Výstava fotografií, které nemusíte vidět – tak zní podtitul zdarma přístupné výstavy v plenéru nazvané „Svět nevídaný“. Přináší nový pohled na svět a díky unikátní reliéfní tiskové technologii Canon ukazuje, jak ho vnímají lidé, kteří přichází o zrak. Sahat povoleno!
Zpřístupnit umění nevidomým a lidem s poruchami zraku, ale i těm, kteří by chtěli nahlédnout do jejich světa, se snaží výstava „Svět nevídaný“. Prostřednictvím 14 fotografií známých světových fotografů tu mohou nejen oni díky unikátní reliéfní tiskové technologii Canon nahlédnout do světa „za oponou“. Díky QR kódu se pak mohou zaposlouchat do vyprávění poutavých příběhů, které se za fotografiemi skrývají.
Výstava samotná je očím trochu skrytá. Ve vnitrobloku „plástvového paneláku naležato“ Fragment Karlín, mezi nohama skulptury Lilith od Davida Černého, se ale rodí velmi zajímavý zážitek.
Pokud si půjdete v sobotu 17. srpna prohlédnout formule na akci Red Bull Showrun na Rohanském náměstí, skočte se tam podívat. Je to hned za rohem.
Vidíme hůř
Po celém světě trpí poruchami vidění nejméně 2,2 miliardy lidí. Nejčastější příčinou zhoršeného vidění na dálku je podle údajů WHO šedý zákal, věkem podmíněná makulární degenerace, glaukom a diabetická retinopatie. Na blízko pak lidé špatně vidí především v důsledku tzv. presbyopie, kterou známe spíše jako stařeckou vetchozrakost.
Na panelové výstavě v plenéru, která je přístupná všem zdarma, tu můžete vidět, jak vidí ti, kteří moc nevidí. Tedy zdánlivě. Prostřednictvím ostatních smyslů totiž svět vnímají jinak, v jistém smyslu možná lépe, zostřeněji, pozorněji, opravdověji.
Lidí s poruchami zraku stále přibývá, zejména proto, že se dožíváme čím dál tím vyššího věku. Některé umíme operativně řešit, jiné lze pouze zpomalit. Přesto mohou lidé, které postihnou, žít relativně plnohodnotný život a „plnotučně“ vnímat svět, včetně umění. Možností ale zatím moc není.
Přestože si galerie a muzea zakládají na své inkluzivitě a často se snaží fungovat bezbariérově, pro nevidomé a zrakově postižené jsou vystavovaná díla v podstatě nepřístupná.
Díky inovacím se pak svět umění může přiblížit všem. Pomáhají například zvukové popisy děl, které však brání v osobním „vhledu“ a vlastní interpretaci, nebo právě haptické výstavy.
Jak to vidí oni?
Na jedné straně každého z panelů najdete fotografie vytištěné metodou 3D tisku, které si můžete osahat. Druhá strana vás konfrontuje s tím, jak danou fotografii vidí lidé se zrakovým postižením.
Simulace od společnosti Canon zobrazuje například to, jak vidí lidé postižení středně
těžkým zeleným zákalem. Onemocnění, které postihuje optický
nerv, může vést k trvalé ztrátě zraku. Největším a
nejčastějším rizikovým faktorem pro vznik tzv. glaukomu je
vysoký nitrooční tlak. V raných stádiích je možná léčba
léky snižujícími tlak uvnitř oka, v rozvinutějších fázích
nemoci se přistupuje k chirurgickému zákroku.
Dokážete se vžít i do toho, jak vidí lidé postižení středně pokročilým stádiem šedého zákalu. Onemocnění se projevuje zakaleným viděním, jakoby přes špinavé okno. Objevuje se zejména u osob vyššího věku, jedná se o přirozený proces stárnutí oka a oční čočky. Jedinou možností léčby je operace, při níž se zkalená oční čočka odstraní a nahradí umělou.
