Další díl podcastové série Právo & Byznys se tentokrát zaměřuje na téma udržitelnosti a obnovitelných zdrojů. Jak potvrzují oba hosté debaty, předseda představenstva a generální ředitel společnosti Orlen Unipetrol Tomasz Wiatrak (na fotografii vlevo) a partner advokátní kanceláře PRK Partners Jakub Lichnovský, zelená agenda je v obou těchto odvětvích zcela zásadní.
Proč vést debatu o udržitelnosti s šéfem petrochemického gigantu a zástupcem advokacie? S Unipetrolem si většina lidí spojuje spíše „špinavé“ provozy v Kralupech či Litvínově, ale firma například v lednu letošního roku koupila v Otrokovicích závod na zpracování recyklovaných plastů a má velké dekarbonizační plány – do poloviny tohoto století chce být bezemisní firmou. Z pohledu advokacie se zase téma udržitelnosti dostává do popředí v souvislosti s investicemi, jejich financováním a ESG reportingem, který bude pro svou komplexitu vysoce náročným úkolem, se kterým bude slovy Jakuba Lichnovského „vždy hodně práce“.
Shora, či zdola?
Oba diskutující se shodují, že důraz na environmentální řešení ve jménu udržitelné budoucnosti je ve firmách reakcí na politiku Evropské unie, společenskou poptávku a společenské klima obecně. Zároveň je celá proklimatická transformace byznysu příležitostí k inovacím a zavádění pokročilých technologií. To platí i pro Orlen Unipetrol. „Vyrábíme produkty, které jsou klíčové pro každou ekonomiku, a věříme, že v té produkci je stále prostor pro vývoj lepších technologií, které nám umožní být efektivnější a zároveň šetrnější vůči životnímu prostředí. Cítíme to jak interně, tak ze strany zákazníků. Další věc je, že musíme následovat legislativu Evropské unie,“ vysvětluje pohled Orlen Unipetrolu Wiatrak.
Podle něj je ideální, když se na tvorbě takových rámců pro strategická odvětví podílejí i zástupci dotčených firem a odborné veřejnosti, nejen politici. Upozorňuje přitom na tradiční českou bolest – ignorovat dění v Bruselu a po letech si stěžovat. „Přitom Evropská unie jasně říká: tohle je cíl a my k němu budeme směřovat. To přeci firmám dává jistotu, že když půjdou tímhle směrem, nemůže to být zásadně špatně. A kdo přinese tu nejlepší inovaci, hodně na tom vydělá.“
Ať už jsou environmentální závazky firem přijaté z povinnosti či dobrovolně, podstatné je, zda jsou realistické a myšleny vážně a ne jen marketingově. Pak se pro ně také snáze získávají samotní zaměstnanci, pro něž takový závazek často znamená změnu pracovní náplně spojenou třeba s rekvalifikací. Jak se daří Orlen Unipetrolu přesvědčovat zaměstnance, že to má smysl? „Souvisí to s korporátní kulturou. Naše odvětví má za sebou desítky let stability, teď je doba změn a klíčovou roli hraje otevřená komunikace. Se zaměstnanci, odbory i zákazníky. Jedna věc je vize. Stejně důležitá je ale schopnost srozumitelně ji předat,“ říká Tomasz Wiatrak.
Do 2030 dohlédneme, do 2050 zatím ne
Zelené plány z pohledu Orlen Unipetrolu mají celkem zřejmou prioritu a tou je dekarbonizace. Vedle zmíněných rafinerií v Kralupech a Litvínově firma provozuje i neratovickou Spolanu či pardubické Paramo, takže skutečně je co dekarbonizovat. Skupina Orlen Unipetrol přijala závazek nulových emisí CO2 v roce 2050. Jak toho chce docílit? „Může to být velmi jednoduché, nebo velmi složité. Jednoduchou cestou je zastavení výroby. To by ale znamenalo, že by Česko nemělo paliva, čpavek, plasty, granuláty, hnojiva atd. Druhou cestou je udržení veškeré této výroby, a to už je větší výzva,“ vysvětluje Wiatrak.
Podle něj má Orlen Unipetrol celkem detailní jízdní řád do roku 2030. Vývoj technologií například umožnil zvednout původní závazek zredukovat k tomuto datu objem emisí z původně zamýšlených 20 na 25 procent. „Představu, jak docílit závazku nulových emisí k roku 2050, ale zatím nemáme, protože chybí technologie. My věříme, že přijdou a že budou efektivní, ale pokud vám někdo tvrdí, že průmysl může být při současném stavu technologií bezemisní, tak to není pravda,“ zdůrazňuje manažer Orlen Unipetrolu. O tom, jakou cestou se Orlen Unipetrol k naplnění vize bezemisní budoucnosti nakonec vydá, podle něj částečně rozhodne také celoevropská shoda na tom, co z portfolia Orlen Unipetrolu se vůbec má v roce 2050 v Evropě vyrábět.
