Dejme šéfovi landsmanšaftu Berndu Posseltovi medaili. Zaslouží si ji!

Od českých komunistů a národovců jsem to před čtrnácti lety řádně schytal: Převzít Cenu svazu vyhnanců od „sudeťáka Trautenberka“ Bernda Posselta, to je totiž podle nich zrada českých národních zájmů „na věčné časy“.

Mezinárodní Cenu Franze Werfela za lidská práva jsem dostal v roce 2010 za televizní dokument Zabíjení po česku, který se zabýval nuceným vysídlováním tří milionů starousedlých českých Němců z českých zemí (což si vyžádalo kolem pětadvaceti tisíc mrtvých civilistů). Několik měsíců jsem musel snášet nevybíravé útoky. 

Některé anonymy byly zvlášť povedené. Třeba ten o tom, „co si to ten cikán s obřízkou v televizi veřejné služby dovoluje….“

Než jsem se tehdy rozhodl cenu přijmout, radil jsem se s odborníky na česko-německé a česko-sudetoněmecké vztahy. Většinou mi doporučovali ji přijmout. Bylo to v době, kdy Svaz vyhnanců i Sudetoněmecké krajanské sdružení radikálně měnily nejen svou rétoriku, ale i některé „revanšistické“ body ve svých programech.

Zároveň mi přišlo „narcistně blbé“ odmítnout cenu, když ji rok přede mnou přebírala nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Müller a ještě před ní „maďarský Havel“ György Konrád.

Laudatio na mou tvorbu přednášel bývalý disident Petr Uhl (nositel Evropské ceny Karla IV. Sudetoněmeckého krajanského sdružení z roku 2008 – přebíral ji tehdy také z rukou Bernda Posselta), který si v komunistických vězeních odseděl devět let.

Bývalý český premiér Petr Pithart ho nazýval skeptickým idealistou. Petr Uhl začal své laudatio 28. 11. 2010 ve frankfurtském kostele sv. Pavla (Paulskirche) vzpomínkou na německého sociálně demokratického politika Petera Glotze, rodáka z Chebu. 

Ten pro něj ztělesňoval smíření mezi Čechy a vyhnanými českými Němci, jež si někdy říkají sudetští Němci, Böhmáci nebo taky Slezané a Moravané mateřského jazyka německého. Do roku roku 1945 jich na území dnešního Česka žilo kolem tří milionů. 

Peter Glotz byl pro českého radikálního socialistu mostem k sudetoněmeckým protinacistickým sociálním demokratům ze Seligerovy obce (Seliger Gemeinde) i ke křesťanským socialistům z Ackermannovy obce (Ackermann Gemeinde) – obě organizace jsou součástí landsmanšaftu.

Petr Uhl mi vyprávěl (skoro o ničem jiném jsme se tehdy před čtrnácti lety ve Frankfurtu nad Mohanem nebavili), jak v Sudetoněmeckém krajanském sdružení (SL; Sudetendeutsche Landsmannschaft) začínají po vstupu Česka do EU převažovat vstřícné a smířlivé proudy. A že se ještě dožije historického gesta, že se landsmanšaft vzdá právních nároků na vlast i majetek.

Tehdy jsem tomu moc nevěřil, ale Petr Uhl si byl naprosto jistý. Nevím, do jaké míry to byla intuice, nebo skrytá „akční kabinentní politika“ bývalého českého zmocněnce pro lidská práva. 

Pravdou ale je, že šéf landsmanšaftu Bernd Posselt vyvinul mezi lety 2010 a 2015 obrovské úsilí, aby ve své organizaci docílil historické změny. Opravdu se mu podařilo marginalizovat Witikobund (Vítkův spolek), nejradikálnější spolek v rámci landsmanšaftu, pohrobka německého nacionálního socialismu.

Posseltovi nahrála i generační změna. V té době už do akcí SL začali mluvit více lidé, kteří byli v době nuceného vysídlování ještě dětmi nebo se už narodili ­– jako ostatně i on – ­v Německu. Zároveň měl Bernd Posselt, jehož předci pocházejí z Jizerských hor, silnou přesvědčovací sílu při ovlivňování váhavých členů SL.

Argumentoval vynikající přeshraniční spoluprací se stovkami českých starostek a starostů, jež navázali přátelské kontakty s bývalými krajany i s landsmanšaftem už v devadesátých letech. Společně investovali miliony eur do opravy poničených kostelů a historických památek vůbec.

