Řídil jsem auto, ve kterém zabili Kennedyho. Černý Lincoln znamenal konec otevřených prezidentských vozů

Tak jako si lidé z generace dnešních čtyřicátníků pamatují, kde přesně byli a co dělali odpoledne 11. září 2001, pamatují si ti starší okamžiky spojené s atentátem na J. F. Kennedyho. Například moje matka má dodnes v paměti, že oznámení o události hlásily onen listopadový den roku 1963 v podvečerních hodinách v obecním rozhlase na malé středočeské vsi, kde žila (přesné datum už si nevybaví, ale pamatuje si, že to byl pátek před – tehdy ještě pracovní – sobotou). Smrt mladého prezidenta (†46), který přinesl naději na lepší svět bez ohledu na ideologii, zarezonovala i na naší straně „železné opony“. 

Prezidenti USA od té doby jezdí v obrněných transportérech, které jen navenek zdánlivě připomínají auta značky Cadillac. Dříve to byly konkurenční Lincolny – a právě ten neblaze proslulý jsem směl řídit; byť ne přesně „Ten“. Po atentátu na Kennedyho jeho nástupci už ve vozech bez střechy každopádně nejezdili.   

Continental je zasloužilý termín z historie amerického automobilismu, jeho nositel překonal všechny nástrahy uplynulých dekád. Poprvé se toto světové jméno objevilo v modelovém ročníku 1940, ale zakrátko měla Amerika (a ještě dřív celý svět) jiné starosti. Dějiny pokračovaly i po ukončení druhého světového konfliktu a s několika pauzami došly na samý přelom 50. a 60. let. 

Byla to doba urputného boje o zákazníka i o svou vlastní podobu. Tři americké koncerny, které si rozdělily bezmála celý krajíc domácího trhu, sázely na osvědčené prostředky: GM v podobě Cadillacu nechal vystřelit vzhůru nejvyšší křídla automobilové historie, Chrysler svým Imperialem složil poctu designérovi Virgilu Exnerovi a typické vizáži jeho práce, a Fordova divize Lincoln představila obří těleso složitých tvarů, ozvláštněné negativně skloněným zadním oknem, jemně prohnutou zádí a dvěma páry šikmo umístěných reflektorů. Monument postrádal větší švih, při jízdě bylo znát, že je na hranici svých možností.

A tak se koncern Ford odhodlal k činu, jehož dosah byl tehdy nepředstavitelný. Zahodil všechno předešlé, zakázal pohledy dozadu a zmínky o minulosti, a soustředil se na budoucnost. Když ztichly kalkulačky, sčítající ztráty třetí generace, byl Lincoln dobře připravený.

Šéf designu Elwood Engel si uvědomoval, že tvarová extravagance v podobě křídel nebude mít dlouhého trvání, a aniž by tušil, jakou módu přinesou další roky, navrhl už na konci roku 1958 puristicky jednoduchou a nesmírně čistou karosérii příštího Continentalu – toho, kterého vidíte na obrázcích. Původně měl úhledný design připadnout Fordu Thunderbird, ale po delší diskusi zvítězil Lincoln v elegantním čtyřdveřovém provedení.

Slavnostní premiéra ročníku 1961 zároveň znamenala počátek čtvrté generace. Nový a z tehdejšího hlediska nesmírně futuristicky pojatý Continental přinesl kromě tvarů, nejlépe viditelných z přiložených fotografií, také několik zajímavých detailů – v prvé řadě nezvyklou koncepci zadních dveří, zavěšených na opačných pantech. Byl to námět k dlouhým debatám, trvajícím vlastně až dodnes; faktem ale je, že se na zadní sedadla nastupuje mnohem lépe.

Lincoln nepotřeboval desítky kombinací karosérie a techniky. Nabídl pouze čtyřdveřovou uzavřenou a otevřenou karosérii a pod kapotou monumentální sedmilitrový osmiválec.

Americká auta mají „povinně předepsaný“ každoroční facelift jako neměnný příkaz tzv. morálního zastarávání, ale vyskytly se případy, kdy jedinečná konstrukce vydržela s jednoduchým osvěžením nebývale dlouhou dobu. To je i případ čtvrté generace Continentalu, vyráběného až do roku 1969 s faceliftem u ročníků 1964 a 1966.

Pohyb filigránsky tenkou páčkou voliče automatiky do jízdního režimu, jemné sešlápnutí plynového pedálu... a čtyřkomorový karburátor Carter začne krmit nenasytné stádo 320 koní. Jejich ocelová kopyta mají podobu třístupňového automatu Turbo-Drive. To, co teď prožívám, by se dalo nazvat fetišem akcelerace!

