Podle „ahoj“ poznáš Čecha: Evoluce pozdravu, který jsme „ukradli“ světu

„Cześć“ ukazuje jasně na Poláka (nebo na Polku), „hola“ (vyslovováno „ola“) na Španěla a „šalom“ na Hebrejce. Člověk, který se na vás vlídně podívá a praví „szia“, bude nejspíš z Maďarska, případně ze Slovenska. A jak ví každý zákazník kvalitních stánků s kebabem, Turkovi uděláte radost přátelským pozdravem „merhaba“ a Albánci známým „përshëndetje“.

Nejde však jenom o země a státy – podle pozdravu můžete rozlišit zeměpisný původ zdravícího i daleko jemněji. 

Například to, co často shrnujeme jako oblast, kde se „mluví německy“, tedy Německo-Rakousko-Švýcarsko, je složeno z velmi rázovitých regionů, kde se mluví německy všelijak. A to až do té míry, že švýcarské seriály a filmy, které běží v německé televizi a v nichž herci mluví švýcarskou němčinou, je někdy pro diváka ze Spolkové republiky Německo potřeba opatřit německými titulky. A jak se zdraví různí „Němci“?

Neutrální a nudně školský pozdrav je Guten Tag, kterým nikoho neurazíte, pokud je ještě nebo už zhruba světlo. Jestliže vám k večeru někdo řekne Guten Abend, které znáte ze školy, bude to nejspíš boomer. V Severním Porýní – Westfálsku úsporně zdraví „Tach“, v Hesensku zase podobně úsporně „Guude“.

Patrně nejběžnější německý pozdrav je „hallo“. Samohláska „o“ na konci se vyslovuje zavřeně, něco mezi českým „o“ a „u“. Jižní Němci z Bavorska nebo Bádenska-Würtemberska (a také Švábové, kteří nemají vlastní spolkový stát) vás nejspíš přivítají slovy Grüss Gott (pozdrav Pámbu), či světštěji Grüss dich, což ale Bavor vysloví spíš jako Grias Di a Švýcar Grüezi, tedy „grüci“.

Rakušana ve světě poznáte podle pozdravu „servus“. I když: nemusí to být nutně Rakušan, může to být i Bavor, rozhodně však někdo z jihu německého prostoru. Anebo, s jistým přízvukem, také Maďar. Tento pozdrav pochází z latinského výrazu pro otroka či služebníka. Zde si můžeme připomenout vousaté české „služebníček (vašnosto)“. 

Italské „ciao“ má kupodivu stejný základ – „s’ciavo“ je otrok. Tento výraz, kde zdravící vyjadřuje úctu oslovenému, z latinského úzu migroval do německého „Tschau!“ (používáno dnes hlavně v Berlíně) či do severoněmeckého „Tschuss!“. Tschuss se zdraví a loučí v Hamburku, Lübecku či Brémách. V posledních letech se „tschuss“ po Německu šíří nekontrolovatelně i na jih. 

Severního Němce kdekoli na světě však bezpečně poznáte podle charakteristického „moin“ či „moin moin“. Zdraví se tak i Dánové z Jutska a někteří Poláci z Kašubska, což je oblast kolem Gdaňsku.

A jak určíte Čecha? Jako příslušníci jednoho z mála evropských národů, které nemají moře, se Češi (a také Slováci, kteří kromě Zemplínské Šíravy a Gabčíkova též nemají moře) zdraví zvučným námořnickým pozdravem „ahoj“. Kde má ale tento pozdrav své kořeny?

Pokřik „hoy“ je doložený už ve střední angličtině, v básni Petr Oráč z roku 1393, kde se takto volá na dobytek. Jedná se o citoslovce, kterým se mluvčí osloveného tvora snaží povzbudit k pohybu vpřed. I dnes lze zaslechnout, jak se žena důrazně pokouší zaujmout svého znuděného partnera naléhavým „hej!“. Samohláska „a“ na začátku citoslovce jeho expresivnost ještě zesiluje, a „a-hoj“ je na světě.

Cesta „ahoy“ dále pokračuje po moři. V polovině 18. století je poprvé doloženo, že námořníci volají „ahoy“ na jinou loď. Je to jednak pozdrav a jednak upozornění na přítomnost vlastního plavidla. Často se v tomto duchu volalo „ship ahoy“, tedy „loď ahoj“. V kontextu mořeplavby i říční plavby se „ahoy“ rozšířilo do severských jazyků a do němčiny. Tam ovšem většinou s pravopisem „ahoi“. 

„Ahoi“ se zdravili účastníci karnevalů na lodích bláznů. V roce 1848 „ahoi“ v němčině zpopularizoval Friedrich Gerstäcker v bestselleru Říční piráti na Mississippi. Na další oblibě pozdrav získal s nástupem sportovního jachtingu a rekreační plavby. Důležitou funkci měl i v německém a rakouském vojenském námořnictvu. Když k válečné lodi připlouvala jiná loď, volalo se na ni „Boot ahoi!“, aby se zjistilo, kdo je na palubě. 

Pokud tam byl někdo z královské rodiny, odpověď zněla „Standarte!“. Nacházel-li se tam admirál, odpověď zněla „Flagge!“ čili „vlajka“. Pokud tam byl pouze důstojník, ohlašoval se voláním „Ja, ja!“. Nebyl-li na připlouvající lodi žádný důstojník, hlásila její posádka „Nein, nein!“. Podobný systém před vynálezem mobilních telefonů fungoval i v americkém vojenském námořnictvu a v britském královském vojenském námořnictvu.