Zástupci našich samospráv jezdili po revoluci často inkognito do Bavorska na Sudetoněmecké dny, kde lobovali za změnu stanov SL – hlavně za zrušení paragrafu o navracení majetku. Jen tak se u nich rozvine „lidová diplomacie“ mezi „Sudeťáky“ a Čechy. Starostům v bývalých Sudetech byly v té době kvůli spoluúčasti „revanšistického spolku, který chce nazpět náš majetek“, často zamítávány různé, už slíbené granty z vnitrozemí.

Kvůli energickému prosazování změn ve stanovách přišel Bernd Posselt částečně o podporu svých „věčně včerejších“ (die ewig gestrigen), což se projevilo ve ztrátě tisíců bavorských „sudetských hlasů“ v evropských volbách, které už nikdy nevyhrál (poslancem Evropského parlamentu byl za bavorskou CSU byl v letech 1994 – 2014). 

Přicházel i o hlasy těch, kteří nebyli žádnými nacionálními radikály – věděli, že své někdejší majetky zpět nezískají a že ani oni sami se už do staré vlasti nikdy nevrátí. Ona preambule stanov SL o majetku a návratu do vlasti pro ně měla principiální symbolickou hodnotu („když zmizí, co už nám na tom papíře zůstane…, tátové a dědové by nám neodpustili…“).

Je zajímavé, že v době, kdy se v části jeho společenství začalo říkat, že „Posselt je placený Čechy…“, jej statečně z naší strany podporovali spíše politici z progresivní levice než konzervativci, kteří by měli mít teoreticky ideově blízko třeba k Ackermannově obci.

Vedle Petra Uhla to byli třeba bývalý europoslanec za sociální demokracii a první místopředseda EP Libor Rouček nebo Michaela Marxová Tominová, někdejší ministryně práce a sociálních věcí za ČSSD.

Nakonec štafetu usmiřování převzali od levicových progresivistů i naši konzervativci, i když tak nějak pragmaticky. Myslím si, že projevení lítosti premiéra Petra Nečase (ODS) – v únoru 2013 na návštěvě Bavorska – za příkoří při vyhánění sudetských Němců (mluvil o nich jako o krajanech) mělo nádech reálpolitiky – quid pro quo: něco za něco...

V roce 2015 šéf landsmanšaftu Bernd Posselt prosadil, že byly z preambule stanov LS definitivně odstraněny problematické body „o právním nároku na domovinu“ a „o právu na navracení zkonfiskovaného majetku či o právu na náhradu za jeho ztrátu“. Nakonec se toho tedy Petr Uhl skutečně dožil (zemřel 1. 12. 2021). 

Jakmile nastaly tyto nevratné úpravy, střídali se u Bernda Posselta čeští politici jako apoštolové na orloji. Například ministr kultury za KDU-ČSL Daniel Herman, šéf lidovců Pavel Bělobrádek, loni na jaře třeba ministr školství Mikuláš Bek (STAN). Vypadalo to, že obligátní výhrady české národovecké levice i pravice slábnou. Kritik za „paktování se se „Sudeťáky“ v českých médiích znatelně ubylo.

Zadostiučiněním pro tisíce lidí v pohraničí, kteří se společně se „Sudeťáky“ kamarádí už od devadesátých let, kdy se přestali „revanšistů“ bát, byla slova českého prezidenta Petra Pavla, který osobně poděkoval 19. 5. 2023 v bavorském Selbu Berndu Posseltovi za „vše co pro harmonizaci česko-sudetoněmeckých a česko-bavorských vztahů v posledních letech vykonal“. Výslovně hlava českého státu pochválila Posseltem prosazenou změnu stanov landsmanšaftu.

Během posledních třiceti let jsem natočil desítky reportáží a dokumentů o moderních dějinách území bývalých Sudet. Kořeny tohoto zájmu jsou u mě už v dětství – tehdy jsem se v Českém a Slavkovském lese potuloval v místech, kde po někdejších vesnicích a městech zbyly jen základy staveb, torza obvodových zdí a věkové zmírající ovocné stromy.

Začal jsem se proto zajímat o historii těchto míst a jejich obyvatel – jak těch, kteří tam kdysi žili, tak i těch, kteří po válce do pohraničí přicházeli (Do země (ne)zaslíbené. ČT, 2008). 

Oslovilo mě krédo Václava Havla k této problematice, vyjádřené v dopisu spolkovému prezidentu Weizsäckerovi: „Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje, nýbrž rozšiřuje.“

Zachycoval jsem dramatické příběhy lidí z obou stran hranice a snažil jsem se být neideologický a nepolitický – což ale úplně nešlo. Implicitně prosakovaly do „dokumentíků“ myšlenky politologa Petera Glotze (rodáka z Chebu), vzoru Petra Uhla, a historika Ferdinanda Seibta (rodáka z malé vísky poblíž Litoměřic a nositele Medaile ČR za zásluhy 1. stupně z roku 1995), které se promítly i do Česko-německé deklarace: Benešovy dekrety jsou vyhaslé, ekonomicko-právně je věc definitivně vyřešená. 

