Posledního dne v červenci zasáhly dvě rakety z dronu americké CIA luxusní dům v diplomatické čtvrti Kábulu. Z jednasedmdesátiletého muže s bílými vlasy a bílým plnovousem, který právě postával na balkóně, učinily definitivně minulost. Tím mužem, jak již víte, nebyl nikdo jiný než Ajmán Zavahrí, kterého svět posledních 20 let znal jako „dvojku po bin Ládinovi“ a současného šéfa upadající teroristické sítě Al-Kajdá. Dvojky ani šéfové upadajících organizací nás zpravidla nezajímají. V tomto případě je však dobré udělat výjimku. Když se totiž začnete zajímat, kdo Ajmán Zavahrí byl, vynoří se před vámi fascinující příběh zralý na filmové zpracování. Filmové? Velkofilmové! Kdo by natočil život Ajmána Zavahrího, ten by jen s mírnou nadsázkou řečeno zfilmoval dějiny poválečného islamistického džihádu.
Káhira, rok 1951
Na dobových fotografiích a záběrech projíždějí káhirskými uličkami muži na oslech na trh. Na jiných si oslí povozy vezoucí celé rodiny včetně zahalených žen razí cestu mezi muži v dželábách. Na trzích muži prodávají buráky a batáty, řezníkům se kolem kusů masa rojí hejna much. Po hlavních třídách, tvořených často nevzhlednými betonovými budovami o mnoha patrech, chodí postavy v evropských oblecích a projíždějí zde západní kabriolety a limuzíny místní smetánky nebo služební vozy britských důstojníků. Ti si vyrazili do některého z káhirských kin, kasín či barů, než přespí v nějakém lepším místním hotelu.
Angličané udělili Egyptu samostatnost již před více než 30 lety, v roce 1920, ale jejich přítomnost je stále snadno viditelná. Suez je odsud nedaleko a britští vojáci kontrolující průplav působí na místní obyvatelstvo jako veškerá mořská sůl vetřená do otevřené rány. A co hůř! O nějakých dvě stě, dvě stě padesát kilometrů dál severovýchodně již třetím rokem k hanbě všeho arabského světa funguje židovský stát Izrael. Ani Egypt ho tehdy nedokázal porazit.
Židovské krámky v Káhiře sice ubývají, ale ještě jich tu je dost. Stejně tak evropských restaurací a západních móresů v bohatších vrstvách. V luxusní čtvrti Maadí kousek za Káhirou mají zdejší bohatí evropští, židovští i egyptští obyvatelé vlastní školu, klub s golfovým hřištěm a společným bazénem.
Sám král Farúk vlastní dvě stovky aut, pouze ta jeho smí být červená, a jezdí si jachtou do Monte Carla prohýřit svou roční rentu v kasinech a s lehkými ženami. Kolují o něm vůbec zvláštní pověsti – je prý i náruživý kleptoman, který Winstonu Churchillovi ukradl hodinky a z mrtvoly íránského Rézy Šáha Páhlávího šikovně stopil do své kapsy cenné medaile.
Tenhle kosmopolitní svět zanikne během jediného dne na začátku příštího roku. Již teď napjatý klid narušují občasné teroristické útoky islamistů na poevropštělé podniky nebo atentáty na ministry včetně premiéra. Vláda na oplátku islamisty zatýká a mučí a zakladatele Muslimského bratrstva Hasana al-Banná nechala zavraždit tajnou službou veřejně na ulici.
Zatím se však v kinech stále promítají filmy, v barech se nalévá whisky, na kriketových hřištích padají kolíky a v evropsky zařízených a vedených restauracích se společensky klábosí nad smaženou rybou, ulovenou negramotným rybářem. A na předměstí Heliopolis se nadýmá pýchou jeden obtloustlý a plešatý profesor farmakologie. Právě se mu narodila dvojčata a jedno z nich je syn. Dostane jméno Ajmán.
