KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Při cestování s Českými drahami se poslední dobou můžete spolehnout ze všeho nejvíc na to, že skoro žádný vlak nepojede načas. Má to svoje nezamýšlené výhody: pokud ráno máte pocit, že nestíháte, záhy zjistíte, že máte spoustu času. Platí to jen do chvíle, než vám dojde, jak se vám hroutí navazující program.
Na úterý jsem měl vcelku minimalistický plán – obsahoval jen dvě opravdu důležité položky. První byl v pořadí už čtvrtý rozhovor s prezidentským kandidátem na INFO.CZ. Po Danuši Nerudové, Josefu Středulovi a Tomáši Zimovi se můžete těšit na podobně laděné interview s Petrem Pavlem. Tou druhou položkou jsou večerní fotbalové zápasy Ligy mistrů. Jinak jsem měl v plánu spíše odpočívat, vyřizovat maily, číst si, poslouchat muziku a přemýšlet.
Budík mám každé ráno na 6:50. Vstanu, udělám si kafe, dětem nachystám snídaní a vzbudím je. Těsně před odchodem zkontrolujeme aktovky a někdy před půl osmou vyrážíme do školy. A protože nespěchám – vlak mi jede až v 9:38 – zamířím klidnou chůží přes centrum Brna do obchodu s hodinkami – potřebuju vyměnit baterku a řemínek. To byla poslední akce, která klapla podle představ. Vše ostatní buď nabralo zpoždění, anebo se kvůli témuž muselo posunout na jindy.
Prakticky každý den, a to včetně víkendů, mám v hlavě dost přesný harmonogram, v kolik kde budu, s kým se tam potkám, co tam budu dělat, kdy budu sportovat, kdy se najím a v kolik se kam přesunu. Prostoje zpravidla nemívám, snažím se veškerý čas efektivně využít, což lze ale splnit jen za předpokladu, že se nikde nezdržím, neuvíznu v zácpě, anebo – tak jako poslední dobou téměř vždycky – nejedu vlakem.
Tak třeba dneska: s Petrem Pavlem jsem se měl potkat v centru Prahy až v 15:30. Chtěl jsem tedy ještě předtím stihnout jednu schůzku, těšil jsem se do hospody u naší pražské redakce, kde mají skvostná obědová menu, a proto se tam stavuju skoro vždycky. Omrknout nějaká knihkupectví – synek bude mít svátek a touží po životopisu Pelého pokračovat dalšími legendami fotbalu, kterému propadl. Nic z toho nakonec neklaplo.
Vlak, kterým jsem chtěl z Brna do Prahy odjet, měl zprvu hlášené hodinové zpoždění – což se o chvíli později změnilo na osmdesát minut. Neplánovaný volný čas jsem využil k občerstvení a navzdory hodinové prodlevě jsem zůstával pořád v relativně optimistickém módu – hodinovou sekeru lze dohnat… V nejhorším pojedu vlakem, který nejede z Bratislavy, ale z Vídně. V Brně je o hodinu později, tudíž to v danou chvíli dávalo smysl. I ten začal nabírat zpoždění, ale nakonec přece jen přijel dřív, takže nebylo co řešit. Sedám do vagónu a počítám, v kolik budu v Praze a co budu muset z původního plánu vypustit.
Jak se ale záhy ukázalo, ani okleštěná verze mého rozvrhu nebyla poslední – rychlík nabral další zpoždění a já do Prahy dorazil tak akorát, abych vůbec stihl rozhovor s Petrem Pavlem. O něm vám tady nic psát nebudu, nejpozději do konce týdne si na INFO.CZ uděláte obrázek sami. Chci říct ale toto: přestože jsem příznivcem veřejné dopravy a cestování s Českými drahami zvlášť, nelze si nevšimnout, jak se poslední dobou jejich služby zhoršují. Prakticky nikdy nedorazíte na čas, vždy si musíte dělat časovou rezervu, jsou potřeba pevné nervy a musíte se připravit třeba i na to, že vás občas svezou autobusem.
