Ne všichni vznik Československa v roce 1918 vítali. Spisovatelka českého původu Edith Templetonová v něm viděla předzvěst budoucích pohrom

Jednou z těchto osobností byla i pražská rodačka Edith Templetonová, původně Edith Passerová (* 7. dubna 1916). Dodnes u nás zůstává prakticky neznámá, přitom její knihy v anglosaském světě vycházely v obrovských nákladech, její povídky tiskl The New Yorker a další významné časopisy. Od počátků své tvorby se věnovala právě domovu – meziválečnému Československu. A nahlížela ho způsobem vskutku pronikavě originálním.

Když se v povídce „Bublanina“ (orig. Equality Cake) ohlíží za dětstvím v Jirnech, ptá se vlastní matky, odkud pochází slovo „lůza“. A matka jí odpovídá: „Nepochází odjinud, máme ji tady přímo pod nosem.“ Malá Edith namítne, že to přece nemůže být takto, vždyť je lidé ve vesnici, hospodský, poštmistr a další uctivě zdraví. Matka lakonicky odvětí: „A co si jako představuješ? Kdyby mohli, oběsili by nás na nejbližším stromě… Vlámali by se k nám, zničili park, ukradli dřevo, pokáceli exotické stromy, kdyby dostali příležitost, a to dokonce i teď v době míru... Tak si dokážeš představit, jaké by to bylo za revoluce, kdy je všechno vzhůru nohama, ze sluhů jsou páni a z pánů sluhové...“.

Pro Edith Templetonovou, která své anglické texty začala publikovat krátce po druhé světové válce, byl rok 1948 jen pokračováním roku 1918. A pro „Republiku“, jak Československo nazývá, měla pramalé sympatie.

Vznik nezávislého státu vnímala jako krok do mezinárodní izolace a k vládě lůzy. Na zámku v Jirnech ještě zažila jistou společenskou prestiž. Tady taky začala s psanou tvorbou – první povídku napsala německy už jako dítě (bylo jí tehdy deset let) a poslala ji do listu Prager Tagblatt. Zkušenosti z vlasti později zpracovala ve třech knihách, které vydala zkraje padesátých let a které ji od britské prozaičky Anity Brookner vynesly označení „český Turgeněv“.

Debutový román Léto na venkově se odehrává v prostředí zámku v Jirnech, další dva – Žít ze vzpomínek a Ostrov vášně – přímo v meziválečné Praze. Materiál zde obsažený recyklovala i do povídek otištěných v New Yorkeru — z nich vyšel v roce 2002 výbor Amorovy šípy.

Těm, kdo si první republiku idealizují coby období rozpuku demokracie, se texty Edith Templetonové nebudou číst dobře. Pravda, psala je z odstupu, v době, kdy první republika a její ideály byly dávno minulostí. Nicméně v jejím psaní není ani stopy po jakékoli nostalgii. Mnohem spíše je to realismus ústící v pesimismus: po svržení monarchie, útisku šlechty a menšin musí vše neodvratně spět ke konci.

V prvním románu Léto na venkově, pozoruhodné studii společenských proměn po vzniku samostatného Československa, se celá země mění v klaustrofobní prostor. Lidé ztrácejí přesah a spojení s „větším světem“. Nová republika je zde líčena jako výmysl, který rozbil tradiční hierarchie a uvrhl české země do izolace. Namísto tradice nastupují noví zbohatlíci, mravy upadají, řád existující po staletí se hroutí – jenže právě tento řád je pro Templetonovou klíčový k přežití společnosti.

