Ne každý si je vědom, že etické postuláty německého filozofa Immanuela Kanta formulované před 240 lety v základu platí dodnes a vychází z nich často naše každodenní jednání. Hosté dalšího dílu podcastu Právo & Byznys, zakládající partner PRK Partners Marek Procházka a etik a popularizátor managementu postaveném na důkazech David Anthony Procházka z Fakulty podnikohospodářské (FPH) VŠE a Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technice AV ČR (CEVAST), si uvědomují výzvy pro kantovské mravní konání, které přináší technologický pokrok, globalizace a tlak na zisk. Patří tedy do současného byznysu spíše ostré lokty, nebo etika?
Nová epizoda podcastu Právo & Byznys nese podtitul Právo a etika. Těžko tedy diskuze mohla začít jinou otázkou než tou, zda je etika součástí práva, respektive byznysu. Jak vysvětluje Marek Procházka, slovo „právo“ vychází z latinského „iurare“, což znamená „přísahat, že je něco pravda“. Jde tedy o velmi praktické a etické pojetí a také širší, než jak právo jako obor vnímáme dnes. „V moderní byznys etice se zase hodně vychází z takzvané smluvní etiky, která zahrnuje nejen to, co je dovoleno či zakázáno, ale i to, co není výslovně napsané,“ říká partner PRK Partners.
Anthony Procházka navazuje tím, že s manažerskými či vlastnickými pozicemi v byznysu je spojena moc, která ale zároveň morálně zavazuje. „Moc znamená odpovědnost a odpovědnost bez znalosti toho, co je dobré a správné, může přinést v důsledku hodně problémů. Můžeme kodifikovat, co je správné, nebo vnímáme, že to správné je, a ani to často kodifikovat nepotřebujeme. Normativy pak přicházejí, když potřebujeme, aby se tak chovali i lidé, kterým to nepřijde jako ideální způsob fungování,“ přidává svůj pohled etik z FPH VŠE a CEVAST.
Když sankce nebolí
Podle Marka Procházky hodně lidí v byznysu podléhá poučce, že co není zakázáno, je dovoleno. „V advokátní praxi se s tím často setkáváme. Lidé se ptají, zda je něco zakázáno, a pokud ano, jaká je sankce. Jejich cílem je zjistit, zda sankce není nižší než případný benefit,“ upozorňuje advokát na pragmatický přístup v podnikání. Dodává však, že jde o „trochu zastaralé myšlení“, přičemž v minulosti lze nalézt příklady, kdy bylo velmi cynickým způsobem uplatněno.
Anthony Procházka navazuje konkrétním případem automobilky Ford, která na přelomu 60. a 70. let 20 století v reakci na dravou německou a japonskou konkurenci kompaktních vozů začala vyrábět model Pinto s palivovou nádrží za zadní nápravou.
„Přestože crash testy ukazovaly, že náraz zezadu i v rychlosti 20 mil za hodinu vede k protržení nebo explozi nádrže, nechal ji Ford tam, protože bezpečnější umístění nádrže by jej stálo pět až sedm dolarů na jedno auto, což při 11 milionech prodaných kusů ekonomicky nevycházelo lépe než vyplácet kompenzace příbuzným uhořelých řidičů. Přitom ve Fordu věděli, že za pět až šest let přijde regulace, ale do té doby se jim vyplatí obětovat bezpečnost posádek a legálně vydělávat,“ líčí dnes dost neuvěřitelný příběh.
Ačkoli z pohledu kantovské etiky, v níž člověk není prostředek, ale cíl, se může zdát, že z něj neetičnost přímo čiší, existují podle Anthonyho Procházky i jiné etické přístupy například utilitarismus, podle kterého etické jednání je takové, jež maximalizuje užitek nebo minimalizuje utrpení. Ford tento argument použil, jednalo se o „záchranu“ amerického automobilového průmyslu s možnými velkými dopady na subdodavatele a soudy mu daly částečně za pravdu směšně nízkými částkami, které musel posléze zaplatit.
Všichni jsme nevinní
Marek Procházka přesto doporučuje všem exekutivcům přístup „co není zakázáno, je dovoleno“ raději odložit. Podle něj totiž ani „není tak snadné vědět, co je opravdu zakázané, a proto je lépe místo toho, co je dovoleno, dělat to, co je správné, co se dá odůvodnit a racionálně vysvětlit,“ myslí si.
Zároveň však upozorňuje na past subjektivního vnímání viny, kdy z vlastní praxe, a především z praxe kolegů, kteří se zabývají ekonomickou kriminalitou, nezná jediný případ odsouzeného, který by se cítil vinen. „Omyl justice, nepochopení, možná neetické, ale určitě legální jednání,“ vypočítává způsoby vnitřní obhajoby těchto lidí. Důvodem je podle něj fakt, že manažeři žijí ve vlastním světě a realitu vnímají zkresleně.
Anthony Procházka k tomu podotýká, že výzkum provedený jeho týmem mezi českými manažery ukázal jejich nebývalou schopnost racionalizovat svá chybná rozhodnutí. „Přišli s vysvětlením, proč to, co udělali, je správně, případně je to v pořádku, ačkoli to objektivně byla chyba. Vidíme tu tedy jistý trend, že lidé, kteří rozhodují, chtějí, aby jejich rozhodnutí byla vnímána jako správná, a to je vlastně dobré znamení.“
Marek Procházka dodává, že současná praxe se přiklání k teorii business judgement rule, která se kryje s právem, a jde o „smlouvu“, kdy manažer musí jednat v zájmu společnosti. Musí tedy brát v potaz její reputaci a nemůže si dovolit rozhodnutí, které sice přinese profit, ale způsobí negativní externality, jež se pak budou vyvažovat odškodněními. Podle Procházky je také úlohou právníků, aby manažerům, kteří si přijdou pro externí radu, řekli, co si myslí, že je správné, a ne to, co by chtěl manažer slyšet, aby se mu zalíbili. „Už proto, že advokát je právně zodpovědný za to, co dělá. Dnes je pro advokáta nezbytné upozornit na všechna rizika, která z jednání klienta plynou,“ dodává advokát.
Je etické jednání snazší pro soukromou, nebo veřejnou sféru? Pomáhají etickému jednání regulace? A dává smysl, pokud dozor nad možnými riziky souvisejícími se sociálními sítěmi vykonávají sami provozovatelé oněch sítí? Nejen na tyto otázky odpovídají diskutéři v podcastu Právo & Byznys.