Nevím a neřeším teď, čí je to odpovědnost a kdo za to může. České dráhy upozorňují, že Správa železnice modernizuje tratě, což má prý dopady, na které dopravci nemají vliv. Čím si jsem ale jistý, je, že to takto nemůže jít donekonečna. A znovu: píšu to jako člověk, který si i destinace na letní a zimní dovolenou vybírá podle toho, kam vedou koleje. Uvedu konkrétní příklad z posledních měsíců: pokud pojedete z Prahy do Ústí nad Orlicí, musíte počítat se třemi výlukami. První je před Kolínem, takže se můžete těšit třeba na to, že vás vezmou odklonem kamsi k Poděbradům. Další je u Pardubic, kde vlaky občas stojí. A aby toho nebylo málo, mezi Chocní a Ústím nad Orlicí se opravuje koridor a jezdí se tam v obou směrech po jedné koleji – takže buď stojíte, anebo jedete už zmíněným autobusem.
To vše se děje v čase, kdy se navíc opravuje trať mezi Brnem a Blanskem (donedávna to bylo dokonce mezi Brnem a Svitavami, pokud jste se tedy vypravili z Brna do České Třebové, jeli jste 1,5 hodiny autobusem a asi patnáct minut vlakem), takže mezinárodní rychlíky z Bratislavy a Vídně nejezdí přes Českou Třebovou a Pardubice, jako to bývalo, ale přes Vysočinu. Tam ale není koridor, vlaková souprava tedy musí jet o poznání nižší rychlostí. Dopad to pochopitelně má také na pohodlí těch, kteří dojíždí za prací do hlavního města třeba z Pardubic.
Dříve mohli využít tyto mezinárodní rychlíky, teď musí vnitrostátními, jejichž počet je ale pořád stejný, takže jsou přeplněné. A navíc – jak jsem už napsal – dost často stojí, nebo jedou odklonem. Nebudu tady moralizovat, nechci se ani rozčilovat a lámat nad Českými drahami hůl, upozornit ale musím na to, že ta situace začíná být dost kritická. A ilustrovat na tom lze ještě jiné, možná i podstatnější věci: rozval železničmí dopravy nejspíš souvisí s celkovým úpadkem veřejných služeb a efektivitou všeho, s čím má tak či onak co do činění stát. A to není poznámka, ze které byste měli vyvozovat volání po štíhlém státu a privatizaci veřejných služeb.
Naopak: je třeba hledat cesty k nápravě, neboť tato úpadkovost je nakonec nejspíš jednou z příčin úpadkovosti politiky a nástupu populistických a extremistických sil. Jsou to přesně ty fenomény, kvůli kterým vám bude řada lidí tvrdit, že se jim „za komunismu žilo lépe“. V Praze nebo v Brně si z toho možná ukroutíte hlavy, ale spolu s veřejnou dopravou zažívají tito lidé úpadkovost státu také jinde – nemají dostupného doktora nebo zubaře, nemají školy pro děti a domovy důchodců pro své rodiče. Chybí jim sociální služby, z dosahu jim mizí pošty, služby, obchody i hospody. V knížce Česká jízda jsem to popisoval opakovaně.
A ještě jedna poznámka: kdyby v tak dezolátním stavu, v jakém je teď cestování vlakem, byla třeba D1, naprosto nepochybuju o tom, že by toho byly plné noviny. Bylo by to jedno z klíčových politických témat. I v tom, jak tady málokoho skutečně zajímá stav, v jakém se nachází cestování vlakem, lze spatřovat trend, na jehož konci bude naprostá nesouměřitelnost sociálních světů těch, kteří jsou na dostupnosti veřejných služeb závislí, a ostatních.
A není pravda, že by to těm druhým mohlo být ukradené. Jak v jiné souvislosti řekl ministr spravedlnosti Pavel Blažek, i tady do jisté míry platí, že ti bohatí, úspěšní, anebo prostě jen shodou náhod šťastnější, musí pochopit, že pokud se včas nerozdělí, může přijít doba, kdy nebudou mít nic, anebo jen málo. Nikdo bychom neměli zapomínat, že všichni, ti „nahoře“, i ti „dole“, mají rovné volební právo. Tak abychom se zase nedivili, až budou někteří volit jinak, než jak si my šťastnější představujeme. Mají k tomu totiž ještě pořád spoustu svých dobrých důvodů. Cestování vlakem může být – a já si to umím dost dobře představit – jedním z nich.
