Žijeme ve světě změny, kde padly dosavadní jistoty a vše je otevřené. Ukázka z nové knihy Bruna Maçãese

Jan

Bruno, tvoje kniha, kterou čtenáři právě otevřeli, je celá o „nových normách“. O nových normách, jež si vynutila pandemie, o disrupci světa digitálem a inovacemi a o stále větší fragmentarizaci světa. Je taky o deglobalizaci. Když vyšla, svět se měnil hodně rychle a surreální pocit a ohromení z těchto změn je v knize vidět. Od prvního anglického vydání uběhlo deset měsíců a teď, na jaře 2022, se zdá, že svět se mění ještě rychleji. Byli jsme svědky kvapného stažení Američanů z Afghánistánu, dodavatelské řetězce jsou úplně zasekané a je tu válka na Ukrajině. Řítí se na nás potravinová krize. A samozřejmě vysoká inflace. Věci, které se nám zdály samozřejmé, jako byla neutralita Finů a pacifismus Švédů, jsou pryč. Zároveň se zdá, že covid je už hodně hodně daleko. Že je za námi. Přitom ale některé části světa jsou stále zavřené a Čína a Hongkong opět připomínají Říši středu.

Bruno

A je stále zjevnější, že Čína může zůstat zavřená roky. Roky!

Jan

Taky mi to přijde hodně neuvěřitelné. Každopádně právě Čína a Asie obecně jsou příkladem, jak je štěstí vrtkavé: na začátku pandemie byla Asie hvězdným příkladem, jak se s covidem vypořádat. Pak přišly vakcíny a země jako Portugalsko, Spojené arabské emiráty a Izrael se staly premianty. Teď se ukazuje, že premiantem bylo celou dobu Švédsko. Spolu s tím vidíme, že strategie zero covid je vlastně behaviorální past; že čím déle zůstaneš zavřený, tím těžší je otevřít. Proč vlastně Čína na zero covid stále věří?

Bruno

Tahle sázka je pro režim v Pekingu kritická, a musí proto usilovat o tvrdou kontrolu šíření viru až do konce. V Číně tak zůstanou pod zámkem. Snad jen kdyby WHO vydala prohlášení, že pandemie je oficiálně za námi, tak by se v Pekingu něco změnilo. I tak ale Číňané budou potřebovat potvrzení, že jejich vakcíny – buď ty současné, nebo nějaké budoucí čínské mRNA vakcíny – budou proti převládající variantě covidu fungovat.

Jan

Čím to je? Další velké asijské země jako Indonésie, Indie a Thajsko už se posunuly

dál…

Bruno

V případě Číny je hlavním důvodem režim. Strana má nad tamní společností takovou moc, že je zodpovědná za všechno, co se děje. Ať už je to dobré, nebo špatné. A proto si teď nemůže dovolit prohrát, protože vina půjde za ní. Oproti tomu jinde jsme viděli dynamiku, kdy se vlády snažily postupně přenést odpovědnost na jednotlivce.

Jan

Čína zároveň usiluje o to, aby se stala vedoucí světovou velmocí. Vidíme to v oblasti technologií, mezinárodního obchodu i geopolitiky. Nyní je ale zavřená za Velkou zdí. Nebrání to jejím aspiracím?

Bruno

Brání, ale neměli bychom to přeceňovat, protože navzdory všem problémům je čínský trh stále největší na světě a svět je na Číně závislejší než Čína na něm. Chtěl bych dodat, že každá země si na začátku zvolila svůj přístup k řízení pandemie, v závislosti na ekonomickým a zdravotních potřebách a taky v závislosti na kulturních zvyklostech. Takže jsme viděli americkou reakci podle amerických standardů, evropskou reakci a měli jsme i asijský přístup. Asijský, velmi komunitaristický, model přitom fungoval výborně až do nástupu omikronu. Zero covid strategie jim také dala pocit jistoty a důvěru v to, že jejich společnost je schopna zvládnout kolektivně velké věci. Je to celé součástí víry, že 21. století je stoletím Asie.

Jan

Jak mám konkrétně pochopit spojnici mezi zero covid a národním vzepjetím?