Starý svět po Velké válce zmizel. Pouta s okolním světem byla zpřetrhána a nový optimismus je ani zdaleka nemůže nahradit. Nový systém se pokouší silou prosadit něco, co je proti veškeré tradici… a jako takový musí selhat. „Abyste dobře rozuměli, gentlemani naší Republiky dospěli k názoru, že žádná aristokracie není, a tím to pro ně hasne. Ale šlechtu nemůžete zabít. Můžete ji kroutit, obrátit vzhůru nohama, ale existovat bude vždy.“

Šlechta totiž žije v úzkém sepětí se zemí, s krajinou a půdou: „Po zhruba čtvrt hodině jízdy se po jejich pravé ruce objevila řekla Labe a podél jejích pomalých a bahnitých vod ustupovala pole močálovité trávě, shluku vrb, šáchoru a vysokému svlačci. Mladý muž pohlédl na krajinu, uvědomil si její zasmušilé kouzlo a vůbec poprvé ho napadlo, že toto je ta země, jež zplodila české lidové písně s jejich pomalu plynoucími melodiemi, temně zastřenými nářky a smutným podvolením se každodennímu životu.“

Románový debut Templetonové sice není po literární stránce úplně dokonalý, přesto se jí už tady daří velmi působivě kombinovat patos s komickými situacemi a posilovat tak základní kriticko-pesimistické vyznění románu.

V jejích autobiograficky laděných knihách vystupují i skutečné historické osobnosti. Tou nejvýznamnější je první československý prezident, k němuž má vztah patrně ambivalentní. Při vzpomínce na oslavy narozenin císaře Františka Josefa se jedna z postav zasní: „Císařovy narozeniny, to bylo něco. A co máme teď? Slyšeli jste někdy, že by prezident slavil narozeniny? Samozřejmě, že neslaví. Neodvážil by se…“, nicméně vzápětí je již střízlivější: „I když já vlastně nevím. Člověk nesmí lidi soudit. Hodiny zpátky nikdo nevrátí a ten prezident vypadá docela obstojně. Každý den vstává o šesté a jde se projet na koni. Špatnej chlápek to tedy nebude. Navíc na bílým koni, hahaha.“

Nicméně i v této blahosklonné pochvale Masaryka lze číst cosi zásadního. Poměry se změnily, ale lidé ne. Prezident se pokouší hrát nějakou roli, která mu však nepasuje. Nenarodil se do ní, vždycky to zůstane jen role – v tomto případě role ješitného starého muže. 

Demokracie, jež se stala posvátným slovem, je pro Templetonovou zřízením s pachutí. V závěru románu strýček Birk odpovídá na námitku jedné z protagonistek slovy: „Jo, teď žádnýho císaře nemáme, mladej Fiala [poštmistr] je drzej a říká tomu demokracie.“

Neméně zajímavý jako její pohled na první republiku je ale i sám autorčin životní příběh. Ten jde dobře sledovat díky tomu, že drtivá většina jejích próz je autobiografických.

Edith Templetonová se narodila v Praze krátce před rozpadem Rakouska-Uherska (v roce 1916) jako Edita Passerová. Její matka se provdala za výrazně staršího muže a malá Edita byla nechtěné dítě (což též v pozdějších textech reflektovala). První pár let strávila s matkou ve Vídni, na počátku dvacátých let se (už bez otce) přestěhovaly na zámek v Jirnech u Prahy. Jakožto dívka ze zámožnější, částečně aristokratické rodiny získala střední vzdělání na francouzském lyceu a po jeho absolvování nastoupila na pražskou univerzitu, kde začala studovat medicínu.

Zavření českých vysokých škol ji však nepostihlo. V roce 1938 se totiž provdala za Angličana Williama Templetona a vlast opustila. Manželství ale šťastné nebylo. V rozhovoru pro list Guardian, uveřejněném u příležitosti nového vydání jejího nejslavnějšího románu, vzpomíná, že do Anglie přicestovala s několika knihami, ty si vyrovnala v knihovně, manžel je přejel pohledem a dostal hysterický záchvat ze svazků Oscara Wildea, že prý „takové svinstvo ve slušném anglickém domě tolerovat nebude.“

Zjistila, že manžel je frustrovaný homosexuál, poté prožila krátký a intenzivní vztah s dominantním, patrně ženatým mužem, který zachytila v románu Gordon, na sklonku války tlumočila u válečných soudů v Německu a posléze se provdala za významného lékaře Edmunda Ronalda, který působil mimo jiné jako osobní lékař nepálského krále. Cestovala po Indii, Evropě, nějakou dobu žila v Paříži, Salcburku a dožila na ligurské riviéře nedaleko Janova, kde v roce 2006 zemřela.