Ale zároveň se otvírá obrovský prostor pro přeshraniční spolupráci, pro vědecké konference o kladech i záporech dlouholetého vzájemného soužití v historických zemích. Přibývá společenskovědních bakalářek a magisterských prací o „stýkání i potýkání“ (stačí otevřít internet) ve dvacátém století. 

Za účasti německého prezidenta Franka Waltera Steinmeiera a primátora Petra Nedvědického byla v Ústí nad Labem v roce 2021 otevřena výstava Naši Němci – Unsere Deutsche. 

Publicistických reportáží, dokumentů a hraných filmů se k tématu natočily u nás už stovky. Naposledy uspěli režisér Bohdan Sláma a scenárista Ivan Arsenjev s hraným filmem o tragickém osudu vyháněných jihočeských Vitorazanů Krajina ve stínu (Český lev za scénář v roce 2021).

Loni v říjnu jsem se zúčastnil reprezentativně zastoupeného Česko-sudetoněmeckého kongresu budoucnosti v Českých Budějovicích, kde si všichni pochvalovali, jak jsou vztahy nejlepší od války. A že už nejsou zatíženy žádnými majetkovými spory. První náměstek hejtmana Jihočeského kraje František Talíř (KDU-ČSL) tam dokonce navrhl, aby se stala jihočeská metropole v příštích letech hostitelem Sudetoněmeckých dnů. 

Všiml jsem si, že vždy energický řečník robustní Bernd Posselt působí vyhasle – jako Benešovy dekrety. Jakoby někde ztratil i svůj pověstný sarkastický humor. Při některých projevech druhých usínal jako kdysi Karel Schwarzenberg v lavicích sněmovny. 

„Ztratil jiskru,“ říkala mi na kongresu známá novinářka Lída Rakušanová, která zná blízce šéfa landsmanšaftu už přes třicet dlouhých let (snad jí touto větou neurážím...). Často jsme společně, ještě s Radkem Novákem s jeho nepostradatelnou jarmulkou, odbíhali z kongresového sálu do kavárny hotelu Clarion, kde jsme vše důležitě probírali. 

(Radek Novák má židovské předky. Od roku 2022 je předsedou Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR. Jako velmi pozitivní gesto hodnotí udělení ceny Svazu vyhnanců v roce 2018 židovskému historikovi Michaelu Wolfsohnovi, jenž se celý život věnoval studiu barbarství nacistické genocidní politiky. Pochvaluje si také brigády už druhé a třetí generace vysídlených sudetských Němců na českých židovských hřbitovech.)

Zajímalo mě, zda si Lída Rakušanová opravdu myslí, že je „konstruktivní proměna“ Bernda Posselta autentická – před dvaceti lety byl proti vstupu ČR do EU, protože jednoznačně neodsoudila Benešovy dekrety. 

Legendární redaktorku Svobodné Evropy (dnes komentátorku Českého rozhlasu) jsem donutil opravdu se zamyslet a bilancovat. Byla pracovně na desítkách politických schůzek mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení, ví mnoho o zákulisí vzniku deklarace i o pozadí zrušení radikálních bodů ve stanovách SL. Byla u toho, když se Bernd Posselt za své předky omlouval desítkám prostých Čechů i pamětníkům protinacistického odboje.

Lída Rakušanová vzpomínala, jak při návštěvě bavorského premiéra Markuse Södera v Praze v roce 2019 představoval Bernd Posselt předsedovi vlády našich jihozápadních sousedů Čechy, kteří se zasloužili o „prolamování ledů“. 

„Byla tu stovka lidí, od známých poslanců po občanské aktivisty z pohraničí. Každého znal jménem. Přesně věděl, co dělají, do detailů,“ vybavuje si novinářka. „Znal i rodinné zázemí představovaných lidí. Ale neučil se to den před setkáním. On ty lidi fakt znal. Lidsky ho zajímali....“

Lída Rakušanová, která si vždy udržovala od (letos čerstvě osmašedesátiletého) politika profesní odstup, si myslí, že jeho proměna je hodnověrná. Ale i kdyby tomu tak prý nebylo a vše bylo jen tak hrané, neupřímné a pragmatické, pro českou stranu je to i tak velmi přijatelný výsledek. 

