Po Českém derby se hrála polská hymna. Díky koni českého chovu, narozenému v Hřebčíně Napajedla, dnes zavřeném. Bouřlivé ovace, jichž se pohlednému hnědákovi dostalo, proto měly ještě jeden rozměr.
V neděli 23. června se v pražské Velké Chuchli odběhl další, již 104. ročník Českého derby – nejvýznamnější chovatelské zkoušky anglického plnokrevníka na českém území.
Po čtyřiceti letech se hrála vítězi polská hymna. Vítězný Naughty Peter reprezentuje totiž stáj Westminster německého podnikatele Mariana Ziburskeho a je trénován Maciejem Jodlowskim ve varšavském Sluziewci.
Polská hymna zněla v Chuchli po čtyřiceti letech, ovšem atmosféra byla úplně jiná. V roce 1984 dorazila do Československa polská výprava jako cosi ojedinělého.
Země východního bloku se sice utkávaly na pravidelném Mítinku socialistických zemí, ale na národní chovatelské zkoušky, jimiž dostihy jako derby jsou, se nejezdilo. V roce 1984 se ovšem Československé derby otevřelo i cizincům z dalších spřátelených zemí. Poláci přijeli… a drtivě vyhráli.
Polští hřebci Juror a Kojak udělali z českých koní kompars a dekorování vítěze tak bylo stejně šedé jako Praha za normalizace. Většina z přítomných si bolestně uvědomovala tu propast a zároveň tušila, že za stávajících podmínek nepůjde překlenout.
Proč byla atmosféra letos jiná, až extatická? Tmavý hřebec Naughty Peter, byť reprezentující Polsko, byl na původní startovní listině jediným koněm českého chovu (na poslední okamžik se na start dostal ještě druhý český kůň, původní náhradník Maxmilián).
Narodil se totiž v Hřebčíně Napajedla, kde byl též odchován. Snad i proto ho jeho polský majitel nasměroval do Českého derby. Do jeho sedla angažoval vynikajícího britského žokeje Richarda Kingscota, jenž má na svém kontě mimo jiné i vítězství v tom původním Derby, tj. anglickém v Epsomu.
Zkušený Kingscote si poradil s prekérní situací v boxech, kdy se mu hřebec v okamžiku startu vzepjal, klidně ho provedl dostihem a ve finiši předvedl dokonale načasovaný finiš, kdy skoro na cílové čáře porazil Gabona, vedeného jedním z nejúspěšnějších českých žokejů novodobé éry Tomášem Lukáškem, a Pirla, podporovaného polským šampionem Sczepanem Mazurem.
Bouřlivé ovace, jichž se pohlednému hnědákovi dostalo, měly však ještě jeden rozměr. Nebyly jen oslavné, ale i smutné a protestní. Naughty Peter byl druhým koněm odchovaným v Napajedlech, který v uplynulých několika letech získal ve středoevropském prostoru prestižní derby (tím druhým byl Gasparini v Bratislavě předloni).
K tomu si ještě přidejme triumf dalšího napajedelského odchovance Sacamira v loňské Velké Pardubické. Zdálo by se tedy, že Napajedla se vezou na vlně úspěchů jako kdysi. Jenže tady je problém: Napajedla už přes rok neexistují.
Slavný Hřebčín Napajedla totiž zavřel brány loni na jaře. Důvod? Ekonomická nerentabilita, tak to udávají současní majitelé areálu hřebčína. Rozsáhlý areál s jedinečným historickým dědictvím zakoupil jejich otec, nadšený moravský patriot. Provoz hřebčína silně dotoval ze svého podnikání a udržel jej v chodu i navzdory nepřejícím ekonomickým podmínkám.
Jeho potomci, kteří hřebčín spravují nyní, dospěli k názoru, že provoz nelze dál udržet, majitelům, kteří měli v hřebčíně ustájené své chovné klisny, dali výpověď a hřebčín uzavřeli. Zároveň požádali o změnu územního plánu a v části historických pastvin poblíž napajedelského zámku hodlali vybudovat obytné domy.