Bruno

Pandemie pro Asii byla momentem národního ujištění se. Podobně jako když Spojené státy získaly sebevědomí díky misi Apollo 11. Pokud se totiž celá země spojí a dosáhne cíle, který byl na začátku považován za nesmírně obtížný, masivně to zvýší její důvěru v sebe sama. V Asii tohle platí dvojnásob. Navíc tady bylo možné ukázat asijský klid v kontrapozici s chaosem na Západě.

Jan

Teď už ale tvrdá opatření s důrazem na nulový výskyt covidu nefungují. Řada asijských států včetně Indie už se posunula dál, ale v Číně situace zůstává velmi složitá.

Bruno

Číňané stále věří, že to se svým přístupem zvládnou. Jestli je to správné, nebo ne, to je jiná věc. Jaká je ale pro Čínu alternativa? Kdyby zvolila mírnější „americký“ přístup, pravděpodobně by to znamenalo nějakých deset milionů mrtvých. To by zcela rozmetalo politickou a společenskou stabilitu a toho se Peking nesmírně bojí. Logicky. Upřímně řečeno, žádný asijský národ by si nemohl dovolit americký nebo evropský přístup ke covidu. Zničilo by je to.

Jan

Zůstaňme ještě chvíli u tvojí metafory s Apollem 11, dobře nám poslouží jako můstek k dalšímu tématu tvých knih: k politickému virtualismu. Hodně to řešíš právě v souvislosti se Spojenými státy…

Bruno

Vztah mezi virtualismem a USA je úzký, ale není exkluzivní. Ve virtuálním světě totiž žije i řada dalších zemí. Samozřejmě i metaversum, prosazované třeba Markem Zuckerbergem, je zjevným pokusem o tvorbu komplexní virtuální reality odtržené od toho, co se skutečně děje.

Je zajímavé, že spousta recenzentů téhle knihy si všimla, že pandemie nám vlastně pomohla virtuální svět lépe pochopit. Protože covid byl vlastně eskapismem právě do virtuálního světa. Žili jsme jen přes Zoom a podobné nástroje. Navíc spousta lidí ignorovala pandemii jako celek. No a tenhle trend „pokusu o únik“ stále pokračuje a spousta lidí vědomě ignoruje, co se děje ve světě, spousta jich ignoruje přírodu kolem nás a spousta ignoruje samotnou biologii a její pravidla. Ze světa se tak stává umělý konstrukt a tebou zmíněný politický virtualismus je pro mě nejvyšší formou takového kulturního konstruktivismu. Všechno mu je podřízeno.

Jan

Ale realita nezmizí...

Bruno

Ne, to teda opravdu nezmizí. V případě pandemie nás tenhle virtualismus dovedl téměř do kulis katastrofického filmu. Vzpomeň si na Trumpa a jeho tiskovky, kde se covid řešil ve fantaskních souvislostech úplně odtržených od reality. Podobné odtržení se děje celosvětově a ženou ho dvě věci: populismus a právě eskapismus.

Jan

Zmiňuješ virtualismus v souvislosti s Donaldem Trumpem. Ale ten už je déle než rok ze hry…

Bruno

To je pravda. Ale v USA jen jedna fantazie nahradila jinou. Vyměnily se kulisy, ale pohádka pokračuje. Jiná pohádka, ale stále pohádka. Navíc za Bidenovy administrativy zemřelo na covid více lidí než za Trumpa. Na to se zapomíná. Americká reakce na pandemii se za Bidena dále zhoršila. Všichni to ale vytěsnili a nemluví o tom, protože zlo byl Trump. No a to, co se děje teď, bylo zakryto závojem nevědomosti, který vytvářejí právě virtuální sny. Je to celé tak trochu ironicky vtipné, protože ti samí lidé, co nyní v Americe vytvářejí tuhle pohádku, se zároveň hlásí k liberalismu. Liberalismus je ale ve své podstatě vizí velmi uspořádané, organizované společnosti, což je v úplném kontrastu s konstruktivistickým nepořádkem mýtů a dobrodružných postupů. To je další rozdíl oproti Asii, kde mnohé země v čele s Čínou předkládají velmi konkrétní vizi toho, co to je normál a jak se k tomu normálu dobrat. Realita versus virtualita.