Výstava přibližuje i vidění lidí, kteří trpí věkem podmíněnou makulární degenerací. Zobrazuje rané stádium závažného onemocnění sítnice, které je rovněž jedním z neduhů stáří. Nejprve se projevuje pouze na jednom oku, během několika let následuje i druhé oko. Porucha zraku se vyskytuje ve dvou formách: suché a vlhké. Druhá jmenovaná dokáže zrak zničit během několika týdnů či měsíců. Degenerativní onemocnění nelze kompletně vyléčit, je ale možné zpomalit jeho projevy.
Tvůrci výstavy zhmotnili i postižení tzv. pigmentovou retinopatií (Retinis pigmentosa). Simulace zobrazuje, jak vidí lidé postižení tímto degenerativním onemocněním sítnice, které se projevuje pigmentovými změnami postupujícími z periferie do centra a způsobuje tak tunelové vidění.
Sahat přikázáno
Zrakově postiženým se někteří umělci snaží vycházet vstříc. Například tím, že do svých děl implementují Braillovo písmo. Izraelec Roy Nachum, který žije a tvoří v New Yorku a stojí třeba i za bookletem alba Anti od Rihanny, do svých děl často vkládá básnické texty v Braillově písmu. Zároveň některá svá díla pokrývá popelem, který při čtení zanechává otisky prstů. Ty pak fungují jako dokumentace kontaktu „diváků“ s dílem.
— Roy Nachum (@RoyNachum) June 22, 2022
Někteří umělci ve své tvorbě kladou důraz na texturu, aby byl zážitek hmatatelný. Takto pracuje například slepý americký malíř John Bramblitt, první nevidomý autor velkoplošných muralů. Zrak ztratil v důsledku epilepsie a lymské boreliózy. Tvrdí, že jeho ztráta mu pomohla změnit k lepšímu způsob, jakým přemýšlí o umění a barvách.
"My brain still knew how to draw and my hands knew how to draw. It was just a matter of reconnecting them"
— Marco Jensen (@marcomos) June 14, 2019
John Bramblitt is creating a four-storey mural in Dallas, Texas, and he can't even see it.pic.twitter.com/wZW6WNZMCb
V galeriích je často zakázáno na umění sahat. Leckdy se k němu nemůžete ani přiblížit, aniž by se muzejní kustod významně zamračil nebo rozezněl alarm. Některé galerie ale vycházejí vstříc i těm, kteří chtějí umění vnímat jinak.
Patří mezi ně například pobočka Národní galerie v klášteře
sv. Anežky České, ve které je umístěna tzv. Haptická
stezka – hmatová expozice odlitků sochařských děl českého
středověkého umění. Návštěvníci mohou vnímat nejen očima
stylovou proměnu sochařství během několika staletí – od
nejstarších dochovaných památek přes díla vzniklá za vlády
Karla IV. až po krásný sloh z přelomu 14. a 15. století.
Ve vídeňském Belvedere pak můžete bříšky prstů obdivovat 3D model slavného Polibku od Gustava Klimta, cítit tahy štětce i tvary postav. Zdejší Kunsthistorisches museum pro změnu nabízí trojrozměrná renesanční díla, jako je například Raffaelova Madona v zeleném nebo Dürerova Madona s dítětem.
V muzeu Książąt Czartoryskich v Krakově si pak můžete pohladit Dámu s hranostajem. U 3D modelu se tvoří podobná fronta jako u originálního obrazu. Slavný český sochař Jaroslav Róna si přeje, aby lidé na jeho sochy na výstavách sahali. V rozhovoru pro Český rozhlas podotýká, že dotyk ruky jim dává novou hodnotu. Interaktivní výstavy jsou čím dál tím oblíbenější.
Jednu takovou můžete na vlastní zrak i hmat zažít právě v karlínském vnitrobloku na venkovní panelové výstavě „Svět nevídaný“.