Jejich záměr v zastupitelstvu města neprošel, navíc se proti zániku hřebčína zvedla obrovská vlna odporu veřejnosti. Petici, kterou inicioval advokát Aleš Martínek podepsalo na padesát tisíc lidí, podpořily ji takové legendy dostihového sportu jako Václav Chaloupka nebo Josef Váňa.
Nakonec i Poslanecká sněmovna přijala usnesení, v němž doporučila ministerstvu zemědělství, aby „zahájilo jednání s majiteli Hřebčína Napajedla o jeho další budoucnosti“ a zároveň „učinilo veškeré možné kroky vedoucí k dojednání podmínek dalšího provozu Hřebčína Napajedla i s případnou účastí České republiky alespoň v roli garanta národního chovu anglického plnokrevníka.“
Zároveň probíhá řízení o prohlášení areálu Hřebčína Napajedla za kulturní památku. Napajedelský areál, včetně historických budov a pastvin, je skutečně unikátní. Jeho rozparcelování, anebo použití k jiným účelům, by bylo obrovskou kulturní ztrátou.
Ostatně příklad Hřebčína Kladruby, který je provozovaný státem, výmluvně ukazuje, jak lze cenné dědictví zachovat a předávat dalším generacím. Navíc nedávné úspěchy napajedelských koní jsou nejlepším důkazem toho, že hřebčín by mohl skvěle a úspěšně fungovat při zachování historických kulis.
Hřebčín se ocitl v existenčním ohrožení už před sto lety – tuto situaci skvěle a podrobně zachytil Martin Cáp v knize Dostihy o modrou stuhu, která je vlastně historií českých dostihů.
Po době obrovských úspěchů zpočátku dvacátého století, kdy se hřebčín stal jedním z nejrespektovanějších zařízení svého druhu ve střední Evropě, přišla krize: po smrti zakladatele Aristides Baltazziho se jeho vdova nedokázala vypořádat s novými společenskými poměry, zejména pozemkovou reformou, a z dluhů se pokoušela vymanit pokusem těžit na pozemcích ropu.
Ani to se nepovedlo a v roce 1930 byl chov rozpuštěn. Prozíravě tehdy zasáhl československý stát, pozemky vykoupil od věřitelů (největším z nich byl Baťa) a vznikl Státní plnokrevný hřebčín.
Stát tehdy nezasáhl jen z nějaké piety vůči zakladateli, ale čistě pragmaticky. Státní úředníci si dobře uvědomovali, že chov anglického plnokrevníka má zásadní význam pro zemědělství.
Anglický plnokrevník totiž není jen plemenem používaným pro dostihy a další sportovní disciplíny, ale i ke zušlechťování ostatních koňských plemen chovaných na našem území, zejména státem protežovaného českého teplokrevníka.
Dnes je situace podobná. V rozpuku svobody devadesátých let se chov anglického plnokrevníka zcela privatizoval a stát nad ním přestal mít kontrolu. Bohužel, velmi záhy soukromí chovatelé narazili na tvrdou ekonomickou realitu.
V Česku se nikdy nevytvořily takové podmínky, aby zde trh s koňmi fungoval na podobné bázi jako v Británii, Irsku či Francii. Tam velmi dobře funguje systém dražeb: chovatel prodá jeden dva své produkty za velmi vysoké částky, zbytek udá za ceny minimální, prostě a jen proto, aby měl odbyt.
Draze vydražení koně tak vlastně chovateli dotují ostatní, které může prodat velmi výrazně pod náklady: a tito koně, často prodávaní za částky kolem 1–2 tisíc eur, nezřídka putují do zemí střední a východní Evropy. Je jasné, že místní chovatelé proti tomuto mohou bojovat jen stěží.
V Polsku a Maďarsku si to už stát uvědomil a začal do chovu plnokrevníka investovat. Zavření provozu v Napajedlech a jejich nejistá budoucnost jsou víc než výraznou připomínkou, že bez intervence státu se chov neobejde ani u nás.
