KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Na peripetiích okolo případné kandidatury Miroslava Kalouska do Evropského parlamentu lze mimo jiné ilustrovat bídu a personální vyprahlost české politiky. A není to nic proti zakladateli TOP 09 a bývalému ministru financí. Naopak, je to mizerná vizitka všech ostatních politiků. A také jedna z příčin choroby, kterou trpí takřka kompletní politický provoz.
Na sklonku „husákovského režimu“ nebral jeho pohlaváry nikdo vážně. Lidi se jim smáli. Komunisté doplatili krom jiných a jistě důležitějších věcí také na to, že působili jako třídní sraz po sedmdesáti letech, jako parta přestárlých a senilních strejců, kteří nejen že přestali rozumět tomu, co se kolem nich děje, natož jaké výzvy řeší mladší generace lidí, ale mimo už byli tak nějak celkově, a tudíž nechápali, proč jsou všem pro legraci.
Komunistická strana tedy minimálně po srpnu 1968 doplatila mimo jiné na to, že nedokázala generovat nové politické kádry. U vesla se přitom komunisté drželi celkem přes čtyřicet let, což sice o polistopadovém demokratickém uspořádání neplatí, na druhou stranu se tento milník povážlivě blíží.
Aniž bych se chtěl pouštět do laciných paralel, ani nám se v tomto ohledu příliš nedaří. Zkuste si o tom promluvit s někým, komu není padesát nebo šedesát, ale dvacet nebo osmnáct let.
Buď svým politikům nerozumí, anebo – což je ještě horší – jsou mladým lidem tito politici lhostejní. A je vlastně otřesnou vizitkou české politiky, že se řeší někdo jako Miroslav Kalousek. Není to nic proti němu – naopak. Zakladatel TOP 09 je nesporně osobností, která může zastínit téměř všechny ostatní. A v tom je právě ta svízel.
A také vizitka těch, kteří z toho mají těžkou hlavu. A hlavně velký problém pro nás všechny. Jako takový by měl být předmětem veřejné debaty, protože jinak se nám může stát, že český politický provoz – aspoň pokud jde o tradiční formace – zkolabuje.
„Nedokážu si to představit.“
Těžko říct, kde hledat příčiny této naší mizérie. Jednou z nich ale jistě bude všeobecná nechuť angažovat se v politice a vstupovat do politických stran. Po čase by to měl někdo probádat a pokusit se najít způsob, jak to změnit.
Vyloučit přitom nelze, že jde o hodně zakořeněný fenomén, který souvisí právě s „husákovským režimem“, kdy tak nějak každý musel aspoň na Prvního máje nebo při oslavách VŘSR deklarovat loajalitu k režimu – pokud chtěl někde bydlet a jeho děti studovat, tak i vstupovat do strany.
Jenomže situace, které jsme všichni součástí a za níž také všichni neseme svůj díl odpovědnosti, se už brzo stane neúnosnou. Bude to podobně skličující jako pohled na komunisty před listopadem 1989. Vždyť ještě loni touto dobou byl naším prezidentem Miloš Zeman, tedy politik z generace sametové revoluce.
A totéž platí o Václavu Klausovi, jehož ješitnost mu nedovolí (když ho o to někdo požádá) neglosovat současné dění a všem opět dokázat, že už k němu nemá moc co říct. Petr Pavel na Hradě může v tomto ohledu reputaci prezidentského úřadu přece jen napravit.
Stará garda jede, ale mladí nejsou
Ani v nižších patrech české politiky na tom nejsme o moc lépe. Což lze ilustrovat právě na tom, jak moc se někteří politici ošívají, že by je mohl zastínit další její veterán. Vždyť Miroslav Kalousek vstoupil do KDU-ČSL již v roce 1984 a poslancem se stal poprvé v roce 1998.
Lídrem ODS v evropských volbách je zase Saša Vondra. Jistě, i on je pro některé příznivce ODS legenda, i on je ale v politice od listopadu 1989.
Předseda hnutí ANO Andrej Babiš byl sice tou dobou kdesi v Maroku a vlastně tak trochu na „opačné straně barikády“, platí o něm ale totéž. I on patří ke generaci lidí, kteří by si dnes ze všeho nejvíc zasloužili odpočinek.
A dále: víte, o kom se hovoří v souvislosti s pozicí lídra ČSSD do eurovoleb? Ve hře je kromě jiných veterán polistopadové politiky, který se angažoval už v Občanském fóru, Lubomír Zaorálek.
Anebo: víte, kdo má na povel poslanecký klub ODS? Další koryfej v řadě – Marek Benda.
Kdyby vás náhodou napadlo ověřit situaci u Starostů nebo Pirátů, zkuste se předtím zamyslet, zda tam vidíte vyloženě mladé, a také talentované a politicky nadané nástupce současných předsedů.
Ivan Bartoš je s přestávkou v čele Pirátů prakticky od jejich vzniku (2009), Vít Rakušan se stal poprvé starostou Kolína v roce 2010 – oba jsou tedy v politice už téměř patnáct let. Což není málo – i když pravda také je, že se to s Bendou, Zaorálkem nebo Vondrou srovnávat nedá.
I tak ale platí, že česká politika mladé lidi netáhne, což je velký problém, na který mohou především tradiční politické strany docela brzo šeredně doplatit. Namísto toho, aby řešily výzvy budoucnosti a technologická, pracovní, sociální nebo geopolitická rizika, do kterých se náš svět řítí, je může vcelku realisticky potkat něco podobného, co potkalo komunisty před rokem 1989. Jednoduše: tak jako tehdy i dnes česká politika zoufale potřebuje generační obměnu.
