Na návštěvě v Showparku: Erotické podniky do města patří stejně jako tramvaje nebo dětská hřiště

„Vřed v centru města“, „Ostuda Holešovic“ či jednoduše „hampejz“. To jsou jedny z mnoha přívlastků, kterými častují provozní náplň haly č. 18 v Holešovické tržnici jeho odpůrci. 

„Nejsme kuplíři ani pasáci, to už by nás dávno odvedli v poutech,“ říká Zbyněk Matela, který podnik, v němž se mohou návštěvníci dát do řeči s libovolnou slečnou a domluvit se s ní na zábavném programu, provozuje už 26 let. 

Z toho zhruba posledních 14 let hájí zuby nehty existenci Showparku ve sporu s majitelem objektu, kterým je hlavní město Praha. To argumentuje tím, že po ukončení smlouvy s firmou Delta, která si pronajímala celou Holešovickou tržnici, užívá Showpark své prostory bez právního titulu. 

Právě se společností Delta měl provozovatel nočního podniku uzavřenou nájemní smlouvu. Existence Showparku je dlouhodobě trnem v oku zástupcům města napříč politickými stranami. 

Jenže proč vlastně?

Vraťme se na skok do 90. let. Chodíval jsem tehdy na střední školu nedaleko pražské Národní třídy. Bylo tehdy naprosto běžné, že v ulicích jako Perlová, Skořepka či Uhelný trh se po setmění vyskytovaly desítky „bludiček“, které měly základnu v přilehlých pochybných barech a špinavých bytech. 

„Chceš lásku za 600?“ oslovovaly mě tehdy coby šestnáctiletého, když jsem chodíval těmito končinami po večerním fotbálku ve školní tělocvičně. 

Městu se během více než dvaceti let podařilo pouliční prostituci ze samého centra města prakticky vymýtit. „Kněžky lásky“ našly azyl v soukromých bytech a nenápadných nočních podnicích – včetně toho zdaleka největšího, kterým se stal holešovický Showpark. 

Začínal v době, kdy notně zchátralý areál bývalých pražských jatek okupovali přes den vietnamští trhovci, drobní živnostníci či prodejci videokazet. Mimochodem, ještě před 40 lety byly v dnešní hale č. 18 chlévy a prováděla se tu porážka hovězího dobytka. To všechno už je dávno minulostí.

Dnes kromě velkobchodu Alza či restaurace SaSaZu obstarává hlavní část výnosu z tržnice pro město právě Showpark, který do obecní kasy odvádí měsíčně okolo půl milionu korun na nájemném dle původní smlouvy.

„Město by se v první řadě mělo chovat jako řádný hospodář. Nikdo nemůže popřít, že se zásadním způsobem podílíme na jeho ziscích z tržnice. Když tady bude místo nás zachytávat dešťovou vodu nebo něco podobného, nikdy se jim to nevrátí. Je to ale samozřejmě jejich věc,“ upozorňuje majitel podniku, ve kterém platí heslo „Můžete všechno, ale nemusíte nic“.

To skutečně vystihuje jeho podstatu zcela optimálně. Po zaplacení jednorázového vstupného ve výši 390 korun, se může zákazník libovolně dlouho procházet spletitými chodbičkami s jednotlivými pokojíky, v nichž se lze klidně jen zastavit na kus řeči – náplň času stráveného v podniku závisí čistě na něm a dohodě se slečnou.

„Náš zákazník je slečna, ne její klient,“ potvrzuje Zbyněk Matela hlavní princip fungování svého podniku. 

Z jeho pohledu je koncentrace tohoto typu nočního života na jednom místě výhodná pro všechny zúčastněné – zákazníky, majitele klubu i město, které nemusí vynakládat vysoké prostředky na potírání prostituce a souvisejících nežádoucích jevů rozptýlených v méně vhodných městských lokalitách. 

Jsou-li tedy vůbec nějaké. Z pohledu města nejsou, ale jak říká Zbyněk Matela „Náš zákazník je jako voda – proteče všude,“ rozuměj „zákazník si svou prostitutku najde kdekoli“.

Je pravdou, že Showpark za poslední dekádu skutečně přežil věci, které by jiné obory podnikání nejspíš položily. 