Jan

Takže na jedné straně máme USA a jejich virtualismus, na druhé radikální realismus Asie. Kde je Evropa?

Bruno

Myslím, že Evropu můžeme ještě stále spojovat s myšlenkami osvícenství a s racionalismem. Protože my Evropané přistupujeme ke všem výzvám jako k technickému problému. Podívej na Evropskou komisi, celé její fungování stojí na této představě. Že každý problém lze rozebrat na prvočísla a ty pak jedno po druhém racionálně, vědecky řešit. Brusel je dokonce přesvědčený, že tento technický racionalismus má být exportován v podobě regulací. To byl případ GDPR. Nyní se to týká ESG, boje proti změně klimatu a Green Dealu.

Jan

Věda a racionalismus, to je další velká část téhle knihy. Když zmiňuješ ESG a Green Deal – co si o tom myslet?

Bruno

Věřím, že Green Deal dojde naplnění a že se dočkáme uhlíkové neutrality. Jsem přesvědčený, že se to stane. Nejde totiž jen o Brusel, je to globální vize. Je to snad jediná věc, na které se Washington, Brusel, Peking a celá Asie dokáží shodnout. Problém tak není zda, ale kdy. Jde o čas. V současné době převládá v evropských institucích představa, že přechod k uhlíkově neutrální ekonomice bude jako otočit vypínačem. Ale tohle prostě není pravda. A příliš nepomáhá ani to, že Frans Timmermans, který je v Evropské komisi za zelenou agendu zodpovědný, všem říká, že existuje jen jedno správné řešení: jeho řešení a toto řešení musíme bezezbytku realizovat ihned.

Pravda je ale taková, že Evropa není monolit a Portugalsko, Polsko nebo Švédsko nemají jen jednu prioritu. Mají mnoho priorit a Green Deal má v každé zemi jinou váhu. Stejně tak každá země má trochu jiný systém vládnutí, důležité volby jsou v jiných časech a tak podobně. Není tak nic špatného na tom, že se různé částí Evropy věnují Green Dealu různým tempem.

Podobná poznámka na jiné téma: proč nemít jinou politiku LGBTQ ve Švédsku a jinou v Maďarsku? Přijde mi to rozumné. Pokud se budeme snažit – a teď nemluvím jen o Evropské komisi – za každou cenu mít všechno pod kontrolou na evropské úrovni, nebudeme nakonec mít pod kontrolou nic. Jak říkám: věřím, že boj proti klimatickým změnám je správný, ESG se bude uplatňovat a další technologické disrupce jsou nevyhnutelné. Věřím také v práva pro LGBTQ. Ale dejme lidem více času, aby se přizpůsobili, a nechme jim svobodu zvolit si vlastní tempo.

Jan

Kdo ale celý ten disrupční proces povede? Ze všech stran slyšíme, že v podstatě ve všech oblastech spolu soupeří USA a Čína. Zdá se, že Evropa z této rovnice úplně vypadla.

Bruno

Stejně jako s Green Dealem, tak i v případě inovací, mají různé země různé přístupy. Je to jejich svobodná volba se všemi riziky. V Číně je inovace společenským procesem, jde vždy o přenastavení části společnosti v zájmu nějakého vyššího inovačního cíle. Můžeš to vidět v IT, v rozvoji vysokorychlostních železnic nebo teď v oblasti čipů. V Americe je to jiné a inovace je vždy o konečném produktu. Viděli jsme to v případě vakcín: vznikly nejrůznější pobídky, utratila se spousta peněz, ale země jako celek neprojevila schopnost, zájem a ochotu organizovat společnost, aby něčeho dosáhla „jako komunita“. Byly to firmy, ne stát, kdo vše táhl dopředu. V Evropě jsme bohužel uvízli někde uprostřed: nepodporujeme příliš soukromé inovace, ani neorganizujeme společnost jako celek tak, aby je vytvářela.

Jan

A jak dát dohromady tento racionalismus s demokracií na jedné straně a soukromým podnikáním na straně druhé?

