Nečekej na mě a skoč. Solo parašutismus může přinést roztodivné pocity, všechny jsou opravdické

„Taková blbost! Proč bych vyskakoval z letadla, které letí?“ říkal mi kdysi jeden zkušený pilot, když jsem se mu coby letecký elév chlubil, „že už jsem si taky skočil“. Svatá pravda! Parašutismus má stejné pojmové znaky samoúčelnosti jako jiné sporty. A přece je výlučný. Člověk nemusí překonat fyzickou bolest jako při tvrdé atletické přípravě nebo bojových sportech, musí ale překročit práh, za nímž číhá vzduchoprázdno. A ten umí být zatraceně vysoký.

Skákání z letadla je trochu jako střílení na terč – aby to člověku šlo, nemusí být hubený, chytrý ani mladý. Vtip je v klidu, oproštění se od partnera, dětí a průšvihů v práci. Když stojíte poprvé ve dveřích, nemůžete myslet ani na vlastní mámu, protože pak byste se nesoustředili na věci, které mají následovat, a to už by mohlo jít i o život.

Každý, komu řeknete, že jste si byl sám skočit, na vás zprvu kouká jako na poloboha. Údiv ještě vzroste, když jen mimoděk sdělíte, že jste se nenechal vyhodit na tandemu, tedy přivěšen bezmocně na zkušeného parašutistu, který obstará vše potřebné kromě mávání do kamery a řevu. Ani to ale ještě není všechno. Existuje totiž zažitá představa, že na něco tak nebezpečného jako výskok z letadla je nutné se měsíce připravovat. Omyl!

Stačí jedno odpoledne teorie a nějaké ty fyzické nácviky. Po jedenácti hodinách jste zkrátka „ready“. Ostatně ani dvacetiletí piloti bombardérů za druhé světové války se na svůj „job“ nepřipravovali měsíce, ale jen pár týdnů, a když se dnes chcete učit pilotovat ultralight, vezměte jed na to, že instruktor vám strčí knipl do ruky během prvních deseti minut v letadle.

Můj vynikající kamarád Martin je jeden z nejzkušenějších paragánů u nás, takže jsem neměl strach, pokud jde o odbornost výcviku a patřičnou bojovou morálku. Jestliže v autoškole je kladen hlavní důraz na to, abyste uměli bezpečně zastavit a budoucí kapitán lodi se učí přistávat a házet kotvu, nepřekvapí, že výcvik parašutisty je směrován k tomu, abyste se bez újmy na těle (o hlavě není řeč) dostali na zem. Logické.

Samozřejmě musíte podstoupit povinnou lékařskou prohlídku, ale věřte, že není náročnější než ta, kterou člověk potřebuje k získání řidičáku. Pak se dozvíte něco o padácích a o tom, jak to je dnes všechno jednoduché. K zemi se budete řítit s padákem obdélníkového tvaru, který funguje jako křídlo letadla, což oproti archetypálnímu kulatému padáku značně usnadňuje ovládání a samotné přistání.

Kdyby ale asi dvacetikilový batoh, bez kterého je skákání z letadla čistou sebevraždou, obsahoval jen jeden padák, bylo by to pořád dost riskantní, protože kdyby selhal, opět byste zemřeli nejpozději za pár minut. Aby se tak nestalo, je integrální součástí padákového kompletu kromě změti šňůr, plátna, lanek, popruhů a táhel ještě tzv. záložní padák. 

Ten je mnohem menší, a proto kulatý, padá tedy k zemi o poznání rychleji. Otevřít by se měl samočinně, když čidlo zjistí, že padáte rychleji, než byste měli, jenže na to spoléhat nelze, a proto je životně důležité osvojit si dva úkony prováděné nacvičenými pohyby – odhodit hlavní padák, který z nějakého důvodu selže (zamotá se, neotevře se celý, je děravý aj.), a otevřít záložní padák manuálně.

Ovládání padáku je jednoduché a instinktivní: zatáhnete za pravou řídicí šňůru, zatočí to doprava, a naopak, zatáhnete za obě, „zabrzdíte“. Co to znamená? Přitažením zadní části padáku, do které vedou řídicí šňůry, se jeho tvar změní tak, že přestane klouzat vzduchem směrem dopředu. Ve vzduchu to okamžitě poznáte podle toho, že se kolem místo svistu větru najednou rozhostí dokonalé ticho – to byl pro mě asi nejhezčí okamžik z celého skákání.

Když už se člověk blíží k zemi, musí se mrknout na rukáv a na výškoměr. Rukáv, to je takový ten pruhovaný pytel vlající ve větru, co bývá k vidění i kolem dálnic a jeho smyslem je indikovat směr proudění vzduchu. To je při přistávání čímkoliv velmi důležité a čím lehčí je to, s čím přistáváte, tím je to důležitější. Když tedy člověk přistává jen s padákem, je naprosto nezbytné přistát proti směru větru, jinak byste nemuseli přistát vůbec nebo kdesi v kotrmelcích nebo v korunách stromů.