Chvíli trvá, než si zvyknete na bezprecedentně dominantní agilitu obřího osmiválce, jemuž je při zrychlení všechna reprezentace ukradená a stará se jen o to, abychom nejbližší cedulí ukončující obec prolétli rychlostí vítěze Indy 500. Je to o papíry, ale aspoň jednou se to musí zkusit. 

Z celého auta sálá obrovská solidnost a neprůstřelná (ne doslova!) kvalita zpracování. Jaký to rozdíl ve srovnání s lidovými značkami Chevrolet nebo Ford. Lincoln precizně reaguje na jakýkoliv pokyn řidiče, na poměry amerického auta je i velice jistý v zatáčkách a vůbec svým jízdním projevem podobný dobovým evropským ekvivalentům značek Mercedes-Benz nebo Rolls-Royce – s tím rozdílem, že americký dream car je ještě mnohem, mnohem silnější, o výbavě ani nemluvě.

Rudé kožené sedačky se seřizují elektricky stejně samozřejmě jako okénka a skládací střecha, která v útrobách vozu mizí díky sofistikovanému mechanismu, připomínajícího jeřáb ze stavebnice Merkur. No a samozřejmě nemůže chybět ani supervýkonná klimatizace. 

Prostě samé věci, o kterých jsme si mohli na začátku 60. let nechat ještě dlouhé roky, ba desetiletí jen a jen zdát. Když tohle všechno důstojně pluje ojíněnou předzimní krajinou pod Pálavou, jde věru o surreálný zážitek, jaký si člověk na dlouho zapamatuje. Ach…

Bez ohledu na politické konotace představoval Lincoln Continental čtvrté generace blyštivý přínos do pokladnice dějin automobilismu, a to nejen amerického. Odráží se v něm nadbytek, konjunktura, nadšení, optimismus a další podobné vlastnosti doby, jež přála počátkům vesmírných objevů, křiklavým stránkám komiksů, rock’n’rollu a romantice hollywoodské filmové produkce. 

Celý svět se zhlédl v křídlech a ploutvích, celý svět s nadšením poslouchal dunění každého z milionů velkoobjemových motorů, a někomu tyhle vlastnosti zůstaly dodnes. Škoda jen, že si jich více nestihl užít ten mladý krásný prezident, kterého smrt zastihla na zadním sedadle černého Lincolnu.

Třebaže s Lincolnem Continental IV. generace jezdilo mnoho známých osobností i fiktivních postav stříbrného plátna (Goldfinger či Poslední akční hrdina), nejznámějším modelem je zakázkový speciál, v němž se naplnil osud 35. prezidenta USA s notoricky známou zkratkou J.F.K.

Obří Lincoln dorazil do Bílého domu 15. června 1961. Na monumentálním vozidle nebyl prakticky jediný kousek sériové výbavy, třebaže se Conti tvářil, že jde „jen“ o prodloužený sériový kabriolet osazený několika viditelnými doplňky.

Na délku měl 6400 mm a na šířku 2033 mm, vážil tři a půl tuny a i jeho sedmilitrový V8 Ford MEL s výkonem 350 koní byl precizním kouskem ruční práce těch nejlepších mistrů řemesla.

Cena odpovídala exkluzivitě, cifra se zastavila na částce 200 tisíc USD (na dnešní peníze je to cca desetkrát tolik) a zajímavé bylo, že prezidentský speciál, vedený pod zvláštním kódem SS-100-X, byl stále majetkem Ford Motor Company a Bílý dům jej hradil v pravidelných ročních splátkách.

Nový faeton budil – stejně jako jeho prominentní pasažéři – nadšení, kdekoli se objevil. Také v texaském Dallasu, kam jej 21. listopadu 1963 přepravili nákladním letounem a zaparkovali ve střeženém prostoru. A pak už zbývalo jen pár hodin do osudového pátku 22. 11. 1963, kdy se celá Amerika prostřednictvím přímého přenosu stala půl hodinu po poledni svědkem atentátu, na jehož následky skonal nadějný státník a milovaný prezident.

Po zdokumentování pro potřeby vyšetřovací komise se smutného vozu ujali opět ve firmě Hess&Eisenhardt, aby jej od základu přebudovali. Celá karoserie dostala výplně z neprůstřelných plátů plechu, neprůstřelná okna, pevnou střechu a mnoho dalších nezbytností. V prezidentských službách zůstal slavný Continental až do roku 1967 – vozil Kennedyho nástupce Lyndona B. Johnsona.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.