Čas obyčejně považujeme za absolutní jistotu. Ovšem i tady existují výjimky: 21. století ve skutečnosti začalo až rokem 2020 a pandemickou explozí. Covid vedle bezprecedentní hrozby přinesl celou paletu změn. Pro někoho je to třeba hřiště k malicherným politickým půtkám, pro jiného sice brutální a přísný, ale zároveň nezbytný katalyzátor globálních změn. Portugalský analytik a publicista Bruno Maçães patří do té druhé skupiny. Svojí poslední knihou Geopolitics for the End Time (From the Pandemic to the Climate Crisis) volně uzavírá trilogii a ukazuje, kolik se toho v dnešním světě skutečně děje, i když to z Česka nevidíme. Kniha v červnu 2022 vychází v českém překladu pod názvem Svět změny: Civilizace na prahu nové éry na INFO.CZ - předobjednávku najdete v e-shopu. Při té příležitosti odemykáme následující recenzi, která původně vyšla v listopadu loňského roku.
Pandemie z názvu knihy všemu dominuje, ale na zhruba 250 stránkách toho najdete mnohem víc. Je to intenzivní zpráva o měnícím se světě, kde se lidstvo ocitá na hraně útesu. Navzdory všemu zmaru je ale mezi řádky skrytý příslib, že budoucnosti se dá jít naproti s jistotou a lze ji aktivně utvářet, respektive že je to přímo nutnost.
Světoběžník Maçães příběh otevírá osobní zkušeností. Popisuje, jak v počátcích pandemie procestoval celou řadu destinací a nástup viru vnímal den za dnem intenzivněji. Jsou to pozorování z první ruky, ne dedukce z tweetů a novinových komentářů.
Kulisy naší existence pro Maçãese nejsou idylicky zelené, není to přírodní ráj, ale prázdný studený prostor. Maçães volí příměr k vesmírné lodi – Spaceship Earth – ve které lidstvo pluje prázdnotou a v níž se schovává před pandemií. Ještě před půl stoletím bychom se do žádné takové bubliny zavřít nemohli, v posledních letech si to ale zažil každý z nás – na jedné straně fascinující technologické možnosti komunikace a výhody propojeného on-line světa, na druhé straně negativa: dříve nepředstavitelná izolace, narušené společenské vazby, obří psychický tlak...
Jenže to je jen část příběhu. Spaceship Earth je navzdory všudypřítomnému umírání místem života a prudkého vývoje. Svět běží dál, zrychluje a tento velký skok stíhají jen někteří. Celé to pozorování je pro českého čtenáře přínosné už jen z toho důvodu, že Maçães zachycuje nástup pandemické proměny i z druhé strany – z Asie. Vnímá asijský pohled a skvěle tak odhaluje, co v sebestředné „eurocentrické“ perspektivě zaniká.
Velký restart
Jak Maçães připomíná: covid je unikátní v tom, že všechny postavil na stejnou startovní čáru. Dosud platilo, že technologicky vyspělejší státy Západu se mohly před skutečným světem „schovat“. Tato výhoda je pryč. Příroda se poprvé po dlouhé době připomněla, přestala být pouhou kulisou a stala se přímým aktérem událostí ohrožujícím naši existenci.
Politika šla stranou. Každá exekutiva, každý režim a každé společenské uspořádání stály před stejnou výzvou. A každý ji uchopil po svém – Asie i Západ. Na jedné straně to byla chladná disciplína, brutální pravidla a postup zaměřený na efekt bez ohledu na cokoli dalšího. Na druhé přehlídka nerozhodnosti zatížená nejrůznějšími ideály. Na jedné straně rázná akce – všímá si Maçães – a na té druhé nikoli otázka „jak okamžitě zajistit, aby Evropané neumírali,“ ale opatrné úvahy typu „jak by mělo vyspělé společenství, jako je to naše, virus zastavit, aby přitom zůstalo samo sebou a udrželo si svoje hodnoty?”
Maçães v této souvislosti nabízí řečnickou otázku: Západ na Asiaty ze začátku koukal jako na „ovce“ podvolující se stádně již zmíněným ostrým restrikcím. Ale nebyli „ovcemi“ spíš Evropané či Američané, když umanutě pokračovali ve svém způsobu života a se založenýma rukama sledovali postupující katastrofu? Náhle se ukázalo, jak pozadu „starý kontinent“ je. Nechybělo nám konfuciánství nebo prostě „asijská mentalita“, jak někteří naznačovali. Chyběla nám pokrokovost, kterou jsme kdesi nepozorovaně ztratili, soudí Maçães. „Evropa byla bídně připravena na cokoli jiného než normální časy,” píše natvrdo.
Jenže i to je pořád jen část příběhu. Základní vadou naší debaty od začátku bylo přemýšlet o tom, kdy zase budeme „žít jako dřív“. Kdy se vrátí ten svět, na který jsme byli zvyklí – mimochodem čím pohodlnější život v něm byl, tím víc zanikal fakt, že v dlouhodobém měřítku ve skutečnosti šlo spíš o období stagnace bez zásadního pohybu vpřed a bez skutečně revolučních objevů. Dobrá zpráva: tenhle přibržděný svět je pryč. Nevrátí se. Krásným příkladem této velké akcelerace jsou samotné vakcíny – unikátní metoda vyvinutá v unikátním čase. Jak Maçães připomíná, poprvé se staly přímým prostředkem boje proti viru. Už nejsou jen nástrojem pro prevenci poté, co bezprostřední hrozba pominula.
