ČSSD si na pátečném sjezdu zvolila za nového předsedu starostu Nového Města na Moravě Michala Šmardu. Značnou převahou hlasů porazil protikandidátku Janu Maláčovou. Při té příležitosti připomínáme listopadový rozhovor, který se Šmardou vedl Vratislav Dostál. Šmarda vysvětloval motivace pro svoji kandidaturu a odhalil, jak chce stranu v hluboké krizi znovu postavit na nohy.
Když jsme spolu mluvili krátce po volbách, tak jste mi říkal, že se chcete soustředit na komunální volby, které budou příští rok na podzim, a že o kandidatuře na post předsedy ČSSD neuvažujete. Co se v mezičase změnilo?
Sociální demokracie je v mnohem horší situaci, než jsem si byl tehdy schopen uvědomit. Dnes jí reálně jako politické síle hrozí v České republice konec. A zatím se neobjevila žádná nová tvář, žádný člověk, který by přišel s ucelenou vizí a tuto hrozbu by dokázal odvrátit. Já jsem přesvědčený, že sociální demokracie v příštích měsících, a musí to přijít rychle, potřebuje krizový management, který odvrátí ekonomickou katastrofu strany, a který zároveň zahájí její obrat k tomu, aby se opět stala relevantní politickou silou u nás.
Po třiceti letech v sociální demokracii si odmítám připustit, že se jí to nepodaří. Doufal jsem, že ten úkol zvládne někdo jiný, protože pro mě to bude mít skutečně velké náklady z hlediska rodinného života a velké reputační náklady ponesu i jako starosta svého rodného města. V momentě, kdy se stanu předsedou ČSSD, to bude strašně těžká práce a moji komunální činnost to obrovsky zatíží. To byl ten důvod, proč jsem doufal, že se toho úkolu nebudu muset ujmout.
Pokud nemá nastat konec ČSSD, musí přijít změna. Co by mělo být její podstatou?
Nejdřív technické věci: ČSSD musí dát do pořádku své finance, které jsou v katastrofálním stavu, musí projít vnitřní reformou, která jí umožní ekonomicky přežít. Další věcí je, že musí změnit svoji strukturu tak, aby měli sociální demokraté možnost spolu vůbec mluvit. Dnes je to téměř měsíc od voleb a sociální demokraté nenašli způsob, jak si racionálně vyříkat věci ve straně. Situace je zablokovaná, vnitřní demokratické mechanismy nefungují, lidé spolu strašně málo mluví. To se musí změnit okamžitě.
Musíme si přiznat, že sociální demokracie je v některých krajích prakticky rozpadlá strana. A vedení není schopno najít způsob, jak s lidmi z regionů navázat kontakt. To musí okamžitě skončit. Na některých místech se to nejspíš neobejde bez toho, aby tam přišli úplně noví lidé. Je potřeba zahájit okamžité změny, ke kterým současné vedení není už schopno najít sílu.
Jinými slovy mi říkáte, že všechna vedení ČSSD posledních let, kdy byla strana ve vládě, neměla kapacitu na to, aby se dostatečně věnovala vnitřním poměrům ve straně. Prostě proto, že ti lidé byli vytíženi vládním angažmá…
Těžko hledat jednoho viníka nebo jednu příčinu té situace. Určitě to není jen vládní angažmá. A nestalo se to až teď – v jednu chvíli, někdy po roce 2000, sociální demokracie přestala fungovat jako masová strana, která čerpá od svých členů myšlenky a inspiraci. A jejíž členové tvoří její politický život. V jistý moment zkrátka došlo k tomu, že se vytvořila vrstva lidí, kteří stranu vedou a od členů čerpají pouze osobní legitimitu. Nestojí o zpětnou vazbu, která by spočívala v idejích, myšlenkách, anebo v debatě o principech stranické a politické práce.
To znamená, že si členové na schůzích formálně zvolí vedení strany, a to pak na základě své vlastní úvahy dělá to, co považuje za správné. A to je – jak se ukazuje – pro život politické strany smrtící. Ztrácí se podstata stranického života a ztrácí se to, proč jsou lidé pro tu stranu důležití. To neobnovíme tím, že to budeme chtít obnovit, ale jenom tím, že to někdo velmi tvrdě odpracuje. A znovu opakuji, v některých místech, a nemusí to být zrovna celé kraje, ale třeba jen regiony, už opravdu nejsou naši členové schopni činnost strany obnovit, protože prostě odešli.