Potřebujeme nové ministerstvo
Další velké téma spojené se zelenou transformací jsou dotace. Pro někoho mor, který dusí svobodné podnikání, pro jiného spásný nástroj, jímž lze ovlivňovat ekonomiku správným směrem. Podle Lichnovského jde obecně o vhodný nástroj k prosazování politických vizí, ale v českém prostředí naráží na systémový problém. „Česko často není schopné vyčerpat pro něj alokované prostředky v rozpočtech EU. Málokdy se v médiích dočteme, o kolik takto přicházíme. Ty peníze si pak rozeberou jiné země. Tady je potřeba rozlišit realitu od zbožných přání. V tomto je před námi hodně práce, nemáme dobrou analytiku, což je tím, že nám chybí ministerstvo hospodářství. Ministerstvo průmyslu se stará o velký průmysl, ale ne o mittelstand. Klidně bych si vznik nového rezortu obhájil,“ nezapře Jakub Lichnovský svou profesi.
Pokud jde o dotace, Tomasz Wiatrak vidí politický deficit v podpoře výroby čisté elektřiny. „Evropa investuje do energeticky náročných technologií, jako je elektromobilita, ale přitom nám chybí zdroje zelené elektřiny. Mělo by to být obráceně. Nejprve vybuduji základ, tedy čisté zdroje, které budou zásobovat celou Evropu a pak teprve stavím další technologie.“
Vodíková budoucnost
S tím souhlasí i Lichnovský a jako příklad uvádí vodík. „Za zelený vodík lze považovat vodík vyrobený z obnovitelných zdrojů vytvořených ne dříve než před třemi roky a bez dotace. Pokud daná země má objem emisí CO2 na celkové produkci pod určitou úroveň, což je případ Francie díky jádru, lze za zelený vodík považovat i vodík vyrobený z jiných zdrojů, tedy jádra. Problém je, že elektrolyzér na výrobu vodíku musí běžet 24 hodin denně. My máme fotovoltaiku, možná nějakou geotermální energii, u větrníků je to legislativně znemožněno, takže budeme vodík stejně jako ropu dovážet. Jedině, že bychom vybudovali jaderné zdroje a udělali taková opatření, abychom na tom byli jako Francie,“ říká Jakub Lichnovský s tím, že podívat se na celou věc z takové perspektivy je málokdo schopen.
Tomasz Wiatrak vidí ve vodíku velký potenciál. Považuje jej v tuto chvíli za nejlepšího pomocníka na cestě dlouhodobé dekarbonizace v průmyslu, ale vnímá podobné překážky jako Jakub Lichnovský. „Uvidíme, jak to bude s mobilitou. Vodík je vhodné řešení pro vlaky, kamiony, možná letadla. U osobních aut bude boj a zvítězí nejlepší technologie. Zatím se vodík nevyrábí efektivně, protože je tam vysoká spotřeba elektřiny. Takže je to otázka zdrojů a toho, zda je to v Česku vůbec možné. Nadějné snad mohou být malé reaktory. Ostatně i do nich bychom v budoucnu sami rádi investovali.“ Sázka na malé reaktory je správnou cestou pro Česko i podle Lichnovského. Projekt zkušební verze je podle něj třeba dotáhnout co nejrychleji.
Oba diskutující se shodují, že nové technologie zatím nevycházejí lépe než konvenční technologie postavené na fosilních palivech. Důvodem je absence vize. „Pokud si nevytkneme cíl a neřekneme: ta vize je vodík, tak se nic nestane. Je třeba definovat cíl a pak do toho firmy půjdou, koncentrují obrovské prostředky a budou schopné vývoj odůvodnit a obhájit před akcionáři,“ míní Lichnovský.
Klimatické cíle a závazky vedou podnikavého lidského ducha k různým inovacím, které se ale později mohou ukázat jako slepé uličky. Jak se jim vyhnout? Podle Tomasze Wiatraka bude každá ulička slepá, dokud si nezajistíme efektivní způsob výroby elektřiny. Jakub Lichnovský věří v pokrok: „Máme tendenci uvažovat o lineárním vývoji, ale on je skokový. Před 50 lety taky nikoho ani nenapadlo, že by bylo možné ostřit nože laserem.“
