Zlomené hnáty: Skejtová legenda, feťák a punkrocker Duane Peters volá o pomoc

Skateboarding byl pro něj vším. Nikdy se nezajímal o sporty a nikdy skateboardingu neříkal sport, protože to byl „skateboarding“. Duane se z toho vždycky nějak vyhrabal a žije dál, aby svým odkazem nadále utvářel podobu světového skateboardingu a punkrocku. 

Letos v lednu vydal vzkaz na Youtube, kde prosí fanoušky, aby si v aukci koupili artefakty z jeho života. Utržené peníze chce využít na parkování karavanu, který mu koupil jeden z jeho přátel.

Do té doby Duane pobýval v osobním autě na parkovišti před obchoďákem. „Jsem tady, živý a střízlivý,” říká jedna z největších legend skateboardingu ve věku dvaašedesáti let. Nohy mu sžírá artróza a ruce se mu chvějí, ale ve tváři porostlé plnovousem se stále skrývají staré známé rysy.

Za jeho života ho dvakrát přivezli do nemocnice ve stavu klinické smrti po předávkování. Podle skejtového triku i způsobu života, jaký žil, se mu říkalo The Master of the Disaster (Mistr pohromy). 

Narodil se v červnu 1961 jako Duane Thomas Peters v kalifornském Anaheimu naproti Disneylandu. Táta prodával auta a máma se starala o děti a o domácnost. Když bylo Duanovi devět, rodiče se rozvedli a Duane se sourozenci zůstali s matkou.

Jeho matka vzpomíná, že už v dětství byl paličatý a vzdorovitý. Co si vzal do hlavy, to udělal. Když jako teenager začal skejtovat, neměl absolutně žádný pud sebezáchovy. Vždycky zkoušel, kam až se dají posunout hranice, nic pro něj nebylo moc vysoké nebo kolmé.

V 70. letech skateboarding chytil druhý dech a místo ježdění po promenádách kolem pláže a provádění gymnastických triků na prkýnkách skejtři začali objevovat různé překážky a nerovnosti, díky nimž by se mohli odrazit do vzduchu. Ti nejodvážnější vyhledávali vypuštěné betonové bazény v nepřístupných zahradách, kam pronikali přes zdi a ploty. Část kalifornského skateboardingu se přesunula do ilegality.

Na druhou stranu se v té době těšila slušné sledovanosti bizarní televizní show s názvem Skate Mania, kde skejtři předváděli různé triky převlečení v divokých kostýmech pozemšťanů a mimozemšťanů. Svou stálou roli zde měl i Duane Peters.

Zřejmě nejslavnější skater světa Tony Hawk ve filmu Who Cares vzpomíná na okamžik, kdy se jeden promoter postavil překážku z plexiskla, kde bylo možné udělat kompletní přemet. Nikdo se to neodvážil zkusit, dokud nedorazil šestnáctiletý Duane, kterému se to povedlo hned několikrát, ale na konci vždy dopadl do matrace nebo vyjel mimo překážku do záhonu. 

Dřív než trik odjel načisto, spadl z úvratě na tvrdou zem a zlomil si klíční kost. Promotér pak překážku z představení vyřadil nadobro, protože si na ni stejně nikdo jiný netroufl.

V roce 1978 si Duane získal pověst všestranného jezdce, ale v létě si přivodil vážný úraz lokte. Tak vážný, že s ním ležel tři měsíce v nemocnici a jednu chvíli lékaři údajně uvažovali o amputaci. Zhruba měsíc tišili lékaři jeho bolest morfinem – a je pravděpodobné, že právě to ho posléze přivedlo k tvrdým drogám. 

Hned po svém propuštění z nemocnice se Duane přihlásil na skejtové závody a mezi elitou skončil šestý. Poslední jízdy absolvoval se zlomeným palcem. A při cestě ze skateparku ho chytili policajti s alkoholem za volantem. V Duanovi se probouzel rebel.

V 80. letech se reputace skateboardingu ve společnosti propadla. Už to nebyla atraktivní módní aktivita, ale známka punku. Kdo jezdil na skejtu, byl proti rodině, společnosti, ustáleným zvyklostem. 

Duane tehdy vyhrával skoro každý závod, kde se objevil. Vrátil skateboarding pravověrným skejtrům, kteří hltali jeho fotky v časopisu Thrasher. Pokud dneska nosíte triko s tímhle nápisem a nevíte, co to je, jde o časopis, který měl Duana několikrát na obálce. Všichni dělali podobné triky, ale Duana odlišovalo, že je dotahoval do stylu a vyhrával tím závody.

Lidi ze scény si ho pamatují díky nevyčerpatelné zásobě originálních triků, které během závodu sázel, jak mu to zrovna přišlo. Dělal triky přes hlavu a do hlubokých betonových bazénů s kolmými stěnami naskakoval svým typickým „acid dropem”. Pamětníci tvrdí, že se mnohem raději předváděl než závodil. Nikdy nezkazil show, nikdy nezklamal diváky a proto se taky vždycky dostal do finále.

