KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Pedro Sánchez, šéf španělských socialistů a od června 2018 předseda španělské vlády, není muž, o kterém by se v České republice příliš často psalo. Což je ovšem chyba, neboť se jedná o jednoho z nejvýznamnějších evropských progresivistických politiků a zároveň i o jednoho z nejschopnějších „technologů moci“ (nejen) v zemích Evropské unie.
Tentokrát ovšem ve snaze udržet si za každou cenu svůj vliv na nejvyšších pozicích rozehrál dosud zjevně nejnebezpečnější politickou hru svého života, která může ohrozit samotnou existenci jednotného španělského státu. Pojďme se na to podívat podrobněji.
Předčasné volby, které (ne)rozhodly
Ponechme pro tuto chvíli stranou okolnosti, za jakých se stal Pedro Sánchez Pérez-Castejón (* 1972) – jak zní jeho celé jméno – po pádu pravicové vlády Mariana Rajoye na konci jara 2017 ministerským předsedou Španělska. Ponechme stranou i to, jak se mu dařilo udržet moc ve svých rukou až do letošního léta – protože tolik času ani prostoru nemáme. A začněme rovnou shrnutím výsledků letošních červencových předčasných voleb.
Zatímco favoritem předčasných voleb, které premiér Sánchez vyvolal po těžké porážce své strany ve volbách regionálních, byla Lidová strana (Partido Popular, PP) v čele Albertem Núñezem Feijóoem se ziskem 33,05 % hlasů a 136 mandátů (tj. o 47 více než naposledy), obdrželi Sánchezovi socialisté (Partido Socialista Obrero Español, PSOE) 31,70 % hlasů a 122 sněmovních křesel (oproti předchozím volbám plus 2) – což bylo více, než po debaklu v regionálních volbách čekali.
Jelikož „krajně pravicový“ (jak jej nálepkuje levice) Vox získal jen 12,39 % (a tedy o 19 mandátů méně než posledně) a levicová platforma SUMAR, v jejímž čele stojí druhá vicepremiérka a ministryně práce Yolanda Díaz(ová), obdržela 12,31 % (což znamená 31 křesel), bylo zjevné, že sestavení funkční vlády nebude nijak snadné, a to ani s pomocí některé z malých, těžko čitelných, byť spíše k levici inklinujících stran.
Feijóo neuspěl, Sánchez je „na tahu“
Zatímco Feijóo, kterého král Filip VI. (na trůnu od června 2014) pověřil sestavením vlády jako prvního, neuspěl (ve finále mu scházely k většině v parlamentu čtyři hlasy), Sánchez je nejen zkušenější a obratnější, ale hlavně naprosto bezskrupulózní a doslova všeho schopný, jen aby se udržel u moci a mohl dál hlava nehlava tlačit svoji progresivistickou agendu – což by opět bylo na jiný text, na který brzy nepochybně také dojde – a měnit španělskou společnost k obrazu svému a svých „soudruhů“.
„Karta“, kterou Pedro Sánchez ve hře o budoucnost Španělska „vytáhl z klobouku“, se jmenuje Junts (celým názvem Junts per Catalunya, tj. Společně pro Katalánsko; ve volbách 1,8 %). Tahle separatistická strana, založená v roce 2020, usiluje – finálně a ideálně – o nezávislost Katalánska.
Protože se Sánchez již předtím dokázal domluvit se zástupci strany ERC (celým názvem Esquerra Republicana de Catalunya, tj. Republikánská levice Katalánska; ve volbách 2,1 %), je pravděpodobné, že španělský parlament v příštím týdnu schválí zákon o amnestii pro aktivisty bojující za katalánskou nezávislost. A pokud se tak opravdu stane (levice má spolu se separatisty ve třistapadesátičlenném parlamentu 178 křesel, tedy těsnou většinu, takže tomu teoreticky ani prakticky nic nebrání), bude to naprosto přelomové rozhodnutí – pro budoucnost země ale zároveň i velmi nebezpečné.
Puigdemont: Muž, o kterého tu běží
Ještě než se podíváme na reakce ostatních politických stran a na to, jaká atmosféra ve Španělsku v těchto dnech panuje, načrtněme si alespoň stručný portrét muže, o kterého jde – vedle premiéra Sáncheze – „až v první řadě“.
Carles Puigdemont i Casamajó (* 1962), vystudovaný filolog na Universitat de Girona ve stejnojmenném katalánském městě, někdejší novinář v deníku El Punt, kde začínal jako snaživý elév a končil jako autoritativní šéfredaktor, je dnes zkušený politik, jehož téma katalánské identity a místa Katalánska ve Španělsku a v Evropě přitahovalo od mládí.
Už na přelomu tisíciletí vedl Puigdemont tiskovou agenturu Agència Catalana de Notícies (ACN), zřízenou katalánskou vládou, a poté patřil k lidem, kteří zakládali časopis Catalonia Today, informující o Katalánsku ne-katalánsky a ne-španělsky mluvící svět.
