GLOSA MARTINA SCHMARCZE| České sociální sítě zaznamenaly, že finská premiérka Sanna Marinová, která upoutala pozornost bujarými večírky ve svém sídle, do něj nyní k oslavě 200 let od jeho vybudování pozvala na oběd své předchůdce. Hezké gesto. Jak by to asi dopadlo, kdyby něco podobného zkusil Petr Fiala? Podle mého názoru ne úplně dobře. Ne kvůli rozdílným politickým názorům, ale pro příliš silné osobní averze.
Je leden 2023 a předseda vlády se rozhodl k třicátému výročí vzniku České republiky pozvat do svého sídla v Kramářově vile na oběd všechny, kteří řídili stát před ním. Naštěstí původní majitel dimenzoval slavnostní jídelnu tak, aby se do ní vešel celý kabinet, takže těch dvanáct lidí se do ní s přehledem a patřičnými rozestupy vejde. Zatímco ve zjevně skromnějším sídle finské premiérky by se u stolu museli hodně mačkat. V jiných ohledech by na tom ale náš hostitel byl naopak hůře než jeho finský protějšek.
Za prvé, osobní animozity v české politice jsou notorický problém. Za druhé, obecně u nás i mezi některými vysokými ústavními činiteli panuje nízká loajalita k České republice a jejímu státnímu zájmu a malý respekt k jejímu směřování a mezinárodnímu ukotvení. Aby poněkud utlumil spory hned v počátku, rozhodl by se možná Petr Fiala určit zasedací pořádek dle funkčního období, aby si nikdo nemohl stěžovat, na jakém místě a vedle koho sedí. Jeden premiér by ovšem chyběl – zesnulý Stanislav Gross…
Začali bychom na jedné straně v pořadí zleva doprava: Václav Klaus – Josef Tošovský – Miloš Zeman – Vladimír Špidla – Jiří Paroubek – Mirek Topolánek. Na druhé straně by se pokračovalo zprava doleva: Jan Fischer – Petr Nečas – Jiří Rusnok – Bohuslav Sobotka – Andrej Babiš – Petr Fiala. Klaus by tak byl nucen smířit se s tím, že sedí vedle „poloúřednického“ premiéra, který nastoupil po „sarajevském atentátu“. Zeman by zase musel vydýchat, že má vedle sebe „zrádce“ Špidlu, a Babiš, že se ocitl mezi Sobotkou a Fialou.
Protokol by se mohl snažit bývalé premiéry „rozesadit“, aby minimalizoval negativní emoce, ale nejspíše by na to potřeboval matematika zběhlého v teorii grafů a her. My to raději ani zkoušet nebudeme a zůstaneme u onoho prostého časového pravidla. Dejme tomu, že během dobrého oběda (snad už Úřad vlády začal nakupovat kvalitní víno) by se podařilo udržet vcelku nezávaznou konverzaci. Pak by Petr Fiala mohl „z bezpečnostních důvodů“ sezení rozpustit a nechat všechny odjet domů. Ale to by nebylo dvakrát slušné.
Během následné neformální recepce by si někdejší hlavy exekutivy mohly vzájemně pohovořit o politice, životě a tak vůbec. Kdo by asi s kým mluvil? Tipnu si, že jednu dvojici by utvořili Topolánek a Špidla. Sice patří k opačným táborům, ale respektují jeden druhého – právě proto, že si opravdu oba něco myslí, byť jeden je tvrdý pravičák a druhý zarytý levičák. Že by se našli Klaus a Zeman, o tom asi nepochybuje nikdo. Možná by si rozuměli i Sobotka s Nečasem. Fiala jako hostitel by nejspíše střídal různé skupinky.
Kdo nám tam ještě zbývá? Jednak tři úředničtí premiéři – Tošovský, Fischer a Rusnok. Ti by se v zásadě mohli bavit s každým, a pokud by si nevyměňovali zkušenosti mezi sebou (na základě podobného osudu), nejspíš by se přidávali k různým debatujícím. Pak nám tu zbudou Paroubek s Babišem. Tedy dva diskutéři, kteří nejsou u ostatních zrovna dvakrát populární, a kdyby ti s nimi mluvili, tak spíše jen zdvořilostně.
Co dalšího zajímavého bychom mohli pozorovat? Na první poslech by nám sotva mohou uniknout Topolánkův burácivý smích, který poněkud připomíná palbu z Gattlingova kulometu. Přinejmenším tři přítomní by se však ani neusmáli. Za prvé Paroubek, který je neustále podmračený, nicméně s někdejším předsedou ODS ho pojí elementární úcta k tomu druhému, takže by asi nebyl vyloženě nepříjemný. Zato Klaus a Babiš by se ušklíbali a ošívali. Oběma se totiž Topolánkovský humor z duše protiví (a to včetně autora).
Výrazně bychom rovněž slyšeli Klausovu fistuli i Zemanovo brumendo. Pokud by byl současný prezident ve formě, jistě bychom zaznamenali i jeho pochechtávání nad vlastními bonmoty. O čem by tito dva bývalý premiéři, kteří se následně stali prezidenty, asi mluvili? Dozajista by se hlavním tématem stalo zdůrazňování jejich domnělé superiority nad ostatními – a pak už by bylo vcelku jedno, o jaké konkrétně by šlo téma. Nečas se Sobotkou by nebyli tak dominantní, ale jistě by se snažili obhájit své působení v čele vlády, které objektivně pro jejich strany dopadlo špatně.
Úředničtí premiéři by vystupovali stejně jako ve funkci – bezproblémově a nekonfliktně. Fiala by důsledně hrál roli akademika, který se snaží moderovat diskusi, aby nenabrala extrémní směr. Ale názory by se vyskytly všelijaké a ne právě státnické. Klaus by tlačil své protizápadní postoje, kritizoval Evropskou unii i NATO, nedržel by naši zahraničně-politickou linii ve vztahu k ruské agresi. V tom by mu sekundoval Paroubek. Zeman jen částečně, přeci jen poslední dobou hodně otočil.
Babiš by si stěžoval na všechno možné – na „polistopadový demokratický kartel“, na to, že ho všichni chtějí zavřít, na to, že mu Evropská unie chce sebrat dotace, protože její představitelé prý nenávidí Česko… Na což by mu nejspíš Topolánek řekl pár vřelých přátelských slov... Ti dva si tykají, takže by si nebral servítky. Kdyby celá společnost nějak přežila nepohodu vytvářenou Babišem, Klausem a případně i Zemanem a Paroubkem, mohla by se nakonec i spořádaně rozejít. Snad by tentokrát nikdo nikoho nehnal se schodů…
Takže může Fiala teoreticky v lednu sezvat bývalé premiéry a uctít třicet let České republiky? Nejspíše ano. Všichni jmenovaní zastávali tak vysoké funkce, že přes vzájemné averze a osobní povahové rysy dokáží udržet nějaké dekorum. Štábní kulturu by asi neporušili, ale nešlo by o moc vřelé setkání. A do jaké míry alespoň důstojné, to je vážná otázka. Rozhodně bude bezpečnější nechat oslavu státu na nějakou velkou recepci, jíž se účastní mnohem více lidí a tím se „naředí“ hrozící dusno. Česko holt není Finsko.
