KOMENTÁŘ VOJTĚCHA PROBSTA | Začnu jednou osobní vzpomínkou. Na svých toulkách po Francii jsem před lety v Arles potkal muže jménem René. Bylo mu mírně přes čtyřicet, bydlel v karavanu a byl nezaměstnaný. Vysvětlil mi, že po rozvodu se na všechno vykašlal: „Čím víc ve Francii vyděláváte, tím víc platíte na všech možných odvodech a zbyde vám pořád stejný kulový. Už jsem se naplatil dost,“ vysvětlil mi. Dal výpověď ze svého místa radiokomunikačního technika, nastěhoval se do karavanu a žil z RMI, francouzské podpory v nezaměstnanosti. Na zimu odjížděl do Španělska, léto trávil v Provence. Jeho pes k mému úžasu sežral k večeři jedno celé kuře.
Proč jsem si o víkendu na Reného vzpomněl? Na neděli 17. července totiž podle Molinariho ekonomického institutu připadl ve Francii tzv. den daňové svobody. Znamená to, že tři dny po výročí pádu Bastilly Francouzi obrazně přestali vydělávat na stát a začali vydělávat na sebe. O den později, v pondělí, se k nim připojili i Rakušané. Francie a Rakousko jsou přitom poslední dvě země v EU, kde na den daňové svobody letos dosud čekali.
Co vlastně den daňové svobody vyjadřuje? Stručně řečeno – sociální a daňové zatížení průměrného zaměstnance v zemi. Toto zatížení se měří makroekonomicky, a to poměrem váhy daní a odvodů na zdravotní a sociální pojištění k hrubému domácímu produktu. Není to ale jen poměr hrubé mzdy k čisté, do daní se totiž započítává nejen daň z příjmu, ale třeba i DPH. Čím později den daňové svobody přijde, tím větší část ze svých příjmů lidé odvádějí státu.
Jak tedy na tom evropská sedmadvacítka je? Jak jsme již řekli, poslední dvě země, kde den daňové svobody nastal, jsou Francie a Rakousko. Ještě před víkendem, konkrétně 15. července, nastal tento den i v Belgii. Tyto tři země vyvíjejí suverénně největší fiskální tlak na své obyvatelstvo. Belgičané, Francouzi a Rakušané pracují na stát více než polovinu roku. A s nimi také Němci – Německo mělo letos den daňové svobody 6. července. Zároveň nelze říci, že by tento ukazatel informoval výhradně o mohutnosti sociálního systému v té které zemi. Jde také o efektivitu státního aparátu – například velice sociálně zaměřené Švédsko mělo letos den daňové svobody o celé čtyři týdny dříve než poslední Rakousko (22. června).
Na opačném konci žebříčku, tedy země s nejmenší fiskální zátěží, jsou nikoli překvapivě státy považované v rámci unie za daňové ráje. Na Kypru přestali pracovat na stát už 15. dubna, o jedenáct dní později tak učinili i Malťané. V květnu se k nim 14. přidaly Irsko a Velká Británie, koncem měsíce také Bulharsko, Litva, Estonsko a Dánsko.
Jak jsme na tom my v České republice? Podle Molinariho ekonomického institutu kupodivu v porovnání s ostatními zeměmi sedmadvacítky vcelku dobře. Navzdory bobtnajícímu rozpočtu u nás den daňové svobody připadl na 7. červen, to jest spolu se Španělskem pouhých pět dní za Lucemburskem a o čtyři dny dříve, než byl průměr v celé sedmadvacítce.
Ovšem podle českého Liberálního institutu tento den nastal později, až 17. června. Při jeho metodice sice ztrácíme srovnání s ostatními zeměmi, ale můžeme se podívat na vývoj. Kdo by čekal, že pracujeme na stát stále déle, bude mírně překvapen. Od roku 2010 do vypuknutí covidové pandemie totiž počet dní, kdy jsme na stát vydělávali, klesal. V letech 2020 a 2021 poskočil nahoru ze 148 na shodných 175 dní v obou letech, letos o osm dní klesl.
Od pondělí tedy již všichni v EU pracují na sebe. Pokud je tedy ten hrozivě dlouhatánský půlrok nedemotivoval, jako Reného z úvodu článku.
Autor píše pro projekt Cizí píseček
