KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARZCE | Soud první instance rozhodl, že Dominik Feri je vinen ve všech bodech obžaloby – dopustil se dvou dokonaných znásilnění a jednoho pokusu o něj. V právním státě se rozsudky nezpochybňují, jakkoli verdikt není zatím pravomocný, ale přesto se nabízí mnoho věcí ke komentování, a já si vyberu tři zásadní. 1) Není pravda, že naše zákony jsou špatné, málo přísné a příliš vstřícné k násilníkům. 2) Z politiky se nemá dělat morální kýč. 3) Nenechme se jako společnost bezhlavě vláčet mediálně vybičovanými emocemi.
Senát Obvodního soudu pro Prahu 3 uznal exposlance Dominika Feriho vinným ze dvou případů znásilnění a jednoho pokusu o něj, za což mu vyměřil trest tři roky „natvrdo“. Nesluší se meritorně a veřejně vyjadřovat k tomu, zda je tento výrok v pořádku, či nikoli. To patří do diskuse v uzavřeném kruhu – v hospodě, kavárně, doma, na pracovišti... Jak říkají ostřílení právníci: „K soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek.“ Kdybychom však neměli elementární víru v právní řád, celá společnost se rozpadne a skončí v křeči anarchie.
Nicméně jsme se mnoho důležitého dozvěděli už ze samotného průběhu kauzy – od jejího vzniku a z příčin, jež za ní stály, až po chování zúčastněných i nezúčastněných aktérů, politiků a médií.
Máme značně zkreslené představy tom, jak to „chodí“
Jaká je hlavní zpráva, vzkaz, signál? Pro mě v tom, že díky velkému zájmu o tuto kauzu se široká veřejnost dozvěděla, jak je to u nás vlastně s postihováním znásilnění a že mnohé představy o tom „jak to chodí” byly velmi zkreslené. Pozitivní je, že situace se zdá být mnohem lepší, než jak ji vykreslují mnozí pochybovači.
Dle rozšířeného, leč nepodloženého přesvědčení je náš zákon nedostatečný, straní násilníkům a i soudy prý bývají spíše na jejich straně. A proto údajně v mnoha případech viníci uniknou trestu nebo přinejmenším nedostanou, co si opravdu zaslouží.
Ve skutečnosti právní analýzy ukazují, že naše definice znásilnění je lepší než v zemích, které jsou nám dávány za vzor a uzákonily tzv. povinný souhlas se sexem. V nich je totiž k odsouzení obvykle třeba ještě další svědectví či důkaz, zatímco u nás stačí výpověď poškozené.
U znásilnění je to podobné jako u nutné sebeobrany. Místo speciálních úprav – které jsou podle mnohých lepší a dávají obětem více možností dosáhnout spravedlnosti – jsou naše paragrafy stavěny obecně. Tím ale ve skutečnosti „pokrývají“ všechny případy daleko účinněji.
Obecně zažitý předsudek, že násilníkovi stačí argumentovat tím, že „ona to chtěla“ nebo „ona se nebránila“, popřípadě sázet na to, že bez dalších svědků bude stát „slovo proti slovu“ a soud jej dle zásady „in dubio pro reo“ osvobodí, je hluboce mylný. A nynější prvoinstanční rozsudek nad Ferim to bezezbytku potvrzuje.
K jeho odsouzení stačily výpovědi poškozených, navíc učiněné po dlouhé době od projednávaných skutků. Přitom k Ferimu přišly dobrovolně a ani jedna z nich nebyla ve stavu se bránit či cokoli namítat (dle obžaloby kvůli tomu, že ji exposlanec omámil drogou).
Obviněný se sice nepřiznal, svou vinu popírá, stejně tak zpochybňuje i věrohodnost svědkyň. Ale nepomohlo mu to. Nejde v pravém slova smyslu o precedens. Soudní praxe je taková dlouhodobě. Jen díky obrovskému zájmu o tuto kauzu se to nyní konečně veřejně „ví“.
Sice ještě neznáme názor odvolacího soudu, ale už teď můžeme s jistotou konstatovat, že se primárně více věří oběti, nikoli násilníkovi. Stačí jen její výpověď, a pokud se muži nepodaří prokázat, že poškozená lže, nemá šanci vyhnout se odsuzujícímu verdiktu.
Po jeho vynesení ostatně zdůrazňoval Feri právě jen tuto jedinou věc: že podle něj obhajoba prokázala, že ženám nelze věřit. Senát ale učinil opačný závěr. Což je výstrahou pro každého násilníka, který doufá, že díky absenci dalších svědků či důkazů odejde od soudu jako nevinný.
Redefince znásilnění? Současné návrhy mohou obětem ještě více uškodit
Rovněž neplatí, že tresty jsou nás mírné. Ve skutečnosti se u nás znásilnění trestá nejpřísněji a nejčastěji hned po vraždě. Tedy žádná údajná tolerance k „gentlemanským“ deliktům. Vždy lze samozřejmě uvažovat o zpřísnění trestní sazby, což ovšem platí pro všechny násilné trestné činy proti lidem, tedy i vraždu, loupež, ublížení na zdraví. V jiných zemích se tyto zločiny postihují tvrději. Ale není pravdou, že konstrukce znásilnění v trestním zákoníku je špatná v principu a je proto třeba ji změnit.
