KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Přilepovací mánie, stavění barikád a jiný všemožný vandalismus klimatických aktivistů z celého světa začíná přerůstat rozměry únosných forem protestu. Chování lidí omezujících veřejný prostor stojí nejen nemalé veřejné prostředky, ale je i nebezpečné. I jejich vlastnímu životu, jak ukázal nedávný případ z Panamy. Je na státních institucích, aby ochránily práva a bezpečí většinové společnosti.
Minulé úterý oblétla svět zpráva, že sedmasedmdesátiletý právník a profesor z Panamy zastřelil dva lidi. Stál se svým autem v koloně na silnici blokované klimatickými aktivisty, a když už ho to přestalo bavit, vyrazil vstříc demonstrujícím pohovořit s nimi o možnostech uvolnění silnice. Neumožnili. Ctihodný kmet se tedy do díla pustil sám, což skupinka aktivistů nehodnotila právě kladně.
Byla to špatná volba, protože pan profesor práv Kenneth Darlington zmařil dva životy a samozřejmě také svůj. Mimoděk ale taky vyslal protestujícím celého světa, kteří si za svůj živý štít berou kolemjdoucí a kolemjedoucí, lakonický vzkaz: „Nechte normální lidi na pokoji!“ Legitimní to není, ale pochopit se to dá.
A proč bych se nelepili?
Ponechme teď stranou, že v Panamě šlo o něco trochu jiného než při klimatických protestech, které především „díky“ hnutím jako Poslední generace a Extinction Rebellion v posledním roce svírají západoevropská města. Panamská vláda upekla (zřejmě) výhodný obchod s kanadskou společností, který jí umožní těžit dvacet let měď v oblasti s křehkým ekosystémem deštného pralesa. Umím si představit, že kdyby se podobná těžba chystala u nás v Posázaví, vyšel bych do ulic i s transparenty. Jde o konkrétní problém.
Bez ohledu na něj jsme ale byli také svědky zoufalé reakce člověka, jehož čas je mrhán tím, že si někdo pro své protesty, ať jsou jakkoliv bohulibé, zabere veřejný prostor který není např. náměstím, kde se takové věci jako demonstrace dřív bežně dělávaly, ale silnici nebo rovnou dálnici. Nejde tedy ani tak o předmět protestu jako spíše o jeho formu, která bezprecedentně zasahuje do práv jiných lidí a v případě různých forem blokování dopravy vytváří i krajně nebezpečné situace.
Robin Bureš z aktivistického webu A2larm ve svém článku „Vodní děla, zatýkání a likvidační pokuty. Evropské země stupňují represe proti klimatickým aktivistům“ bezohledné blokády ospravedlňuje těmito slovy: „Lze namítat, že si aktivisté berou za rukojmí své spoluobčany, nebo vyzdvihovat jejich demokratická práva na protest. Zásadní je ovšem připomenout, že masové zadržování, likvidační pokuty ani policejní razie často nevedou ke zklidnění protestů, ale naopak k jejich vyostření. Pokud se tedy nechceme dostat do nebezpečné spirály násilí, je třeba urychleně zahájit snahu o smysluplný demokratický dialog.“ Chtělo by se zvolat gretovské: „How dare you?!“
Ani druhá strana si ale nebere zbytečné servítky. Na sarkastické facebookové stránce glosující bizarnosti dnešní společnosti Hnutí ducha se u odkazu na popsanou událost v Panamě objevil na adresu střílejícího seniora např. komentář: „Statečný to muž!“ A nebyl zdaleka jediný.
Proti všem
Zatímco v Putinově Rusku či Kimovské KLDR jsou jakékoliv formy protestu potírány nekompromisně v samém zárodku, pro západní společnost včetně té naší je právo na svobodné vyjádření svaté, a je to tak správně. Navíc, zatímco na „Východě“ se řídké protesty obvykle týkají lidskoprávní problematiky, aktivisté „u nás“ a v okolních zemích obvykle protestují spíše proti věcem, které většina lidí stále ještě považuje za výdobytky moderní civilizace.
Nejenže si dnes aktivisté berou jako rukojmí občany, kteří nemají ani mít nechtějí s jejich protesty pranic společného, ale ještě se cítí dotčeně, když jejich chování někdo bez výhrad neschvaluje. „Volkswagen nám řekl, že podporuje naše právo protestovat, ale odmítl naši žádost o misku, abychom se mohli slušně vymočit a vyprazdňovat, když jsme přilepení. A vypnuli topení,“ stěžoval si před rokem na Twitteru/X jeden z aktivistů protestujících proti pomalé dekarbonizaci německého autoprůmyslu tím, že se přilepili k podlaze v autosalonu značky Porsche.
Je jasné, že automobilka se mohla v takovém případě jen těžko uchýlit k nějaké ostřejší reakci. To však neplatí pro normální řidiče. Na akcích aktivistů stále častěji dochází ke slovním potyčkám, zablokovaní řidiči se je mnohdy snaží prostě fyzicky odklidit z cesty. Objevují se však i případy najíždění do aktivistů. Upřímně řečeno, není se moc čemu divit. Policie obvykle bezmocně přihlíží a omezuje se na řízení dopravy v kritickém místě a snahu „přilepencům“ domluvit, aby protestu zanechali.
Jak je ale vidět na videu výše, nebývá to tak jednoduché, protože lepidla, která demonstranti používají, jsou velmi kvalitní. Pak musejí nastoupit hasiči a přilepené údy z asfaltu doslova vysekat. Náklady spojené s takovou operací jistě nejsou malé, stejně jako vztek zablokovaných motoristů kvůli zmařeným obchodním schůzkám, propásnutým návštěvách lékařů, škol a podobně. Pořádkové pokuty, které protestující mohou za svoje jednání dostat (pokud zrovna nezpůsobí nehodu nebo jiné neštěstí), jsou směšné.
Zprofanovaní sabotéři z Poslední generace se musí pod dojmem minimální perzekuce ze strany jednotlivých států sami ponoukat k efekt(iv)nější aktivitě: „Dnes nejsme tam, kde bychom chtěli být, nejsme v bodě, kdy bychom mohli přinést velkou změnu. Věřili jsme a doufali, že tam budeme, ale nakonec jsme se mýlili a musíme přiznat, že cesta je delší, než jsme si mysleli,“ připustil podle listu Bild aktivista Kim Schulz v interní informační on-line diskusi.
Nový recept pro „obecní teror“ není žádnou raketovou vědou. Vedení organizace radí provádět méně akcí mimo velká města, přidat daleko víc těch viditelnějších, soustředit se na metropoli a především na nábory zejména na univerzitách. „Chceme mít dostatek lidí, abychom mohli organizovat každodenní masové okupace a každodenní pouliční blokády,“ píší Poslední generace (v Německu Die Lezte Generation). Uvědomují si ale, že svým chováním původní smysl demonstrací v očích většinové společnosti diskreditují?
V poslední době dostávají antisystémové protesty ještě další a z mého pohledu mnohem závažnější rozměr.
Pro dochucení celé dezolátní směsi se v souladu s nejnovějšími aktivistickými trendy protestující módně halí do palestinských vlajek za zpěvu populárního popěvku „From the river to the sea, Palestine will be free“. Inu, i taková je globalizace.
Když to shrnu, zdá se mi, že respekt k těmto druhům aktivistů ze strany odpovědných orgánů je až nezdravě vysoký. A pokud vlády nechtějí, aby situaci vzaly do rukou radikálové z opačného pólu společenského spektra než klimatičtí aktivisté, měly by začít urychleně jednat.