A není to dnes už relikt 20. století – touha po funkční masové straně? Není v dnešní politice podstatnější akceschopnost a efektivita?
Máte pravdu. Myšlenka, že by tady někdo obnovil masovou stranu, která by měla třeba stovky tisíc členů, je dnes už skutečně nereálná. Jde ale o to, čím to nahradíme. Zda to nahradíme formálně volenou elitářskou slupkou, která se pouze tváří, že pod sebou má nějakou členskou základnu, anebo to nahradíme funkčním mechanismem, který bude sice založen na tom, že jde o volební stranu, ale zároveň bude také stranou aktivistickou. Stranou, která kolem sebe nabaluje nejrůznější formy spolupráce, tu s odbory, tu místními občanskými aktivitami, se sportovními organizacemi, jindy s ochránci přírody, nebo s lidmi, kteří chtějí zlepšovat život lidí s malými dětmi.
Zkrátka jde o to, že to bude strana, která se v každém městě, v každé obci stává centrem společenského a politického aktivismu. A díky aktivitě těchto lidí nahrazuje ztrátu toho, že už není masovou stranou. A také vytváří sociální soudržnost. Tu budeme v příštích letech sakra potřebovat. Já to dobře znám z komunální úrovně a jsem přesvědčen, že to může fungovat i napříč regiony nebo na celostátní úrovni. Moderní člověk se nepozná podle toho, že se na starý systém vykašle, ale že vybuduje nový. A platí to i o politické straně.
Sociální demokracii dnes reálně jako politické síle hrozí v České republice konec.
Jana Maláčová tvrdí, že by nové vedení měla volit kompletní členská základna. Souhlasíte s ní?
Jasně. To je super nápad. Ale nepovažuji to za nejpodstatnější. Nejpodstatnější je právě ta reforma. Osobně jsem přesvědčený, že se sociální demokracie musí obrátit především k veřejnosti. Protože sama se svou členskou základnou si nevystačí. Někdy mám pocit, že strana ke svým vnitřním hrám už vůbec nepotřebuje voliče. Jako by bylo jedno, zda nás někdo volí, nebo nevolí. Protože my máme spoustu vnitřních intrik, pomocí kterých se zabavíme i bez voličů. Jenže strana, která nikoho nereprezentuje, je k ničemu. A je vcelku jedno, jaké má stanovy.
A jak by se tedy ČSSD měla proměnit ve vztahu k voličům?
Jediným smyslem politické strany je, že zastupuje relevantní společenské skupiny obyvatel. A současná sociální demokracie se bohužel dostala do pozice, kdy různé frakce v ČSSD neustále především vyjmenovávaly různé skupiny obyvatel, které už zastupovat nechtějí. Tím ale nezískáte podporu lidí, kteří by mohli cítit potřebu, že má jejich zájmy hájit právě ČSSD.
Pokud měli uvnitř vedení strany většinu spíše liberálně orientovaní sociální demokraté, tak říkali: o vás, o voliče, kteří se nezajímají o globální výzvy a evropské problémy, nestojíme. Pak se to převrátilo a začali mít ve vedení navrch konzervativně až národně socialisticky ladění kolegové. Ti zase říkali: o vás, kterým záleží na životním prostředí a lidských právech, my nestojíme. Anebo o vás, o menšiny, my nestojíme. Neustále, z nějaké zpupnosti, někteří sociální demokraté ukazovali na skupiny obyvatel, o které nestojí.
Nelze ale přece budovat vlastní věrohodnost na tom, že odmítám hájit práva některých lidí. Tím nezískám nikoho, kdo by stál o to, abych hájil jeho zájmy. Musím si hlavně stát za svým. Neuhýbat, nechytračit a nezrazovat.
Takže: sociální demokracie se musí vrátit k tomu, že hájí svoje principy, nesnaží se politikou nasliněného prstu sledovat voliče, kteří jí utíkají k novým stranám. Sociální demokracie neprohrála kvůli tomu, že by měla špatné ideové zakotvení. Prohrála kvůli tomu, že ztratila věrohodnost při obhajobě svých ideálů. Prohrála proto, že se až příliš často snažila napodobovat krátkodobě úspěšné marketingové projekty.
