REPORTÁŽ VRATISLAVA DOSTÁLA | Její energie je podmanivá, její projev a charisma okouzlující. A její koncerty z těch neobyčejných. Snad jen Nick Cave ovládá podobné síly, jinak nikdo. Patti Smith je jedinečnou a nespornou legendou rockové hudby. Její živáky člověka vždycky nakopnou, jsou vzpruhou a hlavně skvělým hudebním zážitkem.
„Byla jsem zároveň rozrušená a zničená, obklopená nedokončenými písněmi a opuštěnými básněmi. Šla jsem tak daleko, jak jsem jen mohla, ale pak jsem narazila na zeď mé omezené představivosti. Potom jsem potkala kluka, který mi sdělil své tajemství, úplně jednoduché. Když narazíš na zeď, prostě do ní kopni.“ (Patti Smith: Just Kids – Jsou to jen děti, s. 159)
Poprvé jsem na ní byl v létě roku 1996. Bylo jí tehdy necelých padesát, mně necelých dvacet. Ten koncert byl silný jako žádný jiný předtím ani potom. Její energie byla nespoutaná, diváky měla v hrsti jediným pohybem, mrknutím oka, nepatrným gestem. Dokázala se ztišit, působit radostně a vesele, po chvíli zase hřměla a burcovala každého, komu není svět kolem nás lhostejný.
Jsou tu máničky, které na ní vyrůstaly v 70. letech minulého století, ale je potěšující vidět v publiku výraznou převahu mladých.
Vidím to jako dneska: měla neoholené nohy, co chvíli si odplivla s takovou samozřejmostí, že jsem jen kroutil hlavou a smál se. Byla to průzračná radost. Působila jako bytost z jiného světa – něco mezi kazatelem, čarodějnicí a revolucionářkou. Ze sálu jsem odcházel jak opařený a říkal jsem si, že to snad ani není možný; kdyby žila ve středověku, museli by ji upálit. A přestože postupem času ubrala na divokosti, její koncerty jsou stále mimořádné.
Byl jsem na ní potom ještě několikrát – naposledy tento týden ve Vídni. Tolikrát jsem si říkal, že to musím ještě zažít, možná už naposledy pocítit tu energii, vášeň a radost. Proto mi to ani tentokrát nedalo a vypravil jsem se do rakouské metropole – kéž bych se v tom „naposledy“ zase mýlil a mohl být při tom ještě jednou, dvakrát, navždy.
Ta nespoutanost, ale taky její obyčejná holčičí radost z prostých věcí, ta se neokouká snad nikdy. Vidět to bylo na každém okolo. A přestože na ni ve Vídni dorazilo celkem dost mániček, kteří na její hudbě zjevně vyrůstali v 70. letech minulého století, bylo potěšující vidět, že v publiku výrazně převažují mladí.
Celkem tam mohlo být čtyři, možná i pět tisíc lidí. Všichni v úžasu a nadšení.
Koncert otevírá vypalovačkou Summer Cannibals z alba Gone Again, kterým se v polovině 90. let minulého století vrátila na scénu po smrti svého muže.
(O tom ale až za moment, Patti události těch let totiž připomněla v samotném závěru vystoupení. Vlastně to působilo dojmem, že jim zasvětila celé letošní turné.)
Následuje set klidnějších skladeb, vypíchnu třeba Redondo Beach z Horses, což je její debut, který produkoval jiný můj hrdina – John Cale.
Je oblečená snad stejně jako tehdy v šestadevadesátém: džíny ohrnuté nad kotníky, seprané bílé triko, sako a pod ním černá vesta. Ve vlasech dva ledabyle upletené copánky. Jen boty má teď jiné – namísto vysokých kožených obyčejné bílé tenisky.
Popíjí čaj. Hraje hitovky Because The Night, People Have The Power nebo Dancing Barefoot. A jak to umí snad jenom ona, vzdává i poctu těm, kteří ji ovlivnili, kterých si váží. Tohle na ní bylo vždycky sympatické, jak hrdě se hlásí ke svým vzorům. Mám to na ní hodně rád.
Střihne si skvělou předělávku skladby Boba Dylana Man in the Long Black Coat a pak hraje věc, která letos nechybí snad na žádném jejím koncertě: krásnou Summertime Sadness od Lany Del Rey. Právě tu věnovala svému muži. Jmenoval se Fred „Sonic“ Smith, vzala si ho v roce 1980, má s ním dvě děti.
Kvůli němu tehdy na dlouho přerušila kariéru; a když v roce 1994 zemřel, zase se k ní vrátila. Jejich syn Jackson je teď součástí kapely, se kterou Patti objíždí Evropu. Což je možná – pokud jde o složení a zvuk její kapely – nejzásadnější změna, kterou kdy v životě udělala.
Jackson Smith hraje na kytaru, s tou ji ale po celý její život doprovázel Lenny Kaye – poprvé na jejím legendárním vystoupení v kostele Svatého Marka v New Yorku 10. února 1971. Tedy takřka pět let před tím, než vyšla její první deska – nejspíš si navzdory úspěchu nebyla ještě jistá svým výrazem. Těžko říct. Uhrančivě na tu událost vzpomíná ve svých pamětech Just Kids (Jsou to jen děti):
„Hraješ na kytaru, je to tak?“
„Jo, rád hraju na kytaru.“
„Mohl bys na elektrickou kytaru zahrát srážku aut?“
„Jo mohl bych to udělat,“ řekl bez zaváhání a souhlasil, že mě doprovodí. Přišel na Dvacátou třetí ulici, měl s sebou Melody Maker a malý zesilovač Fender, a když jsem recitovala své básně, přizpůsobil se mi.
Kdo můžete, tu pasáž si v její knize nalistuje. Je to na stranách 172 až 174. A jak to tam popisuje, tak přesně to potom Lenny Kaye dělal snad dalších padesát let. A dělal to skvěle. Byl s ní všude a vždycky. Na všech deskách, na každém koncertě. Raději jsem ani nezjišťoval, proč tomu tak už teď není.
V roce 1994, tedy před třiceti lety, nezemřel jenom její manžel, nýbrž také Kurt Cobain. A právě jemu, vlastně jim oběma, věnuje Patti vrchol koncertu – naprosto strhující provedení skladby About a Boy. Začíná jako jemný vánek, který se po chvíli mění v bouři, která strhává vše, co ji stojí v cestě. V zádech z toho mrazí. A pak plynule přechází k snad největšímu hitu Nirvany – Smells Like Teen Spirit.
Bylo to úchvatný. Už zase. A snad ne naposledy.
