Audioverze
Proč právnička a novinářka pracují ve finančních institucích? Litují někdy, že opustily své předchozí profesní světy? A proč je důležité znát všechna „korporátní“ zákoutí? Hosty dalšího dílu podcastové série Women in Finance, která vzniká ve spolupráci s projektem #FinŽeny, byly výkonná ředitelka Swiss Life Select Reality Andrea Daňhelová a šéfka komunikace společnosti Sev.en Global Investments Veronika Diamantová.
Andrea Daňhelová je vystudovaná právnička, která se vždy zajímala o inovace a možnosti jejich zavádění. Technologie považuje za svou vášeň. „Baví mě automatizovat, vymýšlet procesy, ulehčovat cestu, nacházet nová řešení,“ říká dáma, která tento svůj zájem dokázala uplatnit jak v právu, tak v realitách a nepociťuje, že by z ní zápal pro novinky vyprchával.
Jak název napovídá, společnost Sev.en Global Investments, jež patří do portfolia energetické skupiny Pavla Tykače, hledá investiční příležitosti po celém světě. Ty již také našla a investice realizovala v Austrálii, Spojených státech, v evropských zemích a blíží se dokončení transakce ve Vietnamu. Veronika Diamantová, která začínala profesní dráhu jako novinářka, je tak často v kontaktu se zahraničními partnery, kteří pocházejí z různých kulturních světů.
„Mým úkolem je, abychom drželi stejnou pozici a komunikační linii na všech kontinentech za velkou entitu. Stále se to učím. Austrálii mám, řekla bych, zmáknutou, protože tam jsem studovala. Británie je nám celkem blízká, ale třeba Vietnam je úplně odlišná kultura, odlišné prostředí,“ říká Veronika. Trochu zároveň lituje, že online komunikační platformy znemožňují navázat neformální kontakt, který je běžný při osobních schůzkách a který pomáhá prolomit různé bariéry.
Ačkoli skupina Swiss Life může být mnohými považována za učebnicový korporát se striktně nastavenými procesy, podle Andrey k tomu má její divize celkem daleko.
„Nedá se říct, že bychom měli přísně nastavená pravidla. Vždy existuje nějaký rámec, v němž se držíme, ale každá země si nastavuje vlastní strategie, vlastní procesy. Takže spíše bych řekla, že jsme dost flexibilní. Samozřejmě by něco mohlo být rychlejší. Kdybych měla prst na červeném tlačítku, leccos bych chtěla urychlit. Na druhé straně člověk často nevidí do hloubky, nezná detaily, takže takto mám aspoň jistotu, že nešlápnu vedle. Mám za firmu odpovědnost a ono ne vždy, když člověk zmáčkne to červené tlačítko, vyletí konfety,“ je si vědoma šéfka Swiss Life Select Reality.
Intuice a hlad po informacích
Obě dámy se během svých kariérních cest poněkud vzdálily svým původním profesím, tedy novinařině a právničině, nebo alespoň zažitým představám o nich. Co rozhodlo o tom, že se vydají směrem, který je dovedl do současných pozic?
Podle Veroniky stačí naslouchat svému nitru. „Intuice člověku napovídá, jestli je na správné cestě. V momentě, kdy vás práce nebaví, nejste tam spokojení, nechodíte tam s nadšením a nenacházíte inspiraci, je pravděpodobně čas na změnu. Mně se to stalo a tu změnu jsem udělala. A myslím, že ta intuice vás ujistí, že jste na správné cestě,“ předkládá svůj recept Veronika Diamantová. Přiznává, že po novinářské profesi se jí občas zasteskne, ale návrat z „druhého břehu“ považuje prakticky za nemožný. Cení si však, že dobře zná zákulisí mediálního provozu, a je tak připravena na různá rizika spojená s mediální komunikací.
V případě Andrey nebyla motivací ke změnám nespokojenost s aktuálními pozicemi a náplní, jako spíše hlad po nových poznatcích. „Na svých pozicích jsem byla spokojená, ale když přišla nabídka, vždy jsem do toho šla, protože jsem byla hladová po informacích, po souvislostech, chtěla jsem vidět do všech firemních koutů a odnést si zkušenosti. Takže to byl takový postupný vývoj od juniorské pozice, kdy mě začaly napadat maličkosti jako nové vzory smluv, po složitější kroky, včetně systémových, kdy už mě zajímalo, co by třeba mohlo ulehčit práci našim obchodníkům, a k tomu již potřebuji mít komplexní znalost fungování firmy. Každou pozici, kterou jsem zastávala, si tak trochu odnáším a promítám do rozhodnutí, která dělám,“ popisuje Andrea Daňhelová.
Je dobré to říct
Z prostředí středního a vyššího managementu lze často zaslechnout, že ženy si častěji než muži potřebují být jisté, že nové kariérní výzvy zvládnou. Tento fenomén obě dámy znají. „Jedna věc je přijmout výzvu, druhá věc být vnitřně srovnána s tím, že na to mám kompetence. Souvisí to se zkušenostmi a sebevědomím a mohu říct, že toto není zrovna má nejsilnější stránka. Musím sama sebe přesvědčovat, že kompetence mám, a samozřejmě uvítám, když mě někdo ujistí,“ přiznává Veronika a dodává, že jí někdy chybí zpětná vazba.
Andrea přidává poznatek, že ono ujištění o kompetencích je obecně nedostatkové zboží. „Přijde mi, že se navzájem málo chválíme. Člověk pak hledá inspiraci sám v sobě, a to nemusí stačit. Pokud si myslím o kolegovi, že na to má, je dobré mu to říct. Negativní zpětné vazby máme všichni hromadu, zvlášť v online době, kdy je každý velmi sdílný se svými názory. Přitom jedna správná věta vás může nakopnout a pomoct dělat věci dobře,“ myslí si Andrea.
Co nejlépe zabírá na „den blbec“? Co se děje, když se z kamaráda stane nadřízený? A jak vypadá praxe šéfky komunikace v „tajnůstkářském“ světě velkých transakcí? I to se dozvíte v podcastu Women in Finance.
