V předchozí části seriálu jsem psal o historické úloze, kterou při zrození poválečného Německa, konkrétně Spolkové republiky Německo, sehrál její první kancléř Konrad Adenauer. Protagonista dnešního dílu seriálu, plným jménem Alcide Amedeo Francesco De Gasperi (1881–1954), se podobným způsobem zasloužil o založení a fungování moderní poválečné Italské republiky.
Země, která na konci druhé světové války završila tři čtvrtě století své sjednocené existence, díky němu po jejím skončení znovu povstala z trosek fašistického a postfašistického režimu Benita Mussoliniho. Nadto se ale De Gasperi významným způsobem zasloužil také o úspěšné počátky procesu evropské integrace – konkrétně Rady Evropy a Evropského společenství uhlí a oceli.
Ital, který se nenarodil v Itálii
První zajímavostí v životě „velkého Itala“ De Gasperiho je, že se v dubnu 1881 nenarodil na území (čerstvě od roku 1870 sjednocené) Itálie, nýbrž na území (tehdy ještě) habsburské podunajské monarchie, Rakousko-Uherska, konkrétně v jihotyrolském Pieve Tesinu.
Alcide De Gasperi: pravděpodobně nejstarší dochovaná fotografie, z počátku 20. století
Tatínek, místní policista, vychovával budoucího premiéra Itálie podle křesťanských zásad. Nebylo tedy žádným překvapením, že se již od útlého mládí aktivně podílel na práci v křesťansko-sociálním hnutí, v čemž pokračoval i během studií na univerzitě ve Vídni. Současně se angažoval i ve studentském italském národním hnutí, za což dokonce skončil na necelý měsíc ve vězení.
V roce 1905 začal De Gasperi, již coby vystudovaný filolog, pracovat jako novinář pro Katolický hlas (La Voce Cattolica) a poté pro Il Trentino – přičemž prosazoval, mimo jiné, kulturní autonomii milovaného regionu na rakouském prostředí.
Odtud už byl jen krok do politiky, do níž se De Gasperi vrhl hned na počátku druhého desetiletí 20. století, kdy byl zvolen (roku 1911) poslancem rakouské Říšské rady za Lidovou politickou unii Trentina (Unione Politica Popolare del Trentino). Během Velké (první světové) války se snažil pomáhat válečným uprchlíkům a stále více sympatizoval s Itálií.
Když na počátku listopadu 1918 vstoupily do Trentina první italské jednotky, byl to pro De Gasperiho finální impuls k tomu, že se bude věnovat politice i ve své nové vlasti, k níž byly připojeny i doposud rakouské provincie Trento (Trentino) a jižní Tyrolsko, jejichž obyvatelé získali italské státní občanství.
Antifašista v meziválečné i válečné Itálii
Po skončení Velké války se De Gasperi stal, v souladu se svým přesvědčením, jedním ze zakladatelů Italské lidové strany (Partito Popolare Italiano). Tu také v letech 1921–1924 zastupoval v parlamentu, zpočátku – pro někoho možná překvapivě – jako stoupenec spolupráce s Mussoliniho fašisty v jeho koaliční vládě.
Postupná radikalizace squadristů a sílící útoky na politickou opozici, vrcholící zavražděním socialisty Giacoma Matteottiho v červnu 1924, ale udělaly z De Gasperiho zapřisáhlého antifašistu.
První ucelený politický program obnovy Itálie v postfašistické éře
Po zákazu Italské lidové strany v roce 1925 byl De Gasperi jako jeden z jejích předních exponentů zatčen a následně strávil rok a půl ve fašistickém vězení, což jej logicky významně (a celoživotně) poznamenalo.
Nebýt Vatikánu, kde měl nanejvýš vlivné přímluvce, mohlo být ještě hůř – soudní verdikt jej totiž původně poslal do kriminálu na čtyři roky. Vatikán pak chránil „svého člověka“ i nadále, když jej na dlouhých čtrnáct let zaměstnal jako knihovníka a zajistil mu v časech fašistické vlády bezpečí i skromné živobytí.
Stále ještě za druhé světové války, v roce 1943, sepsal Alcide De Gasperi text či dokument s názvem Myšlenky či Ideje pro obnovu (Idee riconstruttive).
Ten se stal nejen programem pro rekonstrukci země, ale i pro vytvoření nové politické strany, která v řadě ohledů navazovala na výše zmíněnou, Mussolinim zakázanou Italskou lidovou stranu – Křesťanskou demokracii (Democrazia Cristiana).
Strana byla oficiálně založena v prosinci téhož roku na území Italské sociální republiky (Repubblica di Salò; máte-li dostatečně silný žaludek i nervy, podívejte se na film Saló aneb 120 dnů Sodomy režiséra Piera Paola Pasoliniho z roku 1975) a De Gasperi se stal již na jaře 1944 jejím prvním předsedou (generálním tajemníkem).