Výškoměr jsou takové legrační analogové hodinky s jednou ručičkou, ze kterých přibližně poznáte, kolik metrů vám ještě zbývá na zem. Když je to nějakých 300, je dobré začít s tzv. „krabičkou“, přiblížení na přistání, které se odehrává po podobně hranaté dráze se dvěma pravoúhlými zatáčkami. Když jste pár metrů nad zemí, stačí jen plynule tahat za řídicí šňůry a ladně dosednout s lehkým popoběhnutím. Tolik teorie. 

Různé zvěsti o stavu počasí, nervózní popocházení okolo travnaté ranveje na venkovském letišti nedaleko Strakonic. Moc jsem nespal a vůbec nemám moc náladu, ale jednou jsem se na to dal a teď nejde couvnout kvůli nějakým malichernostem. U hangáru postává žlutá „paragánská“ legenda – sovětský letoun Antonov An-2, kterému nikdo neřekne jinak než „Andula“. Tento jednomotorový dvouplošník, což je samo o sobě unikátní, se vyráběl mezi lety 1949–2002. Pro vysazování až dvanácti parašutistů se skvěle hodí z mnoha důvodů – je provozně nenáročný, odstartuje i z ornice, a hlavně dokáže díky mocnému vztlaku letět velice pomalu, aniž by začal padat.

Vyjasňuje se, nasazuji kanady, přilbu s vysílačkou, výškoměr a jde se do mašiny. Dveře se zavírají, není cesty zpět. Aby se ta žlutá herka snáz zvedla, tlačí se nás všech osm elévů co nejvíc dopředu a pak už veškeré jistoty mizí. Budu skákat jako třetí, což je tak akorát. Najednou se únava, frustrace i strach slévají v jedinou otázku: na co si to tady zase hraju? Jenže to už instruktor Martin přicvakává šňůru vedoucí z mého padáku na ocelové lano u stropu letounu, a tak už není vůbec na nic čas. Krátký důvěrný pohled do očí mistra padání z výšky ve stylu „to zvládneš“, poplácání po rameni na znamení, že už mám fakt vypadnout, a energický skok do hlubiny. „A kdyby ti řekl, ať skočíš z okna, skočil bys? Skočil!“ Mód důvěry a podřízení je tu naprosto drtivý.

Vyskakuji jako žok naprosto nepravidlově a nade mnou se ztrácí Andula v mraku. Máme asi 1500 metrů nad zemí a bylo by dobré začít něco dělat. V duchu výcviku začínám nejprve počítat: „Sto dvacet jedna, sto dvacet dva, sto dvacet tři, sto dvacet čtyři.“ Rychlý pohled nahoru, co dělá padák. S úlevou zjišťuji, že dělá přesně to, co má, a tak tedy ruce na šňůry, „odbrzdit“ a hurá na zem. Člověk musí samozřejmě nejdřív zjistit, kde je letiště, tedy místo, kam by se zase měl vrátit. Pak už to jde jako na drátkách. Poprvé, podruhé, potřetí...

Jen co zjistím, že mám všechno v rámci možností pod kontrolou, málem na chvíli usínám. Naštěstí jen na pár vteřin. Doslova padám únavou. Zkouším zatáčet, „brzdit“ a dívat se trochu kolem. Ne moc, ale dost na to, abych podle zakřivení obzoru viděl, že země je vskutku kulatá. Žádné euforické pocity se nekonají, dal jsem si úkol, tak ho plním a docela mi to jde. Ale to je asi tak všechno. Cítím se provinile za svou apatii, kdyby ti ostatní, kteří jsou tu se mnou, věděli, jak nevesele je mi po duši... To by tak scházelo.

Země se blíží, vysílačka, kterou řídící seskoků ze země udílí pokyny začátečníkům ze země, zjevně nefunguje, takže mám klid. Špatně odhaduji sílu větru, najednou vůči zemi ve vzduchu skoro stojím. Je jasné, že na určené místo nedoletím. Ten pruhovaný pytel je proti mně. Nepozorován sedám na opačném konci letiště sám samotinký, ne moc elegantně, ale úplně bezpečně. 

Je to hotové, plácneme si, vzájemně pochválíme. Z výrazů ostatních „prvoskokanů“ nedokážu nic vyčíst, snad jen to, že o něčem hluboce přemýšlí. Jako v mrákotách sedám do auta a šlapu na plyn, jak jen to jde. Takový zvláštní den to byl a já teď potřebuju být sám, protože je toho najednou nějak hrozně moc a musím od všeho rychle pryč. Nepopsatelná směsice zneklidňujících pocitů mě pronásleduje až domů.

Jestli jste dočetli až sem, možná jste o skákání z letadla někdy přemýšleli, a proto by bylo dobré si to zkusit. Jen tak, bez křeče a bez myšlenek na věci, které do vzduchu nepatří. Pak je to úplně bezpečné.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.