Bruno

Mezi racionalismem a demokracií je občas pnutí, zejména v Evropě, kde věci nejsou viděny tak černobíle jako v USA nebo v Číně. Tohle pnutí může být i produktivní a posouvá debatu dopředu. Když se ale vede debata o stěžejních tématech – příkladem budiž změna klimatu nebo boj s pandemií –, tak se Brusel jednoznačně a naprosto bytostně domnívá, že věda má přednost. Má přednost nejen před ne-vědou, ale i před rozhodnutími, která nejsou vědeckým mainstreamem. A to i když jsou tato rozhodnutí demokraticky odhlasovaná. Je to pak hodně vypjaté. Navíc tento přístup jednoznačně vytvořil odloučení mezi voliči a evropskými elitami, které se považují za nositele těch velkých pravd. Ještě si trochu rýpnu: nejen elity, ale ani vědci nemají pokaždé pravdu…

Jan

Hodně lidí ve střední Evropě by asi tenhle spor vědy a svobody rozhodlo jinak. V regionu – od Pobaltí po Balkán – je totiž poměrně silně zakořeněno, že svoboda volby by měla zůstat nejvyšší hodnotou. Že je „nad vědou.“ A to i když demokracie může plodit „nevědecká“ rozhodnutí…

Bruno

Řekl jsi to sám. Nejde o to, že by lidé třeba v Praze byli „antivědečtí“. O tom ten spor není. Jde o to, že velká část středoevropské veřejnosti učinila naprosto fundamentální rozhodnutí, co má být vůdčí hodnotou. Hodnotou, pod níž je celá společnost zorganizována. Každá společnost takovou hodnotu má. V Americe je to dnes virtualismus, v Asii řád a v západní Evropě racionální, osvícenský rozum. A u vás je to svoboda volby.

Tohle je vlastně hrozně logické. Protože vzhledem k historické zkušenosti jsou lidé v mnoha částech střední Evropy přirozeně nakloněni k preferování demokracie před vědou a rozumem. Na vlastní kůži totiž poznali, co může přinést deterministický přístup ke společnosti. Tato historická perspektiva a silná víra ve svobodu volby také vytvořily konflikt mezi střední/východní Evropou a technokratickým Bruselem.

Jan

A tvůj pohled?

Bruno

Mám pro vás pochopení. Rozumím tomu. Stačí si občas přečíst bruselské dokumenty! Žádná vize, žádné uchopitelné poselství pro – řekněme – běžné lidi. Vždy je to plné super technického žargonu. Lidé v Bruselu vždy chtějí odvodit politiku z velmi sofistikovaných modelů, extrémního množství čísel a superdlouhých komentářů. Pro pořádek: nedělám si z nich teď srandu. Bruselské dokumenty jsou obvykle velmi kvalitní a nic na světě se jim v tomto ohledu nevyrovná. Ale zároveň je tento „vědecký“ přístup ke světu velmi vzdálený běžným lidem. A tak není divu, že to přináší konflikt, a to nejen ve střední Evropě, ale také ve Francii nebo Itálii. Voliči nechápou, co se jim vlastně Brusel snaží říct. Ale v tomto ohledu přichází změna a o té si řekneme, až se dostaneme k tématu války.

Ještě dodám, že tenhle zásadní konflikt vlastně není mezi vědou a demokracií. Je obecně mezi vědou a politickým procesem: uvnitř má podobu konfliktu mezi vědou a demokracií a navenek má podobu konfliktu mezi vědou a geopolitikou.

Poznámkou na okraj budiž, že naše debata mi teď připomíná odkaz filosofa Lea Strausse, který je, myslím, v Česku stále známý. Celé jeho životní dílo se totiž zabývá konfliktem mezi politikou a věděním a on sám by dnes nebyl nijak překvapen tím, co se děje. Mimochodem – vždycky si myslel, že společnosti nelze řídit vědou.

Jan

O vnitřním konfliktu jsme už mluvili, ale co ten vnější?

Bruno

Zase jde o spor mezi racionálním, vědeckým pohledem a světem geopolitiky, která se z podstaty do vzorců zavřít nedá. Tohle nepochopení nás přivedlo tam, kde jsme, kdy někteří staří členové EU v čele s Německem a Francií nepochybovali o tom, že Evropa navždy bude racionálním kontinentem míru. Že tohle je prostě dané.