V té době nebylo zvykem, že by si skejtři nechali na závodě pouštět muziku na přání, ale Duane přišel za pořadatelem jedné akce a řekl, že chce pustit pecku od Black Flag. Z Duana skateboardisty se pomalu stával Duane punkrocker. 

„Ráno jsme vstali v poledne, sešli se ve skateparku a skejtovali. Večer jsme šli na koncert. Další den jsme vstali v poledne, skejtovali a večer založili kapelu. Takový to byl život,“ vzpomíná ve svém životopisném dokumentu Who Cares. „Když můžou sestavit kapelu oni, proč ne my? Proč ne já?“

V roce 1982 se ve skateboardingu objevily nové talenty s novými triky. V profesionální části poprvé startoval Tony Hawk, který vzpomíná, že tehdy jezdili skejtři jeden proti druhému a na něj v jednom okamžiku vyšel Duane Peters. „Myslím, že on si to nepamatuje, protože jsem byl jen obyčejné děcko na skejtu, ale já si to pamatuju,” popisuje Tony Hawk.

Duane byl tehdy na absolutním vrcholu. Pak se odstěhoval do San Francisca, kde pořád skejtoval s partou zvanou „The Jaks“ – ale taky dost kalil a fetoval. S jednou dívkou z komunity si (prý) udělal dvě děti, ale mezitím si vypěstoval závislost na heroinu. „Měl jsem rád whisky, heroin a do toho kokain,“ popisuje na Youtube Duane, který v té době nevěřil, že by se mohl dožít třicítky, natož pětatřiceti, a už vůbec ne čtyřiceti.

Kvůli svým závislostem a chování přicházel o přátele. Právě v tomto temném období jej dvakrát přivezli do nemocnice ve stavu zvaném DOA (Dead on Arrival – mrtvý při přijetí). Jednoho dne se rozhodl se vším skoncovat a narval do sebe „všechno, co našel“. Jenže doktoři ho zase zachránili. 

Když se dostal z nejhoršího, začal zase skejtovat, ale scéna mu mezitím ujela – výkonnostně, stylově, technicky i kulturně. Děti už jezdily na jinak tvarovaných prknech s menšími kolečky a poslouchali hip hop. Jediné, co Duanovi zbylo, byl jeho punkrock.

První kapela, s níž něco kloudného nahrál, se jmenovala Exploding Fuckdolls. Duane v ní vystřídal zpěváka, který se předávkoval heroinem a umřel. Duanova filosofie byla nezůstávat v jedné kapele déle jak rok, jenže pak založil U.S. Bombs a znovu zažil, co znamená úspěch, tentokrát globální. 

S kapelou několikrát objel celý svět a v roce 1999 se po desetiletí odmlce poprvé setkal se svými syny. Když v roce v roce 2000 člen kapely Chuck Briggs umřel na AIDS, Duane upadl do deprese a rozhodl se, že skončí s drogami. Aby se zbavil závislosti, vzpomněl si, že kdysi celkem obstojně skejtoval, a pořídil si „nové prkno“. Nešlo to hned, ale na většinu triků si vzpomněl – a najednou to byl zas starý dobrý Duane.

Tehdy potkal Corey Parks, divokou baskytaristku z Nashville Pussies, a přibral ji do svého hudebního projektu The Hunns, který pak přejmenoval na Die Hunns. A opět se vydal na světovou tour. 

Když Tony Hawk přijel v roce 2009 do Evropy, v pařížském secesním paláci Grand Palais na břehu Seiny mu nachystali velkolepou „Tony Hawk Show“ s obří vertikální rampou pro dva tisíce VIP hostů, zatímco Duane Peters vystupoval ve strahovské Sedmičce – ale právě v tom byl ten punk.

Překvapivě střízlivý Duane pokračoval ve skateboardingu a najednou měl co nabídnout: jeho oldschool styl, kérky po celém těle včetně hlavy v době, kdy Yzomandias tahal kačera, a celý přístup k věci byl pro mladé skejtry dychtící po vzdoru a odlišnosti extrémně lákavý. Duane jezdil ve velkých dřevěných bazénech a šlo mu to líp než kdy předtím. Duane byl zpátky. Na chvíli...

V roce 2004 se Corey a Duanovi narodil syn Clash Peters, ale o tři roky později se jeho starší syn Chess Peters zabil v autě a Duane spadl znovu do drog, z nichž se podle dostupných informací vyhrabal teprve nedávno. Dneska je to starý muž. Už asi nikdy nesešlápne kolnou rampu.

To ale v jeho věku nedokáže většina lidí. Dodneška se ve skateboardingu jezdí triky, které vymyslel – a kdo se vyzná v punkrocku, pro něj jsou Duanovy pecky hymnou. Duane žil tak, aby brzy zemřel, ale ať dělá, co může, zatím žije dál.