Uvidíme, jak zareaguje ministerstvo spravedlnosti, které připravuje redefinici ve smyslu sloganu „žádný sex bez souhlasu“. Jak však ukazuje případ Feri, tohle fakticky platí už nyní, navíc zamýšlená redefinice by mohla dle analýz ve finále pozici obětí spíše zhoršit.
Problém je spíše v tom, že mnohé ženy znásilnění raději nehlásí, protože se obávají, jaké dopady to bude mít na ně samé. I v tomto tak snad kauza něčemu posloužila. Když toto první poučení shrneme jednou větou, tak platí, že „oběti by po rozsudku s Ferim měly získat větší odvahu a násilníci naopak dostali výstrahu“.
Nastane konec politiky morálního kýče?
Druhé poselství vysílá Feriho anabáze směrem k politikům. Snad se poučí, že není dobře stavět úspěch na „morálním kýči“. Vždyť přece tenhle mladý politik nebyl primárně ničím jiným než marketingovým produktem. Měl zdánlivě vše, co je třeba k velkému a úspěšnému příběhu: příslušnost k etnické menšině, progresivisticky „správné“ názory, schopnost generovat pozornost a popularitu. Za jeho vzestupem nestály žádné skutečné politické hodnoty ani program. Představoval jen tvář, která se dobře prodávala v médiích a na sociálních sítích.
Feriho hlavním úkolem bylo přitáhnout k TOP 09 mladé liberální voliče a voličky. V protikladu ke „konzervativní a boomerské“ linii Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska měl být líbivým „gendermanem“ – přesně tím, který v ženách nevidí jen sexuální objekty a je v podstatě feministou, nikoli šovinistou. Stal se tak mimo jiné i tváří české kampaně Me Too, což nyní působí značně absurdně… Jenže na politickou katastrofu měl zaděláno už od samého počátku.
Mnozí v TOP 09 zřejmě věděli, že se mladý poslanec chová v soukromí k dívkám úplně jinak, než jak se prezentuje veřejně. Jak u soudu krátce shrnula zástupkyně poškozených: „Obžalovaný o ženách nepřemýšlí jako o lidských bytostech, používá je pro vlastní mocenské a sexuální uspokojování.“ Někdo by použil i daleko expresivnější výrazivo… To samozřejmě ještě neříká nic o tom, zda se dopouštěl zločinů – ale že jednal v ostrém protikladu s politickým obrazem, jenž o sobě vytvářel, to je zcela jisté.
Nakonec se Feriho zastali právě příslušníci konzervativního křídla TOP 09, kteří ho jinak „moc nemuseli“ – naopakprogresivisté ho okamžitě a bez jakýchkoli diskuzí „hodili přes palubu“. Dobře věděli, jaký by to i pro ně a pro jejich přístup mohl být průšvih.
Ano, právě takto končí „politika morálního kýče“. Bylo by dobré, aby si toto druhé ponaučení dobře zapamatovali lidé ve stranických centrálách a snažili se voliče zaujmout tím, co pro ně reálně udělají, a ne tím, jak dobře u toho vypadají. Aby oslovovali své sympatizanty skrze program, ne stavěním se do role módních ikon.
Dav je nejkrutější a nejhloupější ze všech živlů
Tím jsme u třetího poučení. Tato kauza ukázala, jak ošidné je podléhat mediálním bublinám a emocím. Novináři napřed Feriho „udělali“ a pak ho „oddělali”.
Osobně jsem ho nikdy neměl rád, jeho styl „pop-politiky“ i progresivistické postoje mi byly už od počátku protivné. Přesto jsem hned po vypuknutí skandálu cítil za potřebné se ho zastat kvůli štvanici ze strany těch, kdo ho do té doby nekriticky obdivovali. Ne protože bych si myslel, že je nevinný (nemyslím si nic, rozhodnutí nechávám na soudu), ale protože takovýto lynč si nezaslouží nikdo.
Společnost, která sebou nechá příliš cloumat a postrkovat médii, opinion lídry i rozličnými „morálními majáky“, totiž postupně ztrácí obyčejný lidský cit pro to, co je a co není správné, co je mravné a nemravné, morální a nemorální, spravedlivé a nespravedlivé, moudré a hloupé. Ze svobodného společenství jednotlivců se stává kolektivní diktatura davu.
Jak se říká: „Napřed zpívají Hosana, a pak křičí ukřižuj ho!“ Nebo, slovy Karla Čapka: „Děsím se davu – je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.“
Zachovejme si schopnost individuálního myšlení a rozhodování, vlastní cit pro spravedlnost, mějme respekt k druhým, soucit a empatii. V tomto případě jak k obětem, tak k Ferimu. I s tím rizikem, že se zmýlíme, protože i přesto tak budeme vždy slušnější a lidštější, než když podlehneme davovému oslavování či odsuzování.
Přejme spravedlnost každému, i když víme, že ta lidská není a nikdy nemůže být dokonalá. Ale jde o tu možnost o ni svobodně, čestně a uvážlivě usilovat. A tuhle možnost máme všichni.