Tvůrce moderní Itálie
Vezmeme-li v potaz, jak silně byl fašismus v Itálii po více než dvaceti letech u moci ukotven, ba doslova „vpit do krve“ většiny Italů bez ohledu na to, že se od něj nakonec – protože je prakticky ve všem zklamal – odvrátili, bylo De Gasperiho poválečné politické úsilí bez přehánění titánské a pro budoucnost země, jež se těžce sbírala z válečných trosek, osudové.
Pro pochopení nálady a také mizerné ekonomické i sociální situace, která v Itálii panovala, si stačí pustit filmy z tehdejší doby jako Řím, otevřené město (1945), na němž se scénáristicky podílel i Federico Fellini, nebo Paisà (1946), jež oba režíroval Roberto Rossellini, případně další neorealistické snímky jako třeba Země se chvěje (1948) Luchina Viscontiho nebo Děti ulice (1946) či Zloděje kol (1948) Vittoria de Siky a další.
Léčba křesťanskou demokracií, již De Gasperi jako premiér v letech 1945–1953 „naordinoval“ své válkou zdevastované zemi (společně s americkou hospodářskou pomocí), byla naprosto zásadní. Nešlo zdaleka jen o „odstřihnutí se“ od fašismu, ale i o vytvoření a „usazení“ nového politického systému a – jak jen to bylo v Itálii možné – i nové politické kultury.
O De Gasperiho nasazení svědčí nejen osm let v čele italských vlád, přestože se zdálo být nemožné sestavit a následně udržet funkční kabinet (mimo jiné vzhledem k tehdy silnému vlivu levice s komunisty na nejvyšších pozicích), ale i to, že kromě postu premiéra zastával také funkci ministra vnitra (1946–1947) a ministra zahraničních věcí (1944–1946 a 1951–1953).
Jen málokdy a v málokteré evropské zemi spočívala tíha za další její vývoj v takové míře na bedrech jediného muže, jako tomu bylo právě v poválečné Itálii.
Klíčovou podmínkou úspěchu De Gasperiho byla podpora ze strany Spojených států amerických, podobně jako tomu bylo v západním Německu v případě Konrada Adenauera. Američané osvobodili Itálii od fašismu a navíc ji doslova zachránili před hladem v rámci Marshallova plánu.
A v roce 1949, třebaže to tak zpočátku neplánovali, jí poskytli i bezprecedentní bezpečnostní garance v podobě jejího členství v NATO.
To všechno De Gasperimu samozřejmě politicky pomáhalo. Tím spíš, že levice – socialisté a komunisté – byla v zemi historicky i vzhledem ke svému podílu na antifašistickém hnutí nadmíru silná.
Jasné vítězství ve volbách v roce 1948 ale dalo De Gasperimu a jeho křesťanským demokratům mandát k tomu, aby budoucí Itálie byla „jejich“, a nikoli komunistická, poplatná příkazům stalinistické Moskvy (jako se to stalo u nás).
De Gasperiho vliv na italskou politiku pak trval i nadále – bez ohledu na jeho politický pád v roce 1953 – prakticky až do osmdesátých let: křesťanští demokraté totiž post premiéra nikomu nepřepustili více než pětatřicet let. To už je ale jiný příběh, protože De Gasperi zemřel již v roce 1954.
Spoluzakladatel jednotné Evropy
Alcide De Gasperi nebyl „jen“ politický vůdce Itálie, nýbrž i vášnivý podporovatel myšlenky evropské integrace. Nešlo pouze o rozhodného obhájce amerického angažmá na evropském kontinentě, nýbrž i o svého druhu prostředníka při složitém francouzsko-německém sbližování, respektive při vytváření oboustranně obezřetného a opatrného francouzsko-německého partnerství a spojenectví, jehož prvním skutečně zásadním výrazem a ztělesněním bylo ustavení Evropské společenství uhlí a oceli (tzv. Montánní unie, 1951).
To, že se De Gasperi stal v roce 1954 předsedou Parlamentního shromáždění tohoto společenství, ovšem jeho „evropskou“ politickou dráhu symbolicky uzavřelo, neboť se již bohužel nedožil podpisu Římských smluv, tj. vzniku EHS a Euratomu v roce 1957.
I tak se ale jednalo o zcela naplněný život. Když Alcide De Gasperi v srpnu 1954 v městečku Sella di Valsugana v milovaném Trentu (Trentinu) umíral, mohl mít ve třiasedmdesáti letech pocit dobře odvedené práce.
Itálie směřovala k relativnímu – opakuji, k relativnímu – politickému klidu a k do té doby nevídané hospodářské prosperitě a Evropa, tedy i „jeho“ Evropa, k projektu relativní jednoty, jejímž cílem bylo zabránit dalším zničujícím střetům a válkám, které sám velmi dobře poznal.