Kromě nejistoty, zda následující hodinu nevpadne do podniku exekutor či jiná složka jednající z popudu města, musel čelit epidemii covidu, která byla zvláště delikátní i v tom, že primátor Hřib se tehdy zasazoval o vyklizení prostoru, aby ho mohli využívat bezdomovci. Opět se ale rozbil o neviditelnou hradbu právních nejasností.

Podobných „útoků“ už Zbyněk Matela odrazil nespočet. Výrazným omezením byla také zhruba roční uzavírka Bubenského nábřeží, jediné přímé přístupové komunikace ke klubu.

Zákazníci si svoji zábavu přesto našli – zjevně je po ní stále velká poptávka, a zdaleka nejen mezi turisty. Pokud budeme vycházet z premisy, že noční život patří ke každému velkoměstu, což nelze popřít, má Showpark skutečně řadu pozitiv. Tím zásadním je jeho unikátní poloha. 

Holešovická tržnice, která je sama o sobě obezděným areálem, se rozkládá v rozlehlém volném prostoru na vltavském nábřeží zhruba 4 kilometry severně od samotného centra města. V perimetru minimálně 500 metrů okolo haly č. 18, kde podnik sídlí, se nenachází žádné obytné ani veřejné budovy, natož školy a školky. 

Právě od chodníků mnohých z těchto institucí se sem přestěhovalo veřejné nabízení sexuálních služeb, které jsou v odlehlém Showparku koncentrovány pod střechou a za zdmi, za které nikdo nevidí. Opilí cizinci potom neruší pořádek v centru a lidé v okolí Václavského či Karlova náměstí mohou klidně spát.

Není překvapením, že neuralgickým bodem městského odporu proti Showparku je předmět jeho činnosti, ať jej pojmenováváme jakkoliv. 

Na jednu stranu chápu argument městských zastupitelů, jmenovitě pirátského radního pro správu městského majetku Adama Zábranského, že provoz podniku typu Showparku v městské nemovitosti je společensky nepřijatelný a město nechce být „kuplířem“.

Na druhou stranu je městský argument ve smyslu „udělejte si to ve svém baráku někde jinde“ velice pokrytecký – tedy pokud je jeho opravdovým zájmem skoncování s prostitucí. Nechť hodí kamenem každý radní, který se bouří proti veřejnému domu a v životě za sex neplatil. Myslím, že jich zas tak moc nebude.

„My se prakticky od začátku chováme jako takoví Mirkové Dušínové tohoto byznysu,“ přirovnává Showpark k charizmatickému vůdci Rychlých šípů Zbyněk Matela. 

„Platíme řádně nájem, odvádíme poctivě daně a snažíme se každé instituci vyjít maximálně vstříc. Na rozdíl od jiných klubů neprovozujeme ani žádný agresivní marketing, který by u někoho mohl budit pobouření. Cílíme jen na ty, které naše služby zajímají. A těch je hodně, takže žádné velké promo stejně nepotřebujeme,“ konstatuje provozovatel. 

„A lidé to dokáží ocenit – v nejúspěšnějších časech jsme měli roční návštěvnost vyšší než zámek Konopiště nebo Národní divadlo. Jen propast Macocha v Moravském krasu se nám stále nedařilo dohnat,“ vzpomíná s úsměvem Zbyněk Matela a dodává, že reálný průměr návštěv je okolo 350 klientů denně, tedy zhruba 130 tisíc ročně.

„Slečny to většinou nedělají dlouhodobě – jsou to normální holky, které si chtějí třeba vydělat na nové auto, na hypotéku, přilepšit si ke studiu. Máme tu ale i takové, které jsou s námi víc než deset let,“ popisuje Zbyněk Matela široké spektrum žen, na které může člověk v Showparku narazit. Některé dívky jsou prý schopné vydělat si až 600 tisíc měsíčně.

Šéf Showparku také s oblibou říká, že jeho klub je takovým McDonaldem svého druhu. „Chodí k nám za povyražením stavební dělníci stejně jako multimilionáři. I velmi nemajetný občan si tu může za rozumné peníze přijít na ‚své‘. Rozdíly se naprosto stírají. Přirozeně fungujeme i jako seznamka – lidskou chemii neošálíte a působí i tady,“ popisuje Zbyněk Matela.

