Zatímco čísla nakažených letí opět vzhůru, vláda Petra Fialy přichází s novou sadou opatření, jejichž cílem je další kulminaci covidové pandemie zvládnout. Vláda schválila novelu pandemického zákona, kývla na mimořádných deset dnů volna pro žáky, které budou moct vyhlašovat ředitelé škol. A – jak někteří její ministři už naznačovali – vycouvala od povinného očkování pro lidi starší šedesáti let a pro vybrané profese.
Premiér Petr Fiala už v úterý po jednání tripartity uvedl, že povinné očkování znamená spoustu sociálních, legislativních a dalších důsledků, a ty je podle jeho mínění potřeba vždycky pečlivě promýšlet dříve, než se takové rozhodnutí učiní.
Ve středu po jednání vlády zdůraznil, že sice očkování proti covidu-19 nebude povinné, podle něj to ovšem nemění postoj vlády k vakcinaci. „Je to stále jednoznačně nejlepší způsob boje proti covidu-19, nejjistější cesta, jak se vyhnout těžkému průběhu a hospitalizacím,“ nepochybuje Fiala.
Petr Fiala o povinném očkování mluvil v Interview Martina Kováře na Radiu Z: "Byl by to spíše sociální experiment."
INTERVIEW — Petr Fiala
A proč tedy vláda na povinné očkování rezignovala? „Nechceme prohlubovat příkopy ve společnosti,“ vysvětlil premiér. Na tom argumentu něco bude. I když se skoro jistě najdou škarohlídi, kteří vládu budou kritizovat s tím, že se nechce pouštět do nepopulárních opatření. Na druhou stranu je fakt, že je v tomto ohledu konzistentní. Zjevné to bylo už dříve, když Petr Fiala kladl důraz především na osobní odpovědnost každého z nás. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek dokonce po nástupu do úřadu prohlásil něco na ten způsob, že vláda nebude lidem nic nařizovat, neboť nejsme v komunismu.
V danou chvíli se tedy jako vládní trumf jeví „ředitelské prázdniny“, které ale nevyhlásí vláda, nýbrž jednotliví ředitelé škol. Ministr školství Petr Gazdík na svém twitterovém účtu napsal ve středu odpoledne toto: „Deset dní mimořádného pandemického ředitelského volna dostalo od vlády zelenou. Ředitelé škol je budou moci využít i na distanční výuku. Obojí generuje rodičům nárok na ošetřovné. Návrh teď zamíří do Parlamentu, kde bude projednán ve zrychleném řízení.“ Malinko to působí dojmem, že vláda nemíní ani tady lidem/ředitelům nic nařizovat, a proto tu odpovědnost deleguje přímo na ně. Zda se tím zbavuje odpovědnosti, nechť posoudí každý čtenář sám.
Jedno je ovšem jisté: ředitelé se do toho nebudou hrnout, autor těchto řádků si během odpoledne obvolal několik lidí, kteří pracují ve školství, a jejich reakce je totožná: jak to jen půjde, budeme učit ve školách, u nás se ředitelská volna prakticky nevyhlašují. Je za tím cítit únava i odhodlání věnovat se výuce navzdory ztíženým podmínkám přímo ve školách. A každý, kdo má malé dítě, které by případně muselo být deset dnů doma, zase ví, do jak složité situace by se dostal.
A nejde jen o peníze, a tedy o ošetřovné, jde o práci, kterou musí někdo udělat, pokud nechceme, aby některé provozy začaly kolabovat kvůli nedostatku pracovních sil. Už tak je řada z nich – typicky třeba restaurace, hospody nebo divadelní a hudební kluby – po těch dvou letech na pokraji svých sil. V návrat k normálu tam nevěří skoro nikdo, mnohdy spíše přemýšlí nad tím, jak se uživit i v čase, kdy si lidé téměř odvykli do hospod a klubů chodit.