Namísto sudiček jako kdyby malému Ajmánovi předurčily budoucnost dvě rodinné linie, z nichž pocházel, dvě nitě, které se spletly do jeho příštího osudu. Rodová linie otcova mu upředla nit náboženskou, ta matčina zase politickou. Otcův strýc, imám Mohamed al-Ahmadi Zavahrí, se stal rektorem univerzity al-Azhar, tradičního a nejvýznamnějšího centra muslimské vzdělanosti. Jejími akademiky byli z otcovy strany i Ajmánův dědeček a pradědeček. Z matčiny strany byl dědeček Abdul Wahhab Azzam rektorem pro změnu Káhirské univerzity. Krom toho, že byl nejvýznamnějším panarabským intelektuálem své doby, sloužil své zemi i jako velvyslanec v Pákistánu, Jemenu a Saúdské Arábii.
Spojení náboženství a politiky ale není v rodině úplná novinka. Ajmánův strýc Mahfúz Azzam je osobním právníkem a blízkým spolupracovníkem duchovního vůdce islamistů z Muslimského bratrstva Sajjída Qutba, kterého vláda nechá v roce 1966 popravit. Qutb dokonce Mahfúzovi udělí oprávnění nakládat s jeho majetkem a před popravou mu věnuje i svůj osobní Korán. To však bude až za 15 let. S Muslimským bratrstvem část svého života spojí i Ajmán, zatím však končí rok 1951 a Muslimští bratři se chystají na své doposud největší politické vítězství, které přijde následujícího roku.
Káhira, rok 1952
Podle libanonsko-francouzského historika Amina Maaloufa, kterého známe z překladů i u nás, bylo již v prvních lednových dnech cítit na káhirských ulicích napětí. Od podzimu předchozího roku se schylovalo ke střetu mezi egyptskou vládou a Velkou Británií. Ta od roku 1936 ovládá Suez, který na základě smlouvy s Egyptem obsadila kvůli invazi Mussoliniho Itálie do Etiopie, a odmítá ho po válce vrátit.
Vládě v Káhiře došla v říjnu trpělivost, vypověděla s Brity smlouvu a požadovala jejich okamžité stažení. Jenomže v Londýně byl u moci tvrdohlavý Winston Churchill, který se kolonií vzdávat rozhodně nehodlal. Do Suezu naopak vyslal posily.
Egyptská vláda se chtěla ozbrojenému střetu s evropskou velmocí vyhnout, vyzvala obchodníky k bojkotu dovozu britských výrobků a Egypťany, pracující v průplavu pro Brity, sliby i hrozbami odrazovala od práce pro okupanty. Nálada mezi lidmi však již nenásilné řešení neumožňovala. Na britskou posádku začala útočit komanda z nejrůznějších částí společnosti – od komunistů přes Muslimské bratrstvo až po příslušníky státní policie. Britové přešli do protiútoku 25. ledna. Zaútočili na policejní velitelství v Ismailíi, zastřelili v boji 40 příslušníků policie a stovky Egypťanů zranili. Tím pohár přetekl.
Následujícího dne se již za úsvitu ulice Káhiry zaplnily rozhněvaným a rozvášněným davem. Jak dav sílil a vášně nabíraly na intenzitě, začaly davy rabovat a ničit vše britské – od bank přes dostihový klub až po hotely. Protibritské nálady se brzy proměnily v nenávist vůči všemu evropskému. Drancování a rozbíjení výloh se nevyhnuly evropské obchody, kina, ani restaurace. Dav začal dokonce lynčovat i jejich majitele či zaměstnance.
Celodenní běsnění nepřežilo 30 osob, 500 dalších bylo zraněno. Pod vedením Muslimského bratrstva začali rozzuření lidé evropské podniky vypalovat. Členové bratrstva dokonce přeřezali hadice hasičských stříkaček, takže požáry se nerušeně šířily. V centru Káhiry shořelo tisíc budov, patnáct tisíc lidí přišlo o práci, dvanáct tisíc lidí o své domovy. Evropská Káhira zcela zanikla.
