GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Soutěžit velké veřejné zakázky jenom „na cenu“ zkrátka nefunguje. Vědí to politici, vědí to neziskovky, vědí to odborníci. Jenže ve chvíli, kdy nějakou veřejnou zakázku zrovna nevyhraje nejnižší nabídka, jdou všechny racionální argumenty stranou.
Je to případ i současného „mediálního džihádu“, který (sic!) neúspěšný soutěžitel rozpoutal kolem výstavby druhé části pražského metra D. Kdo kauzu nesleduje, malá rekapitulace. Pražský Dopravní podnik (DPP) minulý měsíc v tendru vybral „až“ druhou nejlevnější nabídku – tu z konsorcia firem Subterra a Hochtief. Cena: 30 miliard, o dvě miliardy více, než nabídnul konkurenční Vinci a Porr.
To ale rozpoutalo oheň na střeše. Dopravní podnik se stal terčem mediálně živené kritiky, prý proč máme platit o dvě miliardy více. Najednou se argument, že nejde všechno soutěžit jen na cenu, z veřejné diskuse vytratil a debata de facto ideově sklouzla k tomu, že nám by namísto výběrových komisí a odborných posudků možná stačila jenom excelovská tabulka. V ní bychom si nabídkové ceny srovnali: od nejvyšší po nejnižší.
Že je to – sice „populisticky“ líbivá, ale přece jen – hloupost, je zjevné. Nedávno to zdůrazňoval například ředitel ÚOHSu Petr Mlsna: „Pokud bychom se zaměřili pouze na kvalitu v užším slova smyslu, platí, že nejlevnější nemusí vždy znamenat nejlepší a v konečném důsledku vlastně nemusí znamenat ani skutečně nejlevnější.“
Nejde jen o teorii: řada veřejných zadavatelů má s tím, že „nejlevnější“ se jim nakonec pořádně prodražilo, i řadu praktických zkušeností. Připomeňme třeba úsek silnice – shodou okolností postavený právě silničáři z Porru – na Ostravsku, který vydržel bez problémů sjízdný jen krátce, než se rozvlnil.
Na sílu!
Jenže v emotivní debatě – a pochopitelně v kontextu zakázky za bratru 30 miliard – jdou racionální argumenty stranou. Nechápejte mě špatně, pokud byly podmínky tendru porušené, pokud vyřazení Porru byla „účelovka“, je naprosto přirozené, aby to příslušné orgány vyšetřily a potrestaly. A ruku na srdce, zrovna stavebnictví je obor, ve kterém se lidé neušpiní jenom od malty či betonu.
Jenže nic takového zatím na stole není. Žádné náznaky. Žádné důkazy. Že nevyhrála nejnižší cena? Nejnižší cena přeci není a ani nemá být jediné kritérium, které rozhodne o vítězi tendru. Navíc, pokud se začteme do zdůvodnění Dopravního podniku, nabídka Porru neuspěla jak proto, že příliš nízko posazená cena byla nerealistická, tak kvůli potenciálním konfliktům v harmonogramu výstavby.
Kde naopak náznaky a důkazy vidíme, je jednání Porru. Firma se totiž ještě před koncem výběrového řízení snažila celou věc ovlivnit na sílu, ostře komentovala konkurenční nabídky, vyvíjela tlak na komisi Dopravního podniku a zapojila profesionální krizovou komunikaci určenou pro média. Pokud ale měl Porr skutečné pochyby o tom, že se tu „hraje levá“, měl namísto apelu na média a DPP oslovit spíše policii a ÚOHS. Že se tak nestalo, ukazuje spíš na to, že jde jen o křik poražené firmy.