Fenomén „ahoj“ zasáhl i do silničního provozu. V letech 1940 až 1943 se vyráběly v Žitavě motocykly Phänomen Ahoi, vybavené jednoválcovým motorem s objemem 125 cm³. Tyto stroje byly určené pro Wehrmacht. Ve vojenském prostředí, konkrétně v obranné divizi německého Bundeswehru, se ujal výraz „nebel-ahoi“ (Nebel je německy mlha nebo mrak). 

Původ tohoto termínu je třeba hledat v polovině třicátých let, kdy existovala tzv. Nebeltruppe, jejímž úkolem bylo před masivní dělostřelbou vytvářet nad bojištěm umělou mlhu. Spojitost s námořnictvem a mořem dokládá také obchodní značka zmrzliny Ahoj, která se před druhou světovou válkou prodávala s obrázkem námořníka a vlajky ve Stuttgartu.

Mocný zvukový potenciál slova „ahoj“ si uvědomoval i vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, který jej navrhl jako standardní pozdrav při zvednutí hovoru. Tento nápad se však neujal, protože zvítězil konkurenční návrh Thomase Alvy Edisona, který si prosadil „hello“, které důvěrně známe z českého „haló“ (na které obvykle nikdo neodpovídá).

Proč se ovšem „ahoj“ zdraví právě Češi (a Slováci)? Populárních teorií je několik, všechny však, stejně jako všechny lidové „názory“, skutečnost poněkud ohýbají a přibarvují. Podle jednoho z výkladů  k nám „ahoj“ přivezli z Hamburku čeští námořníci, zaměstnanci společnosti Československá plavba labsko-oderská (ČSPLO). 

Československo totiž mělo od roku 1929 pronajatý kousek hamburského přístavu, kterýžto pronájem stále trvá. Další, a o dost zábavnější teorie praví, že když čeští námořníci připluli od moře do českých vltavských a labských přístavů, vydávali se jako první nikoli za rodinou, ale do místních náleven. 

A právě tam je prostitutky důmyslnou slovní hříčkou „A hoj! Kdo nehojil, tomu upad!“ údajně takto upozorňovaly na hrozící nákazu příjicí čili syfilidou. Skutečnost je taková, že „ahoj“ má nepochybně námořní základ, ovšem Ústav pro jazyk český dokládá jeho import z Německa už v roce 1888.

Do běžné mluvy se „ahoj“ z námořního prostředí v českých zemích a na Slovensku rozšířilo přes vodáky, trampy a skauty, tedy lidi opět nějak spjaté s vodou. Jak jistě víte z vlastní zkušenosti, „ahoj“ je na řece jediný přípustný pozdrav.

K rozkvětu zmíněných outdoorových aktivit mládeže došlo ne náhodou ve dvacátých a třicátých letech, po vzniku Československa. Byla to do jisté míry reakce na ztrátu geografického prostoru monarchie a na určitou izolaci uprostřed Evropy. Přišli jsme o „velký svět“, a tak jsme si jej začali budovat doma, v neděli, kus vlakem za městem, za pomoci fantazií o Divokém západu a americké divočině. 

Není náhoda, že první trampské sruby začaly vznikat v kaňonech řek. V české či moravské krajině sotva najdeme majestátní pohoří a dramatické scenérie – o Alpy jsme v roce 1918 přišli. Když hledáme vznešenou krajinu, musíme se u nás dívat nikoli nahoru, ale dolů, do kaňonů řek, často zapuštěných v poměrně fádní okolní krajině. Případně si musíme dramatické skály vyrobit sami – jistě víte, jakou přitažlivost mají opuštěné, zarostlé lomy.

Ale zpět k ahoj – do začátku čtyřicátých let už se tak zdravilo běžně, třebaže námořnický a poté trampský a skautský pozdrav bojoval se silnou konkurencí s národoveckým, sokolským „nazdar“. Moderní „ahoj“ však nad tradičním „nazdar“ zvítězilo. Ne na věky věků. S oblibou italských filmů v 60. letech, které režim dovolil u nás promítat, nad „ahoj“ převážilo latinské „čau“.

Přes změny a konkurenci nových pozdravů však „ahoj“ z mluvy, telefonátů a zpráv patrně nikdy nezmizí. Původní pozdrav totiž žije novým, druhým životem: v lidové kultuře a imaginaci. Už za protektorátu se „ahoj“ bralo jako zkratka za „Adolfa Hitlera oběsíme jistě“. Při pronásledování církve v 50. letech na Slovensku znamenalo útěchu: „Aj hriešnych ochraňuje Ježíš“.

Tento význam navazuje na nepodložený výklad, který tvrdí, že „ahoj“ je zkratka spojení „Ad HOnorem Jesu,“ tedy „ke slávě Ježíše“. Rekreační narkomané se nyní familiárně zdraví „ahoj, jak se máš něco?“. Novinová příloha se jmenovala Ahoj na neděli, později Ahoj na sobotu. 

Jedna z lokalit bratislavské čtvrti Nové Mesto v Bratislavě se oficiálně jmenuje Ahoj. Kdysi se tu scházeli trampové, dnes zde stojí luxusní vilová čtvrť. A automobilka Škoda v roce 2001 pojmenovala svůj prototyp městského vozidla, předchůdce modelu Citigo, Škoda Ahoj.