Od roku 2006 je Piugdemont naplno v politice – místy standardně, místy téměř „romanticky“ a „revolučně“ (to revolučně vlastně bez uvozovek). Nejprve ve straně Convergència i Unió, což bylo spojení dvou katalánských nacionalistických stran, a poté ve straně Pertit Dèmocrata Europeu Català, jež byla ambicióznější a otevřeněji nacionalistická.
Legitimitu Puigdemontovi dodával zejména post starosty rodného města Girona (2011–2015), křeslo katalánského poslance a posléze i funkce „prezidenta“ generalitátu Katalánsko, fakticky vzato ministerského předsedy Katalánska. Odtud pak vedla přímá cesta k referendu za nezávislost Katalánska, k ostrému střetu se španělskou vládou, k demonstracím a kontra-demonstracím, k nepokojům, zatčení, odsouzení, útěku do Belgie atd. Což z Puigdemonta, mimo jiné poslance Evropského parlamentu, udělalo ve Španělsku „personu non grata“.
Zároveň se ale Puigdemont po patovém výsledku výše zmíněných předčasných parlamentních voleb stal tou „nejžádanější nevěstou“ na sňatkovém (politickém) trhu, přirozeně pouze pro toho, kdo byl ochoten hrát ve hře o moc „vabank“ až tolik, že se neštítil a neštítí licitovat o jednotu země – což je právě a pouze dosluhující a zřejmě i budoucí premiér Pedro Sánchez, ochotný uzavřít povolební alianci s kýmkoli (s logickou výjimkou lidovců a jejich tak trochu nechtěných spojenců z Voxu).
Amnestie, demonstrace i střelba v ulicích
Jestli se „machiavelistickému“ Sánchezovi podaří získat v parlamentu většinu, uvidíme možná už tento nebo spíš až příští týden (oficiálně má čas do 27. listopadu, jinak by následovaly další předčasné volby) – ale nejspíš ano. Ta skutečně nebezpečná hra jej nicméně čeká až potom.
Amnestie totiž „vrátí do hry“ všechny politiky, kteří byli nebo jsou stíháni kvůli obvinění ze separatismu po nezávazném hlasování o suverenitě Katalánska z roku 2014 a po referendu o nezávislosti z roku 2017. Někteří z nich strávili řadu let ve vězení, třebaže se zdáli být ve své generaci – v čele s Puigdemontem – totálně odepsaní. Sánchez ale všechno změnil.
Diskuse o postavení Katalánska v rámci Španělska i v rámci Evropy (!) by navíc měly podle všech aktérů tohoto dramatu začít od začátku „bez jakýchkoli předsudků a podmínek“, což zejména pro madridskou vládu, ať už v jejím čele bude stát kdokoli, nevěstí vůbec, ale vůbec nic dobrého.
Katalánští separatisté v čele s Carlesem Puigdemontem navzdory všem prohlášením o vstřícnosti a o tom, že se „poučili z chyb“, nebudou bezpochyby usilovat o nic jiného než o nezávislost Katalánska. Vzhledem k předchozí neústupnosti španělské vlády, soudů a také s ohledem na faktický nezájem a faktickou nepodporu v Evropě logicky změní strategii i taktiku – cíl ale zůstane.
Sánchez to tudíž bude mít neobyčejně těžké. Separatisté jej budou „držet v hrsti“ a o tom, co umí, jsme se již nejednou přesvědčili. Na předčasné volby proto dříve či později dojde tak jako tak. Sánchez do nich nicméně půjde v lepší pozici než do těch červencových, o tom není pochyb.
Přesněji řečeno, nebude o tom pochyb, až když se mu podaří udržet španělskou společnost alespoň v relativním klidu. Protože v Katalánsku jsou nejen stoupenci separatistů, ale i stoupenci jednotného Španělska – i oni už dokázali zorganizovat na svoji podporu početné masivní demonstrace. A o Španělsku jako celku to platí dvojnásob.
Vypovídají o tom již první reakce na avizovanou amnestii. Příznivci unitární monarchie vyšli do ulic, ve kterých se rozpoutala divoká vřava. Včerejší střelba, fakticky vzato pokus o atentát, na jednoho ze zakladatelů pravicového Voxu, barcelonského rodáka Aleja Vidal-Quadrase Rocu (* 1945), dobře ukazuje, jak je současná situace v zemi výbušná a jen obtížně predikovatelná.
Nedělejme tedy zatím předčasné závěry a počkejme si na další vývoj, potom se k tématu znovu vrátíme.
O Španělsku, o Katalánsku, o fotbale...
Pokud byste se chtěli o Španělsku, o jeho dějinách, kultuře a o španělské společnosti jako celku něco dovědět, aniž byste se primárně zajímali o tamní politiku, ale zato máte rádi třeba fotbal, přečtěte si skvělou knížku britského sportovního novináře Phila Balla „Bílá bouře“ (White Storm: The Story of Real Madrid, 2003), která vyšla i česky, dozvíte se z ní spoustu věcí nejen o fotbale an sich, o fascinující rivalitě mezi Realem Madrid a FC Barcelonou, ale i o té politice a o katalánském separatismu, což bylo téma mého dnešního komentáře.
