KOMENTÁŘ JANA NÁPRAVNÍKA | Česko již není pro NHL silným hráčem. Kdysi výstavní národní tým, který ještě na přelomu milénia produkoval talent za talentem a byl vzorem výchovy mladých hokejistů, nyní chybí v plánech NHL pro Světový pohár. Tradiční klání nejlepších hokejistů světa by se mělo konat po devítileté odmlce v roce 2025. Vzhledem k absenci hvězd na olympijských hrách je právě Světový pohár jediným turnajem, kde na sebe naráží národní týmy v plné síle.
Vedení kanadskoamerické soutěže ve svých plánech počítá s dvěma sériemi. V jedné by se střetla Kanada s USA a ve druhé Finsko se Švédskem. A to je všechno. Nikde žádné Česko, Slovensko ani neustále lepšící se výběry Švýcarska či Německa, kde hokej získává na větší a větší popularitě. Rusko je prozatím na trestné lavici a dokud se nestáhne z obranného pásma Ukrajiny, tak si asi na velké akci nezahraje.
O důvodech, proč v posledních zhruba 15 letech na světové úrovni zaostáváme, bylo napsáno mnoho článků. Můžeme jmenovat řadu konkrétních problémů, jako je například nekvalitní bruslení českých hráčů, neustálé změny trenérů u národního týmu, ale problémy jsou samozřejmě hlubší. Proč Česko stále více zaostává za Finskem a Švédskem a spíše mu dýchá na záda Švýcarsko či Německo?
Co se týče počtu hráčů v kanadskoamerické NHL, národní tým by nedal dohromady ani funkční obranu. V letošní sezoně do zápasu zasáhli pouze 4 beci a pár dalších čeká na svou šanci v AHL. Tým by musel být doplněn o hráče ze zmíněné farmářské soutěže nebo z hráčů působících v Evropě. Není se tedy čemu divit, že s námi komisař NHL Gary Bettman mezi elitou již nepočítá.
V letošní sezoně si v NHL zatím zahrálo 26 (loni celkem 41) českých hokejistů. Švédů bylo 81 a Finů 39. O tom, že se velmi často jedná o klíčové hráče, nemusí být řeč.
Zajímavým případem jsou Němci. Těch se letos v NHL zatím sešlo jen 7, ale ještě před 10 lety mohli naši západní sousedé počítat jen s brankářem Grubauerem. Mezi „sedmi statečnými“ najdeme takřka jen hvězdy – edmontonského Draisaitla, Stützleho z Ottawy nebo obránce Seidera z Detroitu. Těm se může z řad českých hráčů rovnat patrně jen David Pastrňák.
Výše zmínění Švýcaři jsou na tom podobně jako Němci. V NHL jich hraje 10, ale borci jako Josi, Hischier, Meier nebo Fiala patří mezi tahouny svých týmů.
Dalším problémem, se kterým se český hokej potýká, je financování sportu jako takového. Malé regionální kluby jsou sice schopné díky tradici a kráse sportu nalákat dostatek dětí, ale už je neumí rozvíjet. Svaz se sice snaží pomáhat s financováním drahé výstroje, ale nepokryje všechno. Děti z chudších poměrů tak mají často smůlu.
Skandinávské státy investují do výstrojí pro děti i do profesionalizace a vzdělávání koučů, takže už v mládí mají oproti našim dětem nejen kompletní výstroj, ale i s tím spojený náskok.
Problémem je i mnohokrát omílané tabulkové odstupné, které je sice pro malé kluby důležitým zdrojem financí, ale nepomáhá rozvoji talentovaných dětí, které by se chtěly posunout dále do lepšího týmu s lepšími podmínkami pro trénink. Rodiče si často odstupné nemohou dovolit zaplatit. Nejen kvůli tomu se mládežnický hokej v Česku točí v začarovaném kruhu, z něhož se jen velmi těžko hledá cesta ven.
Samostatnou kapitolou jsou ledové plochy. Zatímco podle webu statista.com najdeme v Česku necelých 200 ledových ploch (v drtivé většině zastřešených), ve Švédsku či Finsku jich je zhruba dvakrát tolik. Svou vlastní soutěž hraje Kanada, která nabízí i díky příznivým klimatickým podmínkám několik tisíc hokejových hřišť. Nová stále přibývají a ta stávající se modernizují.
Stejně tak v sousedním Německu, které v posledních letech do infrastruktury investuje miliony eur. U nás jen velmi zřídka dochází k výstavbě nových hřišť a například v Praze je těžké se na led vůbec dostat.
V neposlední řadě je velkou bolestí také propagace hokeje jako takového. Svaz vedený Aloisem Hadamczikem na sociálních sítích díky kreativitě boduje, ale bohužel to vidí málokdo. Kvůli neprodloužení smlouvy s dodavatelem obsahu na sítě přišel v létě o bezmála 700 tisíc sledujících fanoušků.
Vedení se rozhodlo začít od nuly, jde to ale ztuha. Ke konci listopadu mělo na Instagramu jen lehce přes 50 tisíc followerů, přitom ještě na jaře to bylo zhruba 250 tisíc sledujících. Světlou komunikační výjimkou je stále oblíbenější Univerzitní hokej, v posledních letech působící v tuzemských hokejových vodách jako přízrak.
Instagram samozřejmě není všechno, ale jen ilustruje chaos, ve kterém se vedení českého hokeje nachází. A to není dobrá zpráva vzhledem k tomu, že již na jaře Praha a Ostrava přivítají mistrovství světa. To sice nepřináší zrovna nejlepší hokej, ale každoročně dělá z Čechů „trenéry“ a přiková je k televizi.
Právě mistrovství světa je dobrým oslím můstkem k závěrečnému bodu tohoto textu. V poslední době můžeme stále častěji vidět, že v rámci severoamerických (Kanada, USA) „major“ sportů je sice hokej nejlepším sportem, ale zároveň je také nejhůř vedený.
Český svaz ledního hokeje není jediný, kdo se potýká s problémy. Kritice čelí i samotná NHL nebo Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF).
Proč musí celý hokejový svět čekat devět let na akci, kde se potkají nejlepší hokejisté světa? Proč nevidíme hokejisty z NHL na olympiádě, ačkoli samotní hráči by tam hrát chtěli? Proč se mistrovství světa koná každý rok, když tím trpí kvalita i popularita šampionátu? Proč hokej neumí expandovat na další trhy, kde by oslovil více fanoušků, a místo toho se zuby nehty drží pozic ve svých tradičních baštách?
To jsou otázky, které by si činovníci, ale i fanoušci hokeje měli klást – aby za pár let nedošlo k tomu, že v novinách budou články o hokeji někde vlevo dole na straně číslo 15. Hokej jako takový potřebuje vzpruhu, aby ho v budoucnu nepředehnal například stále oblíbenější florbal. Proto potřebuje generovat víc talentovaných hokejistů a osobností. A k tomu potřebuje kompetentní svazy.
Když basketbal v USA na konci 70. let ztrácel na oblíbenosti, přišli na scénu Larry Bird a Magic Johnson a zachránili ho. Kdo přijde na scénu v Česku a zachrání náš hokej? A kdo ve světě?
