Walter Dick: Chirurg z Jižních Čech, který nezachránil Reinharda Heydricha

Kdybyste se v druhé polovině šedesátých let pohybovali po chodbách fakultní nemocnice v německém Tübingenu, zcela jistě byste tam narazili na prošedivělého šedesátníka v bílém plášti – chirurga specializujícího se na operace orgánů břišní dutiny Waltera Dicka. Jen těžko by vás asi napadlo, že je tento nenápadný lékař původem z Čech a že kdysi (spolu)rozhodoval o životě jednoho z nejobávanějších mužů Třetí říše – Reinharda Heydricha. 

Když ho bezprostředně po atentátu přivezla kolem jedenácté hodiny dopolední náhodně odchycená dodávka s leštidlem do nemocnice na Bulovce, prakticky na dohled od „místa činu“, byl Walter Dick coby tehdejší přednosta chirurgické kliniky (ta je tam v prakticky nezměněné podobě dodnes – dům nalevo od hlavního vjezdu s obřími luxferovými okny v posledním patře) zodpovědný za jeho příjem, stabilizaci a komplexní vyšetření, při kterém byla zjištěna mnohočetná traumata vnitřních orgánů.

A byl to právě tento rodák z Benešova nad Černou (do roku 1948 Deutsch Beneschau), jehož skalpel rozhodoval o Heydrichově bytí a nebytí – které nastalo v půl páté ráno 4. června 1942. A po něm vypuklo peklo.

Aby bylo jasno – Walter Dick, byť Čechy považoval za svou vlast a cítil se být Deutschböhmem (německým Čechem), nebyl žádným „andělem“. Už před válkou se přidal k nacistům a za své úsilí při pokusu zachránit život zastupujícího německého protektora Reinharda Heydricha získal válečné vyznamenání.

Nebýt Tomáše Garrigue Masaryka a rozpadu Rakousko-uherské monarchie, život Waltera Dicka se mohl ubírat zcela jiným směrem. Nadějný student se chtěl stát lesníkem, jenže po vzniku Československa a zestátnění velkostatků byly profesní vyhlídky sudetského lesního úředníka minimální, a tak se spolu s ambicemi na lesnickou kariéru vzdal i vyhlídek studií na renomované zemědělské univerzitě ve Vídni.

Narodil se 1. června 1899 do rodiny praktického lékaře Theodora Dicka jako nejmladší z pěti dětí v jihočeském Benešově nad Černou; jeho rodiče však původně pocházeli ze severočeských Vejprt v Podkrušnohoří. V obou případech jde  o Sudety a tedy čistě německojazyčné prostředí. 

Výjimečné nadání projevoval prý už jako mladý chlapec – například jeho učitel latiny tvrdil, že se Walter za pouhých šest týdnů vyznal v látce římských klasiků tak jako on po osmi letech. A jeho spolužáci na něj vzpomínali jako na kluka, který sedával sám na lavičce benešovského náměstí s otevřeným anatomickým atlasem. (Možná podobně jako si o půl století později chodíval v junáckém věku na kolínský hřbitov číst prózu jeden z budoucích českých prezidentů – ale to už příliš odbíháme.)

Za první světové války sloužil jako dobrovolník u tyrolského regimentu horského dělostřelectva a na podzim 1918 vstoupil do vojenského spolku Südböhmische Heimwehr na obranu okresu před českými vojáky s cílem připojit německy mluvící okresy k novému útvaru s názvem Německé Rakousko. Je tedy zřejmé, že tehdy zrodu samostatného Československa příliš nefandil.

Poté, co Češi obsadili město Kaplice, stáhl se do rakouského Lince, kde se začal připravovat na maturitu. Tu mohl složit až po vyhlášení generální amnestie v roce 1919, a pak začal studovat medicínu na Německé univerzitě v Praze.

V roce 1925 obdržel Walter Dick jako vůbec první německý student v Československu akademický titul formou vzácné slavnostní promoce určené výjimečným absolventům, a poté nastoupil na německou fakultní kliniku chirurgie v Praze. Zde působil až do roku 1940, kdy byl odveden k wehrmachtu a stal se primářem chirurgie Městské nemocnice na Bulovce. Právě zde ho v květnu 1942 zastihl prominentní úkol zachránit život zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Říšský vůdce SS Heinrich Himmler k Heydrichově operaci vyslal svého osobního lékaře Karla Gebhardta, ale jeho letadlo mělo zpoždění. Český lékař Alois Honěk vzpomínal, že v nemocnici se všichni báli s Heydrichem cokoli udělat. Do operace se s jeho asistencí pustili němečtí chirurgové Josef Hohlbaum a Walter Dick. Heydrich měl ve slezině hranatý plíšek a filc z červených chlupů z roztržené sedačky jeho mercedesu. Jedna plíce nefungovala, protože bránicí a hrudní stěnou prošla střepina granátu. Chirurgové museli zašít bránici a pak do hrudní dutiny zasunout hadici, utěsnit ji a odsát vzduch, aby se plíce znovu roztáhla. 

