Některá stará auta nejsou hezká jen na dívání, ale dají se i smysluplně využívat v praktickém životě. V tomto směru zvláště vynikají nezničitelné pick-upy „Made in USA“. V kovbojským odérem nasáklých kolosech můžete vpředu sedět ve třech a při převozu klád z lesa nebo tažení přívěsu s ovcemi se za bublání osmiválce kochat líně ubíhající krajinou. Padesát let staré „efko“ od Fordu je pro tuto životní náplň jako dělané.
Vyrazíte-li na americký venkov, jedno jestli do Texasu nebo Oregonu, zjistíte, že základním dopravním prostředkem tam není japonské SUV ani elektrická Tesla, nýbrž pick-up, za velkou louží nazývaný „truck“. Různé RAMy, Chevrolety a GMC patří k bontonu, úplným etalonem je ale „Efková“ řada od Fordu.
Tyto pick-upy jsou vůbec nejdéle prodávaným modelem v historii značky a dlouhodobě patří mezi nejpopulárnější americká auta. Ford F je jedním ze symbolů „chlapské Ameriky“, kterých už mnoho nezbývá. Pracovní síla schopná dřít sedm dní v týdnu a po ostříkání hadicí odvézt farmářovu dceru na závěrečný školní večírek. Auto, v němž se jezdí z porodnice i na hřbitov.
Válečné kořeny
Americký „truck“ jako takový se zrodil z čistě hospodářských potřeb ještě zdaleka ne civilizované Ameriky. V dobách, kdy ani všemocné železniční společnosti nemohly expandovat všude tam, kde jejich služeb bylo zapotřebí, a kdy jízda do města neznamenala zábavu, ale nákup potravin, nářadí a životních potřeb.
Farmář se synem, drobný obchodník či místní šerif – to všechno byly tváře za okny pick-upů, které mezitím vyrostly z malých čtyřválců do obřích strojoven. „Trucky“ přežily všechno: hospodářské krize, války, krachy, váznoucí odbyt i okázalé odmítání velkých motorů. Jsou prostě potřeba a nikdo se je ani dnes nedovolí „zaříznout“.
Historie samotné F-Series začala po druhé světové válce. Amerika se sice nemusela vzpamatovávat z devastujících válečných škod jako Evropa, což ale neznamená, že by její hospodářství nečekalo na „silné ruce“ a odpovídající dopravní prostředky.
První generace F-Series debutovala do modelového ročníku 1948 a vystřídala předchozí generaci, která se ještě stylisticky i technikou ohlížela do konce třetí dekády. Koncern pečlivě analyzoval potřebu jednotlivých cílových skupin, a teprve pak vyslal do konkurenčního boje široké nabídkové spektrum začínající malými pick-upy přes dodávky a populární americké „Stake trucks“ (valník s laťovou ohrádkou místo běžných postranic) až po běžný valník či komerční šasi pro další karosování.
Kluk pro všechno
Auto z fotek v tomto článku je Ford F-250 ročníku 1970, u nás Husákovského, v Americe lehce kocovinového po divokých „šedesátkách“. Celkově jde o pátou generaci F-Series.
Nejmenší kategorie amerických náklaďáků, kterou pick-upy tohoto typu reprezentují, dostala během pěti produkčních let na výběr několik agregátů – základním byl jako obvykle jednoduchý řadový šestiválec, kombinovaný většinou s mechanickou třístupňovou převodovkou; „plnotučné“ osmiválce začínaly od objemu 5 litrů a končily na hodnotě 6,5 litru s výkonem 255 koní. K dispozici měly samočinnou převodovku a samozřejmě volbu mezi pohonem 4x4 nebo pouze zadní nápravou.
Podle nosnosti nesou tyto stroje dodnes označení F-100, F-250 a F-350 a nabízejí do posledního detailu propracovaný stavebnicový systém, který nenechá ani jedno zákaznické přání nevyslyšené. Už před padesáti lety mohli Joe či Buck vybírat z různých délek nákladového prostoru, dvou verzí kabin, volit mezi provedením s blatníky uvnitř (Styleside) nebo vně (Flareside).
K tomu ještě připočtěte několik délek rozvorů a celou řadu speciálních edicí či pracovních verzí. Třebaže v severoamerických závodech skončila výroba páté generace po pěti letech, brazilská pobočka Fordu jej takřka v nezměněné podobě dodávala ještě o třicet let později. F-Series páté generace se nikdy nestaly módním zbožím ani autem generace beatniků, jejich místo bylo někde uprostřed mezi prací a dřinou.
Funguje i dnes
Když současný majitel Darek uvažoval o tom, jak by mělo jeho denní přibližovadlo v praxi ideálně vypadat, došel k názoru, že chlapácký zelenkavý Ford bude přesně takový, jakého jej místní kdesi na americkém středozápadě vídají nejčastěji – obouchaný, orezlý, vyšisovaný, avšak plně funkční.
Darek je zkušeným restaurátorem starých Amerik, takže se k věci postavil stylově i pragmaticky. Na povrchu zachoval maximální patinu včetně několika prorezlých míst, tento stav však neprodyšně zakonzervoval ochrannými prostředky proti korozi a v útrobách podrobil svůj pick-up zevrubné renovaci s přidáním několika prvků usnadňujících život v současnosti.
Do původní trojsedačky v prostorné kabině se „inkognito“ nastěhovalo vyhřívání, hlavní i koncová světla nyní září diodami a našlo se i tajné místo pro USB otvor.
F-150 Way Of Life
Stačí pár minut za volantem tohoto rozeného pracanta a – máte-li jen trochu rádi starou techniku – zalije vás pocit absolutního štěstí. Můžete jen tak vystrčit loket z okénka a druhou ruku si položit přes široké opěradlo, posunout si na hlavě klobouk a vyrazit kamkoliv.
Pákou pod tenounkým volantem zacvaknete „déčko,“ osmiválec hrubě zaduní a způsob, jakým se ta stará plechovka vydá vpřed, naznačuje, že je dost nepravděpodobné, aby se ještě někdy zastavila. Dojem obrovské solidnosti tohoto kusu železa je zkrátka výjimečný. Něco jako když objímáte staletý dub.
Ve chvílích, kdy jen zvolna plujete krajinou, mizí všechny běžné starosti kamsi za horizont a vy si užíváte hřejivého pocitu, že vám patří všechen čas světa. Ano, je potřeba trochu pracovat s volantem a honit fordku po silnici, i když zrovna chcete jet jenom rovně – a listová pera vás bez zatížené korby taky pěkně natřesou.
To všechno ale tak nějak patří ke skutečnosti, kterou bez výhrad a s láskou přijímáte. A když na to přijde, odvezete na korbě celé zahradnictví nebo několik kubíků dřeva z pily. Osmiválec si donekonečna přede těch svých 1 500–2 000 otáček a člověk se nemusí o nic dalšího starat.
Tedy až na ten benzin. Patnáct litrů na sto je normou. Při pořizovací ceně slušného kousku kolem 300 tisíc korun je to ale dost relativní výdaj ve srovnání s tím, jaké duševní hodnoty za volantem načerpáte.
