REPORTÁŽ TOMÁŠ NOHEJLA | Konečně, Hamburk… Po téměř sedmihodinové cestě autem napříč německou zemí od (skoro)jihu na sever, po dálnici, lemované obřími vrtulemi vyrábějícími elektřinu, a v závěru stejně monstrózními rameny přístavních jeřábů. Metropole severu dýchne až neněmecky rozvolněnou atmosférou teplého podvečera. Podpořenou fotbalovou horečkou natěšeného očekávání. Tak to bylo o víkendu, ale podobně to mají dnes tisíce našinců, fotbalových nomádů. Co je čeká?
Na parkovišti „neohippies“ hotelu Superbude Paradise nás lehce zneklidnil uhrančivý pohled muže s hustými černými vlasy, vousy a nosem ve tvaru skoby. Po chvilce zkoumání mu zpod saka vykoukl bíločervený dres s pěti kříži. Ano, Gruzínec…
S velkou pravděpodobností se dá očekávat, že dnes potkáte Turka, a rovnou s vlajkou s půlměsícem přes ramena. Mnoho jich přijede z celého Německa, ale v téměř dvoumilionovém městě jich žije padesát tisíc. To je nejvíc z pestrého portfolia zdejších cizinců, kde najdete například i silnou afghánskou a portugalskou diasporu.
V sobotu dopoledne (před zápasem s Gruzií) však ve Speicherstadt a HafenCity, historické památce UNESCO, na břehu Labe vládli Češi. Počtem i halasem přehlušili houkající parníky. Tohle místo při procházce Hamburkem zkrátka nemůžete vynechat.
Křižující dráhy S-bahnu se tu vynoří ze země a drandí nad městem jako v batmanovském Gotham City. Jen hříšná Reeperbahn leží o kousek dál na západ. Tady se pozornost upírá k říčnímu kotvišti a Labské filharmonii, jejíž stavba připomíná vznešený lodní kolos.
Po pravdě řečeno ovšem na večerně nasvícených fotografiích vypadá zajímavěji než ve skutečnosti… Mohutná radnice a erbovní kostel St. Michaelis s kryptou už zůstávají jen historickými kulisami, protože většina Čechů míří na mši fotbalovou. A ta se dává na Volksparkstadionu.
Česká stopa
Ten leží v severozápadní části města nad čtvrtí Altona, původně rybářským městem ve městě, které k Hamburku připojil až Hitler, v rozlehlém parku tak trochu připomínajícím třeba pražskou oboru Hvězda.
Teď se tady šikují davy bojovných českých fanoušků, kteří doufají, že nedopadnou jako čeští páni na Bílé hoře. Od parkovišť, zastávky městského autobusu nebo shuttlebusů musíte ještě kousek dojít. Ale jen abyste se nadechli a s obdivem ocenili zdejší celý sportovní areál.
Místní Hamburger SV tu kdysi vyhrál i Pohár mistrů evropských zemí (v sezóně 1982/83), předchůdce Ligy mistrů. Nyní se však už ani šestým rokem nedokázal vrátit z druhé Bundesligy mezi elitu, kde do té doby nikdy nechyběl.
Což s nostalgií posmutněle sledují i bývalí čeští ambasadoři, kteří tu působili – Marek Heinz, Milan Fukal, a hlavně David Jarolím. Ten zde odehrál 257 zápasů, díky tomu se stal dosud nepřekonaným českým rekordmanem v Bundeslize, a několik let dokonce nosil kapitánskou pásku.
Ordnung muss sein
Jenže vzpomínky a zásluhy už dávno neplatí. Jdeme s německými přáteli, máme v mobilu čtyři vstupenky a s sebou navíc mého devítiletého mrňouse. Jenže hned první předsunutá pořadatelská hlídka nás vrací do (německé) reality. „Ein, zwei, drei, vier…?“ „Bude sedět na klíně, je malej,“ chlácholím ji. Marně.
„Co s ním mám teda dělat?“ „Sehnat mu lístek,“ dostávám (německy) jednoduchou odpověď… Zbývají dvě hodiny do výkopu, to (snad) vyřešíme, jen to bude o něco dražší, rozmýšlím se.
Lístky stály 150 eur před půl rokem. Za kolik budou tady? V tu chvíli mi přistane na ramenou mohutná tlapa. „Mám jeden navíc, naši nejdou, ber ho,“ ukazuje mi dobře živený chlap s úsměvem a zlatým řetězem na krku a gruzínským odznakem na klopě. Turnikety jen způsobně zavrní. Jsme uvnitř.
Stadion má kapacitu 57 tisíc míst, neblýská se novotou, vždyť se tu hrálo už mistrovství světa v roce 1974 a 2006, ale funguje perfektně. Není divu, že dostal pět zápasů Eura. Procházíme si ho dokola, už v českém dresu i skrz hnízdo (gruzínských) sršňů.
Jen se zubí, zpívají a užívají si historickou premiéru účasti na velkém fotbalovém turnaji. Na sedadlech svého sektoru má každý fanoušek připravenou gruzínskou vlajku. I proto to vypadá, že jich je tu víc než Čechů. Ale Němci jako by spíš fandili sousedům…
I z nejvyšší řady vidíte perfektně, jen zkrátka z jiné perspektivy, než jste asi povětšinou zvyklí. Fronty u bufetů a na toaletách jsou přiměřené, ne beznadějné. Pivo za sedm eur, záloha na kelímek tři eura, kola nebo limča za čtyři, wurst od čtyř do šesti. Snad jediný detail, někde berou jen karty, jinde pouze cash. Takže medvídka maskota neseženeme, později už cedule hlásí: Ausverkauft…
Taky dramatická řež na trávníku končí nemilým smírem. Proudy lidí se vyvalí ven bez tlačenic za pár minut a zamíří různými směry napříč parkem. Euforie opadá, přichází vystřízlivění. Udrží nás ještě chvíli v rauši městská fanzóna?
Radost, nebo smutek?
Leží půl hodiny busem ze stadionu na rozlehlém poli Feldstrasse. Hned vedle stadionu FC St. Pauli, menšího městského klubu, který letos po jedenácti letech nečekaně postoupil do první Bundesligy. Což jeho rebelští fanoušci, punkeři, motorkáři, levičáci a podobné kasty, náležitě ocenili.
A s nimi jistě také dva pamětníci jejich dresu – Ivo Knoflíček, slávistický bohém, kterého se tu ujali po jeho emigraci na konci osmdesátých let, a také Ján Kocián, kapitán československého týmu ze světového šampionátu v Itálii 1990.
Ve fanzóně běží na velkoplošných obrazovkách další mače. Vyberete si jídlo z nabídky kuchyní mnoha národností, nebo zůstanete věrni místní klasice? Ano, hamburger, placku z mletého masa, „vynalezli“ právě tady, až mnohem později si ji „přivlastnili“ McD Amíci. Anebo si ještě zahrajete spoustu fotbalových her na okolních stanovištích. V osudí jsou i lupeny na červencové finále turnaje! Velmi příjemný dojezd náročného programu.
Dnes večer tu budou bloudit čeští fanoušci unavení z horkého dne, alkoholu a buď za a) radostí, nebo za b) smutkem?
V okolí je potemnělá až apokalyptická planina, z níž se tyčí postmodernistický Bunker – největší nacistický válečný bunkr, později a postupně zčásti přestavěný na společenské a koncertní sály i kanceláře.
Pořád ale připomíná kulisy z costnerovského Vodního světa – jen si představte, kdyby se Labe vylilo z břehů.
Jak to tady bude vypadat ve středu večer?