Heydrichův stav se po operaci zlepšoval. Přesně týden po atentátu, ve středu 3. června, už dokonce poobědval vsedě... Jenže záhy, v podvečer téhož dne, mu najednou vylétla teplota prudce nahoru – v jeho hrudní dutině, zejména na zasažené bránici a ve slezině, se zmnožily bakterie z cizích těles, které do těla vnikly se střepinami z exploze granátu. Rozvíjela se fatální sepse, lidově „otrava krve“.

Ta by se dnes v téhle fázi dala zvládnout pomocí antibiotik (která ale měla v té době k dispozici pouze americká armáda) nebo sulfonamidů s podobným protizánětlivým efektem, které tehdy vyvíjeli a testovali Němci. Terčem kritiky se tak stal Himmlerův osobní lékař a přítel z dětství Karl Gebhardt za to, že při léčbě Heydricha odmítl sulfonamidy i nabízenou pomoc dalších kapacit včetně Hitlerova osobního lékaře Theodora Morella s vysvětlením, že nasazení více odborníků by jen vyvolalo zbytečnou nervozitu.

Heydrich zemřel kolem půl páté ráno 4. června 1942. Podle pitevního protokolu zveřejněného českými historiky v roce 2004 nebyla přesná příčina smrti zjištěna. Spekulovalo se o mozkové příhodě, ale k pitvě mozku nedošlo; spekulovalo se dokonce o otravě, ale údajně nedošlo ani na toxikologické vyšetření. Bez dalších důkazů tak zůstává přesná příčina Heydrichovy smrti neznámá. Pohřben byl s nejvyššími poctami na hřbitově invalidů v Berlíně. 

I přes ztrátu prominentního pacienta dostal Walter Dick v roce 1944 za pokus o jeho záchranu Válečný záslužný kříž II. třídy bez mečů.

Po obsazení Prahy Rudou armádou byl Walter Dick krátce internován v zajateckém táboře, odkud se dobrodružnou cestou dostal domů, aby se znovu shledal s manželkou a dětmi. Za dramatických okolností, kdy přes české území proudily tisíce uprchlíků a bývalých vojáků, vykonával lékařskou praxi za pomoci základních lékařských nástrojů a léků, které v lese odhodili ustupující zdravotníci wehrmachtu. 

V době, kdy se v německy mluvících částech Československa zcela rozpadla státní správa i veřejné zdravotnictví, Walter Dick v improvizované ordinaci v bývalém tanečním sále v Německém Benešově poskytoval nezištně lékařskou pomoc lidem ze širokého okolí.

Vzhledem k rozjitřené situaci a stupňujícím se násilnostem na německém obyvatelstvu se po několika měsících rozhodl usadit se v Rakousku, kam se předtím uchýlila již i jeho osmičlenná rodina. Během následujících let se stěhoval pokaždé, když dostal lepší nabídku na lepším místě. 

Postupně prostřídal angažmá v nemocnicích v Badenu u Vídně, v Klagenfurtu a v Kolíně nad Rýnem, aby v roce 1955 na dalších dvanáct let zakotvil na pozici profesora chirurgie a ředitele univerzitní kliniky a polikliniky v Tübingenu, kde se kromě hrudní a břišní chirurgie věnoval i výzkumu trombózy. 

Své stáří strávil v jihokorutanské obci Sankt Kanzian am Klopeiner See, kde také 19. září roku 1990 zemřel. Jeho žena Rosalia jej přežila o patnáct let pouhé tři dny před dovršením sta let. Jeho syn Walter Dick mladší, mimochodem rodák z Prahy, se stal profesorem ortopedie na univerzitě ve švýcarské Basileji.

Jakým člověkem byl vlastně Walter Dick? Jeho spolupracovníci věděli, že na jeho operačním sále je přísně zakázáno mluvit. Přestože byl kdysi členem nacistické strany NSDAP, k Čechům se choval korektně a údajně zachránil život svému kolegovi Emerichu Polákovi, kterému po obvinění z ukrývání pronásledovaných občanů ve vinohradské nemocnici vystavil příznivý posudek. 

I když jej jeho žáci na univerzitách po válce považovali za chirurgickou hvězdu, pamětníci tvrdí, že vždy vystupoval skromně a nenápadně. Že kdysi operoval nacistického pohlavára, se všeobecně vědělo, ale bylo to již velmi dávno, a z jeho žijících přátel to už vlastně nikoho nezajímalo.