Právě Gordon asi Templetonovou proslavil nejvíce. Román popisující sadomasochistický vztah submisivní dívky a dominantního muže nesměl v době svého vzniku v anglosaských zemích vyjít. V polovině šedesátých let se v Británii a Spojených státech teprve pomalu hroutila cenzura (v Británii byl průlomový soudní spor o vydání Milence Lady Chatterleyové v nakladatelství Penguin) a knihy považované za „morálně závadné“ vycházely v zahraničí, hlavně ve Francii.

To ostatně mělo dlouhou tradici: ve dvacátých letech takto vyšel v Paříži Joyceův Odysseus, jelikož autor z něj odmítal odstranit dnes již běžné anglické slovo „f_k“, ve třicátých letech takto vycházely knihy Henryho Millera. Ty vydával Jack Kahane, obchodník původem z Manchesteru, který v zákazu takových knih v domovině viděl obchodní příležitost. V jeho práci pak pokračoval jeho syn Maurice Girodias, jenž založil slavné nakladatelství Olympia Press.

Oslovoval literáty, kteří se do francouzské metropole uchýlili po druhé světové válce. Paříž byla levnější a měla přece jen auru kulturního centra. Girodias tyto literáty zhusta využíval jako námezdní autory pro produkci erotických až pornografických textů. Ty se následně pašovaly do Británie a Ameriky. Vedle nich zde však vyšla řada knih, které dodnes pokládáme za klasická díla moderní literatury: Burroughsův Nahý oběd, Nabokovova Lolita, románová trilogie Samuela Becketta.

Gordon Edith Templetonové se nestal okamžitou senzací. Dobové ohlasy knihu vnímaly jako další sadistickou fantazii psanou mužem pod ženským jménem. Román řadily k textům typu Příběhu O, vydaném pod pseudonymem Pauline Réage. Senzací se kniha nestala mimo jiné i proto, že na rozdíl od prvoplánové pornografie je poměrně cudná. Erotické scény jsou tlumené a spíše znepokojující než vzrušující. Řečeno jinými slovy, v textu je více psychologie než erotiky.

Kniha ale v zapomnění neupadla. A významný nakladatel Viking se rozhodl román vydat pod skutečným autorčiným jménem — krátce před její smrtí. Vydání získalo obrovskou publicitu: jednak připomnělo spisovatelku, jež za sebou měla řadu významných románů a bohatou kariéru autorky povídek pro časopisy jako The New Yorker.

Edith Templetonová však neprovokovala ale jen románem o erotické a vztahové dominanci. Ve zmiňovaném rozhovoru pro Guardian se rozhovořila o svých názorech a životě způsobem, který je hodný Oscara Wildea. Asi nepřekvapí, že dnes, v době politické korektnosti a opatrnosti, by takový rozhovor, jakkoli vtipný, vyjít nemohl. Ostatně list Guardian ho před zhruba dvěma lety ze svého internetového archivu vymazal.

Pražská rodačka se v něm 6. dubna 2003 profiluje jako člověk „reakční“ v tom nejpůvodnějším smyslu slova. Její postoje jsou vášnivou reakcí proti směru, jímž se společnost ve dvacátém století vydala. Emancipace je pro ni sprosté slovo: „Feminismus je idiocie. K čertu s nimi všemi. Muži jsou lepší než ženy. Naprosto v tom souhlasím se Schopenhauerem. Čím déle trvá zrání, tím vyšší kvality je dosaženo. Dívka je v patnácti biologicky hotová, zatímco chlapec ještě není muž. To jen dokazuje, jak podřadnou bytostí žena je. A řeknu vám ještě něco. Jak krásný by byl svět, pravil Euripídés, kdyby v něm nebyly žádné ženy a my si mohli kupovat děti za kus stříbra či zlata. A měl pravdu. Muži umí vše lépe než ženy.“