Uvedu příklad, kdy se nám lidé smáli. Jedno z hesel ČSSD znělo: „Zastavili jsme obrovskou vlnu uprchlíků mířící do České republiky.“ Nikdo tady přece nevěřil představě, podle které stojí Jan Hamáček s Janou Maláčovou v Břeclavi v maskáčích s bambitkou na nádraží a zastavují nějakou vlnu uprchlíků. To byla pro voliče tak směšná představa, až se člověk musel stydět.
Současně ale skoro jistě platí, že voliči ČSSD z let 2006 nebo 2010 neodešli ke středovým nebo pravicovým stranám, ale právě k těm populistickým nebo protestním. Co s tím?
Odešli ke stranám, které byly schopny působit věrohodněji. Víc jim uvěřili, že si stojí za svým názorem a nepřebíhají k jiným názorům jenom proto, že to působí krátkodobě výhodněji. Nejhorší, co se politikovi může stát, je, když přijme to, že má při vytváření názorů lidí pouze pasivní roli. A tedy, že je jeho úkolem pouze zjistit, co si lidé myslí, jaké mají předsudky, a pak je co nejhlasitěji vyřvat a hájit. A pak čekat, že mě za to budou mít lidi rádi.
Tak to ale není. A každý, kdo se musel prát o důvěru lidí v komunální politice, to ví. Každý starosta to denně zažívá. Lidé nechtějí, abyste po nich jenom opakoval to, co si oni myslí. Oni naopak chtějí, abyste věrohodným, upřímným a poctivým způsobem prosazoval svoje ideje. Abyste přišel s vlastní vizí a stál si za ní. Ve chvíli, kdy vám to uvěří, nebudou mít potřebu jít za populisty a těmi, kterým já říkám političtí šmejdi.
Vždyť přece to, že si lidé kupují předražené hrnce za dvacet tisíc, neznamená, že má poctivý řemeslník přestat vyrábět poctivé hrnce za rozumnou cenu, a že má zkoušet dělat stejné falešné šmejdy za dvacet tisíc. Anebo jo?
Má ČSSD po třiceti letech ve vrcholné politice dostatek nových lidí, kteří by ji dokázali vrátit věrohodnost? Není to zčásti také tak, že se prostě personálně vyčerpala a nemá už kde brát?
Chci říct toto: Jan Hamáček nebyl a není pro ČSSD problém. Je to zkušený a slušný kluk, který toho pro Českou republiku hodně vykonal. A pro českou politiku byl užitečný. Kdo o něm řekl, že je vlastizrádce, je gauner a lhář. Jeho volební neúspěch by neměl znamenat, že sociální demokraté zopakují stejnou chybu jako několikrát v minulosti. Tedy, že se vykoupou v krvi Jana Hamáčka a nadšeně zahýkají, že tím vyzráli na své problémy.
Sociální demokracii odešlo už tolik předsedů: Miloš Zeman, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka. Ani jeden z nich už není členem strany. To je strašná ostuda celé sociální demokracie a všech nástupců těchto bývalých předsedů. Takže pokud bych se já stal předsedou, nechtěl bych určitě opakovat chybu svých předchůdců. Určitě bych nechtěl být takovým předsedou, kvůli kterému odejde ze strany Jan Hamáček. To je první věc.
Za druhé: hlavní chyba nebyla v Janu Hamáčkovi, ale v té střední úrovni. Kdyby si ČSSD dnes zvolila jakéhokoli předsedu – tak pokud nedojde k reformě – zničíme ho stejně, jako jsme zničili Jana Hamáčka, Bohuslava Sobotku nebo Jiřího Paroubka a Vladimíra Špidlu. Strana se musí změnit od základu, musí se změnit ve všech svých patrech. Takže pokud chci dnes kandidovat na předsedu ČSSD, tak ne proto, že si o sobě myslím, že budu v roce 2025 nebo 2029 skvělým lídrem a kandidátem ČSSD na premiéra, ale…
Kdyby si ČSSD dnes zvolila jakéhokoli předsedu – tak pokud nedojde k reformě – zničíme ho stejně, jako jsme zničili Jana Hamáčka, Bohuslava Sobotku nebo Jiřího Paroubka a Vladimíra Špidlu.
A proč tedy kandidujete?
Pokud dnes kandiduji, tak proto, aby mi budoucí politický lídr české demokratické levice jednou podal ruku a poděkoval mi za to, že jsem stál u obratu, který položil základy seriózní politické síly, které si lidé opět váží, kterou respektují, které důvěřují. Já tím lídrem nebudu, ale byl bych rád, kdybych mohl přispět k tomu, aby zde bylo prostředí, které mu umožní vyrůst.
