřem se měl stát mladý Němec Emanuel Lasker. Osmapadesátiletý Steinitz nastoupil do duelu desetiletí s teprve pětadvacetiletým Němcem a byl jasně poražen 5:10, kdy čtyři partie skončily remízou.

Odveta v Moskvě o čtyři roky později dopadla ještě hůř. Prohra těžce poznamenala Steinitzův psychický stav, který začal prudce upadat a Steinitz se musel na dva měsíce uchýlit do péče psychiatrické léčebny. 

Netajil se tím, že jen co turnaj skončí, zaměří se na vývoj svého plánovaného vynálezu telefonování za pomoci přenosu myšlenek bez přístrojů a drátů. Kroky k jeho hospitalizaci iniciovala jeho sekretářka, která Steinitze nalezla, jak stojí u okna a čeká na odpověď.

Po propuštění se Steinitz vrátil přes Vídeň do New Yorku a až do své smrti se věnoval mezinárodním turnajům. V té době se u něj již naplno projevily příznaky dlouholeté syfilidy, kterou se nakazil v mládí. Měl halucinace, že mu z konečků prstů proudí výboje elektrické energie, kterými dokáže pohybovat šachovými figurkami.

Wilhelm Steinitz zemřel 12. srpna 1900 v New Yorku. Jeho zdravotní stav se již nějakou dobu před smrtí zhoršoval a poslední léta strávil v relativním zapomnění a chudobě, což bylo ve velkém rozporu s lety, která strávil na společenském výsluní. Jeho smrt znamenala konec výjimečné éry v dějinách šachu, protože byl považován za otce moderní hry.

O jeho vztahu k rodné Praze se nedochovaly prakticky žádné zprávy. Je víc jak pravděpodobné, že podobně jako většina obyvatel pražského židovského ghetta češtinu nepoužíval, a to ani v době, než Čechy definitivně opustil – takže není zas takové překvapení, že si jej v Česku příliš nepřipomínáme.

Na druhou stranu, není i přes náš cynismus a ignorantství hřejivé vědomí, že se kromě všudypřítomného piva a adorací hokeje můžeme pochlubit i tím, že se u nás narodil historicky první mistr světa v šachu?