Jan

Pak přišel rok 2014 a první brutální probuzení v podobě anexe Krymu...

Bruno

...a pak velká migrační vlna v roce 2015. Bohužel část evropských elit v čele s bývalou kancléřkou Angelou Merkelovou tyhle lekce vytěsnila z hlavy a vytvořila si – opět – jakousi virtuální existenci. Jejich představa byla zhruba následující: venku je zlý iracionální svět, který ale lze kontrolovat a držet před branami, ať už unijními regulacemi nebo skrze mezinárodní obchod a diplomacii. Díky téhle vizi jsme ale vybudovali evropskou verzi čínské Velké zdi, kdy jsme úmyslně vytěsňovali vše, co je za ní, a zároveň se ujišťovali, že celý svět lze popsat jedním vzorcem.

Když zmiňujeme zdi, vtipné je, že před pár lety jezdili unijní představitelé do Budapešti, aby Maďarům vysvětlili, že jejich pohraniční plot je barbarství. Později ale začal stavět bariéry i Brusel, ovšem stále žádné probuzení. Takže nakonec bylo potřeba jaro 2022 a velká válka přímo v Evropě, abychom se skutečně probrali.

Jan

Na Ukrajině jsi byl osobně těsně před začátkem samotné invaze. Málokdo tehdy věřil, že k ní opravdu dojde. Volali jsme si tehdy z Kyjeva a bavili se o tom. A o dva dny později to začalo…

Bruno

Myslím, že mnoho lidí si připouštělo, že může nastat nějaká vojenská intervence ze strany Ruska – pár vystřelených raket, jeden letecký úder… Málokdo ale věřil, že dojde na skutečně rozsáhlou otevřenou válku. Včetně mě. Teď se hodně diskutuje o tom, proč Putin udělal to, co udělal. Značný význam jistě mají špatné zpravodajské informace, které roky dostával od svých generálů. Mnoho lidí mu tvrdilo, že na Ukrajině je zkorumpovaný a zkompromitovaný režim, který se po vpádu zvenčí okamžitě položí. Na tento účel také plynulo hodně ruských miliard, které ale zjevně skončily někde úplně jinde. Myslím, že Putin pochopil, do čeho se dostal a už koriguje nastavený kurz a snaží se dostat o krok napřed. Celá válka byla jednou velkou chybou a on to dobře ví.

Jan

Co se bude dít dál?

Bruno

Zdá se mi, že směřujeme k zamrzlému konfliktu. Je to koneckonců ruská tradice takové konflikty vyvolávat. Problém je v tom, že zde jde o zamrzlý konflikt v obřím měřítku. Hodně lidí tak má pochybnosti, zda lze takhle velký konflikt v zamrzlém stavu vůbec udržet.

Jan

Stejně jako v případě politického virtualismu a pandemie můžeme říct, že i Putinova válka je svého druhu černou labutí. Nikdo ji nečekal a přece je tu.

Bruno

Tahle labuť úplně přehází politické karty napříč světem a může se taky ukázat jako okamžik, kdy Rusko přestane být skutečnou velmocí. A tohle odcházení je vždy nebezpečný proces. Někteří to přirovnávají k tomu, co se stalo Velké Británii po Suezské krizi. Přestala být velmocí a transformace jí byla vnucena zvenčí. Něco podobného by se mohlo odehrávat i nyní. Otázkou je, zda Rusko tento výsledek přijme. Putin osobně pravděpodobně ne, ale snad někdo, kdo nastoupí po něm. Nebo to Rusko nepřijme nikdy? Uvidíme.

Jan

Jaké budou důsledky pro západní část euroasijského superkontinentu, tedy pro EU?