Potomky vysídlených už dnes v Německu nikdo „politicky neinstrumentalizuje“. V Česku už nakonec také ne. Dochází objektivně k tomu, co dlouholetý nepřítel usmiřování Miloš Zeman nazval kdysi dost cynicky „biologickým faktorem“. Naši bývalí krajané se už úplně vkořenili do bavorské a německé společnosti. A jen nepatrný zlomek těch nejmladších se zajímá o domovinu svých předků.

Ale existuje jedna věc, na niž mě Lída Rakušanová upozornila: „V Německu – mimo Bavorsko a Sasko – nikoho Česko moc nezajímá. V posledních letech se stali potomci našich bývalých krajanů německého jazyka největší spontánní – neorganizovaně organizovanou – lobbistickou skupinou. I díky těmto lidem, kteří přece jen cítí jisté kořeny u nás, se rozvíjejí nadstandardně ekonomické, politické a kulturní styky s jedním z našich největších spojenců v NATO a v EU.“

Tyto její věty jsem si připomněl letos v květnu v Augsburgu na dnech Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kde se vyhaslé Benešovy dekrety zmiňovaly jen okrajově. Zato se zde kritizovala bavorská vláda kvůli zpřísnění hraničních kontrol – podle potomků vysídlených je nelegální migrace jen záminkou k byrokratické buzeraci. 

Ostře se taky opřeli do německé spolkové vlády, která podle nich nedělá příliš moc pro vylepšení dopravní infrastruktury v německém pohraničí. Bernd Posselt konstatoval, že železniční spojení mezi Bavorskem, Saskem a Čechami je horší než za císaře pána.

Podle Lídy Rakušanové obětoval Bernd Posselt nápravě sudetoněmecko-českých a bavorsko-českých vztahů svou evropskou politickou kariéru, svůj osobní život (je programově starý mládenec) i zdraví (nelze si nevšimnout jeho notorické únavy v posledních letech). 

Já dodávám, že přestože ho chválí prezident Petr Pavel, velkého vděku se u většiny Čechů stejně nedočká. Radek Novák z Kulturního sdružení občanů německé národnosti v ČR uvádí v této souvislosti dva faktory: Většina lidí, které nezajímají nuance česko-německých vztahů, prý vůbec netuší, jaký progres v posledním desetiletí ­i díky mluvčímu SL nastal. 

„A pak za to může – bohužel – Posseltovo vzezření... Fyzická konstituce, pěšinka a knírek,“ objasňuje nikoli se zlým úmyslem tónu Radek, a pokračuje mile nekorektně: „Z jaksi estetického hlediska naplňuje ty nejhorší české vizuální stereotypy Sudeťáka. Kdyby Posselt vypadal jako Gándhí, možná by mu to pomohlo…,“ dodává s trochou jemné ironie. 

Já jen doplňuji, že Bernd Posselt za svou fyziognomii nemůže – ale i při tom všem politickém zaneprázdnění může za to, že se za ta dlouhá léta nenaučil mluvit ani trochu česky. To by totiž mnozí Češi ocenili.

Na začátku letošního května navrhl poslanec SPOLU Šimon Heller Bernda Posselta na udělení říjnového, tzv. nižšího českého státního vyznamenání – na medaili Za zásluhy. „Za zásluhy za sblížení Čechů a sudetských Němců“. Z výrazných politických osobností proti tomu silně protestoval jen předseda hnutí SPD Tomio Okamura. 

Což je trochu paradox. Tomio Okamura se totiž netají svým osobním přátelstvím s šéfem bavorské národně populistické Alternativy pro Německo (Alternative für Deutschland) Petrem Bystroněm, ale Posseltovi by ruku nepodal.

Přitom Okamurovi dlouhá léta nevadilo, že Alternativa prosazuje na rozdíl od Posseltova landsmanšaftu odškodnění za majetek, stejně jako mu nevadí vychvalování „rozumné nacistické politiky“ Reinharda Heydricha některými členy AfD, jež byla celou dekádu blízkým partnerem SPD.

Bernd Posselt se proti šovinismu AfD a výslovně i proti protievropskému a proputinovskému Bystroňovi, poslanci Bundestagu, jednoznačně vymezil na letošních Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu. 

V rámci objektivity je správné dodat, že 22. 5. 2024 oznámilo Okamurovo hnutí SPD, že „nebude v Evropském parlamentu zasedat ve společné frakci s AfD, jelikož její čelní představitelé obhajují činnost bývalých příslušníků SS“.

V polovině května tohoto roku oznámil podvýbor Sněmovny pro přípravu návrhů na udělení státních vyznamenání, že zamítá nominaci Bernda Posselta lidovcem Šimonem Hellerem na vyznamenání Za zásluhy.

Autor je publicista a dokumentarista