„Je to už sto let, co naše děti odešly.“ Tak zní vůbec nejstarší zápis v kronice severoněmeckého města Hameln, pocházející z roku 1384. Ta jediná, osamocená, nijak nerozvedená věta má až děsivou váhu.
Co přesně se roku 1284 stalo? Odpovídá nám slavná legenda: Tehdejší Hameln byl zamořený krysami, pročež se radním tuze hodilo, že se v ulicích města objevil potulný krysař. Byla stanovena cena za likvidaci škůdců, uzavřena dohoda a cizí muž se dal do díla. Ve chvíli, kdy začal hrát na svoji píšťalu, hlodavci se za ním omámeně seskupili v jeden velký houf; ten za neustálého hraní dovedl až k řece Vezeře, v jejíž vlnách se krysy utopily. Byla řada na radních, aby splnili svoji část úmluvy – ti ale odmítli zaplatit.
A poté přichází krutá pomsta: krysař se vrací a znovu přikládá píšťalu ke rtům. Tentokrát však melodie nevábí zvířata, nýbrž místní děti, které tajemného muže následují pryč z města, aby už nikdy nebyly spatřeny. Tolik tedy legenda.
Jenže pátráme-li po pravdě, nepomůže nám – když už nic jiného, s jistotou víme, že v původním příběhu se žádné krysy nevyskytovaly! Nejstarší zapsaná verze pochází z tzv. Lüneburského rukopisu z let 1440–1450 a zní takto: „Léta páně 1284, na den Jana a Pavla / bylo to 26. června / jistým pištcem, oblečeným ve všech barvách / bylo odvedeno 130 dětí pocházejících z Hamelnu / ztratily se u kalvárie poblíž kopců.“ Podle dobových záznamů byla už kolem roku 1300 v hamelnském kostele instalována vitráž, s níž se tento popis shoduje: pestrobarevně oděný muž hraje na píšťalu a odvádí zástup dětí. ‚Kalvárie‘ pak zřejmě označuje místo, kde se konaly popravy.
Kde a proč se tedy vzaly krysy? Zdá se, že si do příběhu definitivně našly cestu až v polovině 16. století. První výskyt známe z rodové kroniky, kterou sepsal švábský hrabě Froben Christoph von Zimmern - krysy se ovšem musely šířit i jinými kanály. Rukopis řečené kroniky byl totiž objeven až o dvě stě let později, ale už v roce 1605 se tato ,zmutovaná‘ varianta příběhu poprvé objevuje v angličtině, a to v díle Richarda Rowlandse Restitution of Decayed Intelligence. Zajímavé přitom je, že udává pro tragédii jiné datum, a to 22. červenec 1376. To jenom podporuje domněnku, že šlo zprvu o dvě oddělené události, resp. legendy - o odchodu dětí z Hamelnu a o přemnožených krysách -, které nakonec velmi úspěšně ,zfúzovaly‘. Životaschopnost této namíchané verze souvisí i s tím, že Evropa už měla v té době bohaté a strašlivé zkušenosti s morem. Jeho rozšíření souviselo právě s krysami, přesněji s jejich parazity, blechami morovými, které černou smrt přenášejí.
Černá smrt, která kolem roku 1346 připutovala (podle všeho v podpalubí obchodních lodí) z centrální Asie, byla pro nás stěží představitelnou ranou: počet obyvatel Evropy klesl takřka během chvíle o třetinu až polovinu (!). Nešlo mimochodem pouze o přímé oběti moru; byly zavražděny např. tisíce Židů, kteří podle zvěstí stáli za nákazou. (Zde je dobré dodat, že papež Klement VI. vydal v roce 1348 dvě buly, kde výslovně píše, že kdo viní z moru Židy, byl „sveden Ďáblem, tím lhářem“. Jenomže náš drahý Karel IV. prohlásil majetek Židů zabitých při těchto nepokojích za propadlý, což útoky naopak podpořilo.)
Epidemie se sporadicky vracela i v dalších letech, za krysí ocásky se pak vyplácela odměna a povolání krysaře mohlo být poměrně výnosné. Z moru se zrodil také Totentanz – často opakovaný a variovaný výjev, kde Smrt sjednocuje v tanci chudé i bohaté a kostlivci zvesela hudlají na různé hudební nástroje. Procesí dětí vedené pištcem do pravděpodobné záhuby má podobné rysy, nicméně morové ráně jednoznačně předchází.
Kdo byl tedy onen ‚pištec oblečený ve všech barvách‘, neměl-li s krysami nic společného? Škrtněme středověké vysvětlení, že se jednalo o přestrojeného Ďábla. A škrtněme i poměrně nudnou možnost, že šlo jen a pouze o symbolické ztvárnění tragédie typu náhlého sesuvu půdy či lokální epidemie dětské obrny. Narazíme pak například na názor, že mohlo jít o příslušníka pohanského kultu či heretické sekty, jemuž se podařilo zlákat hamelnské děti k účasti na rituálech v místních lesích. William Manchester pak ve svém bestselleru A World Lit Only by Fire přesvědčeně píše, že šlo o pedofilního psychopata, který s dětmi provedl ‚nevýslovné věci‘, a dodává, že podle některých svědectví byla nalezena „zohavená tělíčka poházená v lesním podrostu“.