Jinými slovy mi říkáte, že si stále myslíte, co jste navrhoval už před posledním sjezdem. Tedy že má být ČSSD jakési ohnisko, kolem kterého krouží a které přitahuje jiné levicové formace, angažované aktivisty, odboráře a podobně…
Je to jediná možnost, jak může být dnes ČSSD užitečná. Jak jste správně řekl, masové strany patří do 20. století. Jednadvacáté století je a bude érou sjednocování se pro přímou politickou akci. To znamená, že my si musíme zachovat svoje ideje a v konkrétních politických akcích, které nás čekají, se musíme spojovat s těmi, kteří s námi nejsou v přímém ideovém rozporu. My jim poskytneme organizační zázemí a společně vybojujeme konkrétní bitvu.
To nejsou jen řeči. To je dnes příklad stovek tisíc lidí, kteří se ocitli v exekucích. Zítra to bude problém dalších tisíců, kteří se ocitnou v exekuční pasti kvůli energetické krizi. Pozítří to bude problém lidí, kteří přijdou o práci kvůli problémům automobilového průmyslu. Další den to bude problém lidí, které dožene hypotéková krize, jež nás brzo zasáhne. Další problém bude to, že lidé přijdou o práci kvůli transformaci ekonomiky. Jednou skladníci, podruhé pošťáci, potřetí číšníci… To nebude sranda. Toto všechno jsou problémy, které budeme jako společnost v nejbližší době řešit.
A toto všechno jsou lidé, kteří zdánlivě nemají společného jmenovatele. Oni ho ale mají: populistické, oligarchické a pravicové strany na tyto lidi kašlou. To je ten společný jmenovatel.
Jan Keller to kdysi se svým darem pro bonmoty formuloval takto: „Zatímco pravici spojují peníze, levici rozdělují ideje.“ Věříte, že je levice skutečně schopná nějakého budoucího integračního tahu? Někdy mám z českého levicového prostředí pocit, že je roztříštěné – skoro bych řekl – až na úroveň jednotlivců…
Toto je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl to zkusit. Předem deklaruji, že nebudu ten, kdo případně sjednocenou demokratickou levici povede do voleb. O tom ani ten prosincový sjezd nebude. A já vím minimálně o pěti osobnostech, které by mohly být budoucími lídry akce, o které tady mluvím. Každý z nich má potenciál vést sociálně demokratický proud do úspěšných voleb. Já se mezi nimi necítím být. A právě díky tomu nemohou moje osobní ambice zatížit rozhodování sociální demokracie v nejbližších letech.
Někdo mi to bude vyčítat. Určitě se v následujících týdnech najdou lidé, kteří budou vyjmenovávat důvody, proč bych nebyl dobrým kandidátem na předsedu vlády nebo prezidenta zeměkoule. A já jim na to řeknu: „Ano, přesně tak to je! Na rozdíl od těch ostatních to o sobě vím, a neusiluji o to.“ Usiluji o to, abych vytvořil dobré podmínky, do kterých přijde člověk, který je lepší než já.
A není dobrou zkouškou, anebo testem toho, zda se to prostředí dokáže skutečně za nějakým cílem sjednotit, už příští prezidentská volba? Není to tak, že by už do ní měla demokratická levice vygenerovat jednoho kandidáta, za kterým se všichni spojí?
Nejen příští volba prezidenta. Já si myslím, že ta současná doba je pro takový tah výhodná z několika důvodů. Nejdřív nás čekají komunální volby, pak prezidentské, a po nich krajské. A ve světě nefunguje nic, co nefunguje v nějaké zemi. V žádné zemi nefunguje nic, co nefunguje v kraji. V žádném kraji nefunguje to, co nefunguje na úrovni obce. A v obci nefunguje nic, co už předtím nefunguje v rodině.
Má rodina má teď ideální příležitost obětovat své zájmy pro sociální demokracii. My máme příští rok ideální příležitost vyzkoušet si levicovou spolupráci v konkrétních obcích. Když to bude fungovat, můžeme to za dva roky vyzkoušet ve volbách krajských. A když to bude fungovat, tak nesmíme promarnit příležitost, využít to na úrovni celé naší vlasti. A samozřejmě by bylo skvělé, pokud by to zafungovalo také při volbě prezidenta.