Hněv se vzápětí obrátil proti vládě, k Britům údajně smířlivé, a proti poevropštělému a poživačnému králi Farúkovi. Král i vláda navíc byli po právu považováni za zkorumpované a naprosto lhostejné k bídě obyvatelstva. Vláda a úřady také proti žhářskému davu nijak nezasáhly – jen podle Amina Maaloufa ochránily ty obytné čtvrti, kde žili významní vládní a režimní představitelé. Pro Muslimské bratrstvo tak nastala ideální chvíle ke změně režimu v celé zemi. Předseda vlády Nahas Paša navíc rezignoval na funkci sám hned druhý den po požáru.
Ve dvoupatrové vile Sajjída Qutba, onoho duchovního vůdce Muslimského bratrstva, na předměstí Helwán se již scházejí spiklenci. Je mezi nimi i Ajmánův strýc Mahfúz Azzam. A také čtyřiatřicetiletý ctižádostivý důstojník egyptské armády Gamál Násir a jeho stejně starý kolega Anvar al-Sadat, oba z tzv. Hnutí svobodných důstojníků. Pozdější dva egyptští prezidenti, kteří zatím s Muslimským bratrstvem udržují kontakty a plánují společný vojenský převrat. Muslimští bratři, skvěle se pohybující v podzemí egyptské společnosti, také měli v případě neúspěchu oběma důstojníkům pomoci s útěkem.
K převratu došlo 23. července téhož roku. Vzbouřenci obsadili budovy vlády, vojenského velitelství, policejní stanice a rozhlas. Vláda nekladla odpor prakticky žádný a král Farúk udělal to jediné, co uměl – nalodil se na svoji jachtu a odplul do Itálie. Když o třináct let později v pouhých 45 letech v jedné restauraci během jídla zemře, bude vážit 136 kilo.
Káhira, druhá polovina 50. let
V Egyptě, kde malý Ajmán Zavahrí vyrůstá, vládne tedy armáda spolu s Muslimským bratrstvem. K tomu, jak jejich spolupráce probíhala, se dostaneme později. Teď zpátky k Ajmánovi Zavahrímu.
Budoucí arciterorista miluje disneyovky, je knihomol a hraje si s hračkami z Československa. Jeho otec v 50. letech do komunistické Prahy občas pracovně jezdí a vracívá se odtamtud právě s hromadou nakoupených hraček pro všechny své děti. U malého Ajmána trochu zaráží jeho hluboká zbožnost – sami rodiče totiž nijak horliví muslimové nejsou. Matka nechodí zahalená, což ovšem bylo v Káhiře spíše pravidlem, ve vyšších společenských vrstvách dokonce železným.
Vliv na něj ovšem má strýc Mafhúz Azzam, který mu vykládá o Sajjídu Qutbovi, jeho životě, o pronásledování a útrapách členů Muslimského bratrstva. Tahle dobrodružství jsou skutečná a chlapec je hltá. Zárodky pohrdání světskou vládou a odporu k autoritám je třeba hledat zde. Chlapecký sen o nastolení Qutbova světa, tedy panmuslimského chalifátu řídícím se Allávým zákonem se pak bude v dospělosti snažit uskutečňovat.
Na konci 50. let již rodina nežije na předměstí Heliopolis, ale přestěhovala se do lepší čtvrti Maadí, ne však do její luxusní části. V Maadí chodí Ajmán do státní školy a v ní exceluje. Učitelé jej chválí, spolužáci ho dokonce považují za geniálního. S matkou se učí nazpaměť básně a recitují si je. Venku mimo dům je vážný, doma veselý.
Již na střední škole zakládá svou první spikleneckou organizaci. Její členové se scházejí u sebe doma či v mešitách a plánují státní převrat, vládu duchovních a nastolení chalífátu. Je jich hrstka, ale nejsou sami – podobných skupinek je v muslimském světě spousta. A brzy přijde rok, kdy se o sobě navzájem dozvědí.
Autor píše pro projekt Cizí píseček