O tom, že je dnes sexuální byznys tabuizován z poněkud pokryteckých pozic, svědčí fakt, že veřejné domy kdysi provozovala sama a měla z toho královské výnosy. Že noční život a poptávka po placeném sexu neexistuje, se nesnaží předstírat skoro žádné z velkých světových měst. Svůj přísně vymezený „red light district“ mají v Hamburku, Amsterdamu, Paříži... Ale třeba i v takovém Linci či Frankfurtu.

Jak se to naopak dělat nemá, můžete vidět v bavorském Norimberku. Okolí středověkých hradeb Frauentor Mauer je plné různých pochybných podniků s červenými okny, které se maskují jako restaurace nebo penziony a jsou chaoticky rozeseté v samém centru historického města.

Nevěřím, že by unisono puritánské vedení Prahy nemělo takové páky, kterými by Showpark, kdyby opravdu chtělo, z Holešovic nedostalo. Obecní zastupitelstva (pražské obzvlášť) mají v rukou obrovské množství oficiálních i neoficiálních nástrojů, jak prostřednictvím vyhlášek a nařízení provozovatelům „nežádoucích“ podniků zkomplikovat život natolik, že svůj byznys raději zavřou sami. 

Může jít o „na míru ušité“ zákazy vjezdu, parkování, hygienická nařízení a mnohé další překážky. Nakonec, když do tržnice naběhne komando „kukláčů“ a Showpark vyklidí, těžko se bude někdo domáhat návratu. A když už, bude to na dlouhé roky soudů, přičemž byznys už bude dávno ten tam, respektive na jiném místě.

Ženám vykonávajícím „nejstarší řemeslo“ předepisovalo právo už v dávných (středověkých) dobách řadu povinností, odlišujících je od tzv. počestných žen, aby nedocházelo k trapným omylům. Jako znak své profese musely například nosit bílou stuhu a červený baret, který si záhy oblíbily i ostatní dámy. Nevěstky rovněž nesměly mít zlacené či stříbřené doplňky, perly, nabírané rukávy či kožešinu z veverky.

Ojedinělá snaha o vymýcení prostituce se odehrála za vlády Ludvíka IX – ten v roce 1254 vykázal král kurtizány z měst a jejich majetek měl být zabaven. Podle dochovaných listin však ještě v roce 1256 vymáhal panovník dodržování výnosu ve vlastních obcích – což naznačuje, jak aktivně radní k plnění jeho vůle přistupovali. Některá města přitom učinila jen nejnutnější opatření: například město Dijon tvrdilo, že prostitutky „vyhnalo“, přičemž rada jejich řemeslu vyhradila pouze dvě ulice.

Je proto na místě otázka: Chceme se opravdu vrátit do 90. let, kdy prostitutky bez bázně a hany postávaly na ulicích nejniternějšího centra města a kazily jeho vzhled i mládež?

Smiřme se s tím, že prostituce nejde vymýtit. Je to po staletí dobře známá zkušenost a naivní je ten, kdo by si myslel, že tomu dnes může být jinak.

Není snad potřeba diskutovat o tom, že sex je věc velice pozitivní pro fyzické i mentální zdraví člověka napříč generacemi i socioekonomickými vrstvami. Veřejné domy cestu k němu usnadňují těm, kteří z různých důvodů nejsou schopni si ho obstarat sami. 

Vždyť kde jinde mají dnes čerstvě plnoletí hoši možnost se bez rizika a psychických traumat beztrestně obeznámit s tím, co pro plnohodnotný život nutně potřebují? Nepotlačujme jejich touhu sáhnout si na ženská prsa a poznat taje, které jinak konzumují pouze z nerealistických scén v pornu. 

Smějeme se dnešní mladé generaci, že sexuálně nežije. Jenže kde se má tomuto „umění“ naučit, když je sex opět vytěsňován a tabuizován mimo veřejný prostor jako něco, „co se přece nedělá“ nebo se o tom aspoň nemluví – ale jenom se na to virtuálně kouká?

Noční život do města patří stejně jako metro, domov seniorů nebo péče o zeleň. V případě velkého erotického podniku formátu Showparku jde vyloženě o „ostrov pozitivní deviace“ (což je odborný sociologický termín). 

Odložme proto pro jednou pokrytecké lhaní si do kapsy, raději ho schovejme do nějaké jiné kapsy a nechme věci plynout v jejich přirozeném řádu.