Samozřejmě těžko soudit, nakolik jsou tato slova cílenou provokací a nakolik jsou myšlena vážně, stejně jako když mluví o své spisovatelské dráze: „Já se vždycky prostituovala. Nechápejte mě špatně, nemám tím na mysli, že bych šlapala chodník. Ale neměla jsem peníze, musela jsem nějak žít, a tak jsem se vdala a nechala se vydržovat různými muži… já chci být parazit, chci se nechat vydržovat, abych mohla psát. Když jste na mizině, tak se prostě musíte prostituovat. Žila jsem s muži, kteří se mi hnusili, protože jsem byla chudá. Vy jste nikdy nebyla tak chudá jako já,“ vypráví redaktorce. Dodává, že prvního muže opustila nejen kvůli jeho homosexualitě, ale i proto, že nebyl dostatečně významný a že jejím cílem bylo vždy patřit do nejvyšších pater společnosti.

Protagonistka románu Louisa je zatížena bezpočtem komplexů, které jsou odrazem jejího životního osudu (Elektřin komplex, jak to nazývá Gordon, tedy jistá nenávist k matce, která ji nechtěla a zároveň fascinace postavou nepřítomného otce; zkušenost z nepovedeného manželství), Gordon si přináší též zklamání z manželství a k tomu hlubokou posedlost iracionálnem. Proti němu bojuje cynismem a přílišně akcentovanou racionalitou, jež však není s to se poryvům iracionálna bránit. Gordonovy výbuchy vzteku a jeho agresivita nám vlastně dávají nahlédnout hlouběji do jeho duše, než by sám chtěl: Gordon je sud se střelným prachem. A Louisa se ochotně ujímá role rozbušky.

Spíše než emocionální či sexuální potřeby tak román zachycuje jistou osudovost – skutečnost, kdy člověk zcela jasně vnímá, že se řítí do propasti, a přesto se nemůže zastavit ani uhnout. Edith Templetonová ve „smazaném“ rozhovoru vzpomíná pohádku o Červené Karkulce: „Nemám na mysli tu pokroucenou verzi bratří Grimmů. Na tu raději zapomeňte. Mám na mysli tuto: Červená Karkulka přijde do ložnice, vlk leží v posteli a říká jí: svlíkni se, hoď šaty do ohně a pojď ke mně do postele. K ničemu ji nenutí. Říká jí, aby to udělala, a ona ho poslechne. A on ji zabije. Přirozeně. Ale není to vražda. Ona s ním jde do postele s vědomím, že ji zabije. A přesně tak to bylo se mnou a Gordonem. Jen Gordon byl natolik slušný, že mne vyhodil. Byl to z jeho strany vlastně akt milosrdenství, protože jinak by mne zabil a já bych se nechala. A proto na mě nechoďte s těmi bláboly o znásilnění. Každá žena chce být znásilněna. Tím pravým mužem.“

Pokračování tohoto příběhu napsala Templetonová ve sbírce Amorovy šípy. Opět autobiografická povídka se odehrává desetiletí po Gordonově smrti, dokonce i po smrti autorčina manžela, ovdovělá vypravěčka teď tráví své osamělé dny v domě na pobřeží moře a vzpomíná na hurikán, který se prohnal jejím životem a který je živý v její paměti navzdory desetiletí soužití s jiným mužem.

Z díla této původem české autorky vyšel česky dosud jen román Gordon. Což je obrovská škoda, protože její předchozí první tři romány vykreslují svébytný obrázek meziválečného Československa. A několik povídek ze sbírky Amorovy šípy zase pohled na Československo šedesátých let, kdy se autorka vydala do rodné vlasti na krátkou návštěvu, již si zpestřila několikadenním románkem s náhodným milencem – agentem StB, jak se později ukázalo. I ten ale dokázala pozoruhodně a vtipně zpracovat.