Manchester, kterého profesionální historici nemají vůbec v lásce, však nepodkládá tuto informaci žádným zdrojem, a navíc plete dataci, neboť píše o roce 1484. Představa cizího muže, který za zvuků hudby navždy odvádí pryč zfanatizovaný zástup, ovšem připomíná ještě něco: vojenský nábor. A tím se dostáváme k další oblíbené domněnce, podle níž byl pištec verbíř a z Hamelnu pocházeli někteří účastníci tzv. křížové výpravy dětí z roku 1212 – její úspěch měla zaručit právě nevinnost malých vojáků, ale skončila fiaskem. Je tu však jedna velká potíž: samo toto tažení, jehož existence byla během středověku přijímána jako fakt, označili historici ve 20. století za pouhou legendu.
K zásadnímu omylu zřejmě došlo už třicet let po oněch událostech, kdy kronikáři, kteří nebyli jejich očitými svědky, překládali latinské slovo pueri z prapůvodní zprávy jako ‚děti‘. Jenže toto slovo, jež doslova znamená ‚chlapci‘, bylo jenom dobovým pejorativním označením pro vandrující chudinu. Představa křížové výpravy dětí byla ovšem tak silná, že se rychle zakořenila ve všeobecném povědomí. Jako klíčová se ukazuje otázka, kam pištec děti odvedl; jejich smrt totiž není explicitně zmíněna, legendy naopak často mluví o tom, že vešly do jakési jeskyně. Podle bratří Grimmů, kteří svoji verzi poskládali z jedenácti zdrojů, prošly podzemní chodbou do Transylvánie, a staly se tak zakladateli dnešního Sedmihradska. A právě takovýmto směrem se ubírají moderní teorie o vzniku příběhu. Ovšemže bez onoho ‚vytunelování‘ Hamelnu: děti se zkrátka staly součástí Ostsiedlungu, tj. německé kolonizace střední a východní Evropy. Ať už dobrovolně, či nikoli.
Teoložka Sheila Harty soudí, že děti (hlavně sirotci nebo levobočci) byly náborčímu či otrokáři odprodány, čímž si také vysvětluje, že jejich odchod není v kronice popsán blíže. Ovšem ve světle omylu s křížovou výpravou se také musíme ptát, zda vůbec chápeme správně slovo ‚děti‘. Dnešní Hameln sice žije z krysařského turismu (milovníci legend chtějí vidět např. prastarý dům Rattenfängerhaus, na jehož stěně je dobový zápis o ztrátě dětí), ale právě na webu města nalezneme racionální vysvětlení, že ztracenými ‚dětmi města‘ byli prostě ‚rodáci‘. Možná mladí, ale už ne děti v pravém slova smyslu.
Historička Ursula Sautter pak razí možnost, že odešli dobrovolně – tzv. lokátor, ve středověku osoba pověřená založením osady nebo vsi, jim zkrátka dal dobrou nabídku. Z povahy věci musel být lokátor i dobrý řečník – a to, že Hamelnské hromadně odvábil pryč svojí ‚písní‘, má potom veskrze reálný základ. Posledním chybějícím střípkem skládačky by bylo přesněji určit to zmíněné kam. Tady opět narazíme na několik verzí, v nichž spíše než Sedmihradsko figuruje například východní Prusko, Pomořansko – a Morava. Německý historik Wolfgang Wann totiž tvrdí, že děti (či ‚děti‘) založily dnes již zaniklou středověkou vesnici Hamlíkov ve vyškovském okrese. Napovídá tomu právě jméno vsi, které by mohlo být počeštěním slova ‚Hämlingen‘ – Hamelnští.
Wann dále poukazuje na to, že Hameln leží poblíž Schauenburku, odkud pocházel olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, který byl činovníkem velké kolonizace na Moravě. Další historici však s touto úhlednou hypotézou bohužel nesouhlasí… Legenda o krysaři si tak stále uchovává svá tajemství. Ovšem i kdyby o ně přišla, bude žít dál. Biolog Richard Dawkins kdysi zavedl termín: informační řetězce (ať už je to příběh křížové výpravy, chytlavá melodie, či tvrzení ‚špenát je zdravý‘) podle něj stejně jako geny podléhají přírodnímu výběru. Množí se, mutují, snaží se ‚přežít‘. A příběh o krysaři, který je po mnohých ‚kříženích‘ dokonale zapamatovatelný, úderný a inspirativní, je skvělým příkladem. Pravda sice osvobozuje, ale...