Bruno

V minulosti jsem byl velmi skeptický, a dokonce spíše cynický, pokud jde o všechna prohlášení o geopolitickém obratu v Evropě. Nikdy jsem takový obrat neviděl, byly to prázdné řeči. Dnes je to ale odlišné, velmi odlišné. Ačkoli jsme na úrovni národních států mohli pozorovat určitou plachost a obavy, v Bruselu je cítit rozhodnost. Jazyk Evropské komise je adekvátní krizi a je velmi odvážný. Vidíme například Ursulu von der Leyen, jak říká, že Rusko musí být poraženo a Ukrajina musí zvítězit. Silná slova a reálné sankce sledujeme přicházet z Bruselu, ale ne z Paříže nebo Berlína. Tohle je hodně velká změna.

Jan

A není to jen hlasitější Brusel. Česko, Polsko, pobaltské státy… ti všichni jsou velmi aktivní. Čeští a polští vrcholní politici byli úplně první, kdo v bouřlivé době vyrazili osobně do Kyjeva. Nebyli to Němci, nebyli to Francouzi, ale Češi a Poláci.

Bruno

To byl neuvěřitelný okamžik! Teď tam jezdí všichni, ale cesta českého a polského premiéra se zapíše do dějin. Válka se tehdy odehrávala doslova pár kilometrů od centra Kyjeva. Pro mě je tohle skutečné hrdinství.

Jan

Jak tuhle aktivizaci střední Evropy vnímáš?

Bruno

Dá se to interpretovat dvěma způsoby. Někdo byi mohl říct, že jde o potvrzení svrchovanosti národních států a jejich nacionalismu. Ale já to tak nevnímám. Středoevropské probuzení je pro mě vlastně potvrzením evropské myšlenky. Té původní, kdy Evropa nebyla společenstvím regulace, ale společenstvím války a míru.

Protože to, co se děje, je ve skutečnosti přenastavením rovnováhy a odklon od francouzsko-německé mocenské osy. Výsledkem je mnohem více rozprostřená mocenská struktura, kdy Brusel se stává spojencem střední Evropy a Skandinávie. A to je podle mě pro Evropskou unii strašně dobře. Pokud totiž bude moc více rozptýlena, budeme jako Evropa silnější a stabilnější. Ze ztráty důvěry v německou a francouzskou zahraniční politiku tak paradoxně mohou do budoucna vzejít i společné obranné a zahraničněpolitické struktury EU.

Jan

Co se vlastně v Paříži a Berlíně děje?

Bruno

V Německu nastala skutečná krizi. Země v posledních dvou desetiletích učinila několik zásadních rozhodnutí v oblasti energetiky, hospodářství a obchodu a ukazuje se, že všechna tato rozhodnutí byla chybná. Už jsou ale hluboce zakořeněna v německé ekonomice a politice. Koneckonců celá tamní ekonomika byla organizována kolem myšlenky o přístupu k levné energii z Ruska, k obrovským trhům v Číně a bezpečnosti zdarma garantované Ameriačny. A pokud tyto předpoklady padly, pak Německu nezbývá než udělat razantní strukturální reformy. Problém je, že Německo umí reformy dobře doporučovat, zejména jižní Evropě, ale doma je provádí velmi neochotně.

Také německá a francouzská zahraniční politika jsou v krizi. To, co je může nahradit, samozřejmě nebude polská nebo česká zahraniční politika, ale může to být evropská zahraniční politika. A pokud budou Češi a Poláci chytří, budou se snažit k ní přispět a utvářet ji podle sebe. V Česku byste tak měli být více evropští, ne méně. Obrazně řečeno: v Bruselu leží moc na ulici, stačí ji jen zvednout.

Jan

Česko a po něm Švédsko v nadcházejících 12 měsících povedou EU. Co bys premiérům obou zemí doporučil?

Bruno

Měli by bojovat za to, aby se EU stala geopolitickou unií. Myslím, že to velmi dobře zapadá do celoevropské situace a také dobře souzní s politickými prioritami vaší země. Takže doporučení by mohlo znít: Zaměřte se na geopolitiku! Je tu skutečná krize a skutečné ohrožení našeho způsobu života a našich hodnot. Spojme se, postavme se tomuto nebezpečí čelem. Přetvořme naše instituce, aby to dokázaly. A abychom tohle zvládli, nemůžeme se věnovat tisíci témat najednou, takže nekoukejme tolik na socioekonomické a kulturní rozdílnosti. Nekonečná snaha o jejich harmonizaci nám ubírá energii; ale o tom už jsme spolu mluvili.