Nový globální závod
Ekonomické dopady covidové krize pociťujeme i v Česku denně. Do pohybu se dal celý řetězec událostí, které předurčí novou realitu. Ještě mnohem větší digitalizace práce i našich osobních životů, nezávislost na času a místě, množství příležitostí pro ty, kdo se o ně chtějí poprat. A na druhé straně krize bydlení, krachující živnosti a osobní tragédie, rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými a rostoucí závislost části společnosti na státu a jeho záchranných lanech, která jsou ale stále napjatější…
V rozbouřených vodách, kde padla dosavadní pravidla, se těm pohotovějším operuje nejlíp. Hřiště globálního soupeření je vykolíkováno nanovo. Maçães v této souvislosti popisuje dravou čínskou dvojkolejnost: na globální úrovni boj o vliv a prestiž, na té domácí cynická koncentrace na hospodářský růst, na výkon a posilování – nehledě na dopady. Budiž to vnímáno jako poznámka k aktuálnímu údivu nad zprávami o rekordní čínské těžbě uhlí, které přicházely ve chvíli, kdy se světoví lídři v Glasgow dohadovali o symbolických cílech pro záchranu Země. Imperativ čínské existence, rok 2049, je pořád daleko, a starost o planetu je v čínském kalendáři až někde za ním...
Tak jako se lišil přístup Asie a Západu k viru samotnému, liší se i v globálním geopolitickém ohledu. Co Západ zdecimovaný první vlnou bral jako chvíli pro solidaritu a nezištnou spolupráci (ano, s přivřenýma očima), to v Pekingu od začátku viděli jako národně-bezpečnostní výzvu. A především jako příležitost pro novou globální soutěž velmocí. Restart zápasu o planetární dominanci – soudí Maçães. Mezi řádky pak lze poměrně snadno vyčíst, že v tomhle souboji má Západ slabší karty: Prezident USA Joe Biden má bezesporu moc rád vidinu liberální světovlády pod praporem USA, ovšem nechce se „špinit“ nezbytnou geopolitikou, konfrontací či úsilím, konstatuje analytik.
Geopolitika 2.0
Právě geopolitika je jedním z ústředních pojmů. A to nikoli v populárním smyslu „světové politiky“ či teritoriálního soupeření. „Jednou z lekcí pandemie je, že geopolitika je zpět. Ne ve vykleštěném smyslu zápolení mezi státy, ale v původním významu, kdy moc států vnímáme v přímé souvislosti s jejich schopností kontrolovat okolí, které je dnes nepochybně aktivnější a více ohrožující a již ho nelze ztotožňovat s pouhým teritoriem. Geopolitika dnes odkazuje i k síle přírody, vlivu Země.”
Celá kniha je navzdory pochmurným covidovým kulisám obhajobou technologií a pokroku, respektive naléhavým voláním po tom, že je nelze dál stavět na druhou kolej, protože jsou tím jediným, co nás dostane dál. Jak Maçães konstatuje, technologický pokrok nikdy neskončí. I kdyby nám stávající úroveň vyhovovala sebevíc, vždy budeme nuceni jít dopředu a je to v našem zájmu. Přesně to je totiž chvíle, kdy se rozhoduje o tom, kdo náhlou hrozbu zvládne a kdo proti ní nasadí metody jako z časů španělské chřipky – plošné uzávěry a karantény...
Decimace životního prostředí a změna klimatu jsou samozřejmě dalším velkým motivem knihy. Jak Maçães soudí: dřív svět přetvářely jen válečné konflikty; covid a brzy i klimatická krize jsou podle něj novými válkami. V této souvislosti přichází možná nejkontroverznější pasáž celé knihy: ačkoli Maçães píše, že skrze covid se příroda poprvé projevila jako aktivní činitel, ačkoli vnímá, jak ji zatěžuje a ničí současná podoba lidské existence, nepochybuje, že je potřeba přírodu nadále krotit. Na několika stránkách vysvětluje, že není možné se „stáhnout“, nezasahovat do přírodního prostředí a nechat ho jen tak být. Naopak zdůrazňuje, že lidská existence byla vždy úsilím, jak udržet přírodu „přede dveřmi“, a tak tomu vždy i bude. Příroda není nečinná kulisa. Je to nikdy nekončící výzva pro existenci. Ostatně tím, kdo to jinak nepřežije, jsme my sami, ne planeta Země.
Hra o život
Pokud jsme v posledních dekádách měli pocit, že soupeření mezi státy se odehrává v jakémsi vzduchoprázdnu, to je teď vlivem covidu pryč. „Pokud znovu zahrneme externí prostředí do systému – příroda je znovu překážkou – aktivity jednotlivých států budou opět nasměrovány ke zvládání výzev, které z tohoto prostředí vycházejí,“ analyzuje Maçães. Přibližuje tak svůj koncept, se kterým dlouhodobě pracuje a který se odráží i v názvu jeho blogu World Game – světový zápas, hra, soutěž… O kousek dál dodává: „Soupeření mezi státy získá povahu hry coby nepřímého konfliktu, kde hráči nebojují tváří v tvář proti sobě. Soutěží se svými rivaly skrze sérii výzev, které musejí splnit ve snaze posunout se dál... Naše moc je definovaná mírou naší kontroly nad přírodními procesy.“
Zkrátka boj o život, ve kterém je každý sám za sebe. A je to již zmíněný boj o technologickou dominanci a pokrok. O skutečné inovace, nikoli o kosmetické změny. Pozoruhodná je v tomto kontextu ještě jedna autorova poznámka: cílem běžné hry je vyhrát, ovšem technologický vývoj je „nekonečná hra“. A pokud tu není konec, nejsou ani vítězové a poražení. Cílem je hra sama, píše Maçães – nekončící úsilí o přežití.