Jan

Spojené státy jsou dalším aktérem, kterému v posledním roce úplně nevycházejí sázky. Nejdřív Afghánistán, teď Ukrajina… Washington nyní masivně pomáhá, ale pokud se podíváme na budoucí roli Američanů v Evropě: zůstanou tady, nebo jsme se poučili a víme, že se musíme chránit sami?

Bruno

Musíme se chránit sami! Všechno to je součástí transformace Ameriky z globálního hegemona do nové role. USA jsou stále velmi mocnou zemí, ale už nejsou schopny samy rozhodovat o tom, co se bude se světem dít. Mají vliv na to, co se stane, ale už nejsou tím, kdo rozhoduje o pravidlech hry. To samozřejmě vyvolává určitý chaos a nestabilitu, protože se otevírá velký prostor i pro jiné mocnosti. Ty chtějí logicky vyplnit prostor.

Věřím, že američtí spojenci se stále mohou spolehnout na podporu z Washingtonu, to se nezměnilo. USA ale nepůjdou do střetu jako první – chránit ty, kteří se sami chránit nechtějí. Budou spíše poskytovat podporu ze zadních řad. Tohle jsou myšlenky Barracka Obamy, které se vlastně ukázaly jako hrozně prorocké, protože nejlépe vystihují dnešní americké kroky.

Jan

Jak to bude vypadat v praxi?

Bruno

Pokud bude nějaká země ochotna podstoupit nejvyšší riziko při obraně svých geopolitických cílů, které jsou v souladu s těmi americkými, může počítat s podporou USA. Přesně to se stalo na Ukrajině. Kdyby se ale ukázalo, že Ukrajina není tak odhodlaná, nezasáhly by ani Spojené státy.

Jednotlivé země si tedy musí uvědomit, že USA za ně nebudou chytat horké brambory jako první a nebudou podstupovat největší riziko. To, co se odehrává na Ukrajině, je proměna americké moci. Nikoliv její zhroucení, ale přenastavení.

Jan

Takže se v podstatě dostáváme ke staronovému: „Bůh pomůže těm, kteří si pomohou sami“.

Bruno

Přesně tak. Myslím, že to je poučení, které by si z toho měli odnést lidé v Austrálii, na Tchaj-wanu, na Filipínách, ve střední Evropě a na mnoha dalších místech.

Jan

Vracíme se tedy do éry postwestfálského systému 17. a 18. století? K systému, který je mnohem méně předvídatelný a také více transakční?

Bruno

Ano, domnívám se, že ano. V posledních dnech přemýšlím o globální politice jako o počítačovém systému, který je neustále programován a předěláván. Už nežijeme v přirozeném světě – to je také jedna z hlavních myšlenek knihy. Žijeme v umělém, technologickém světě, který podléhá tomuto programování. Stejně jako jsou „programovatelné“ peníze, stala se „programovatelnou“ i geopolitika. To v žádném případě ale neznamená, že program by byl věčný a neměnný. Nejde o Newtonovy zákony. Naopak konfrontace se vede o to, kdo bude určovat pravidla a držet přístupové kódy. Pravidla už nejsou pevná a vstupujeme do období, kdy se bude soupeřit o jejich přenastavení.

Znovu opakuji: už nežijeme v přirozeném světě, a proto přírodní síly už nestanovují hranice lidské moci. Vše je otevřené. I válka na Ukrajině se nakonec týká globálního systému a Rusko se rozhodlo udělat velmi riskantní krok, aby změnilo globální systém a jeho pravidla. S největší pravděpodobností proto, že Kreml byl přesvědčen, že právě on má ony přístupové kódy k ovládacím panelům globálního systému. Věřil, že kdo ovládá energii, ovládá svět, ale to se ukázalo jako omyl.

Nic dnes ale nenasvědčuje tomu, že se stejný příběh bude opakovat, pokud jde o soupeření západu s Čínou. Osobně mám velké podezření, že tahle hra může vypadat úplně jinak a nebral bych ji na lehkou váhu.