Hradec vs. Pardubice: Koule, Gočár, Automatické mlýny a adventní trhy

Autem je to z Prahy do Hradce hodina a půl. Ale věřte tomu, že budou pražský okruh a D11 plynule průjezdné, takže beru zavděk vlakem Českých drah, přímá linka Praha–Hradec je o pouhých deset minut delší, s bonusem slastného lenošení a bezstarostného civění do nedozírné placatosti polabské roviny se servisem pojízdného palubního baru. Mají prý i vcelku slušné víno obou barev.

Vyrážím krátce po třetí, ve sluncem prozářené zlaté hodince, v cíli už je tma jak v ranci. Hradecká nádražní budova plaší všechny démony temnoty, interiér je ozářený ze všech stran příjemně měkkým světlem, v jejím klasicistním kvádru by klidně mohla být nějaká galerie, umělecká nebo obchodní; mně prozatím stačí jeden z mnoha přívětivých stánků s občerstvením. 

Jen co hlavním východem opustím nádražní prostory, zvracím hlavu vzad – protože až teprve teď venku zjišťuji, že jako dlouhý (46 metrů vysoký) vztyčený prostředník půlí tuhle velkorysou nádražní budovu (z dílny architekta Václava Rejchla ml., začátek třicátých let) i nebe nad ní přísně štíhlá hodinová věž.

Je pět hodin, nejvyšší čas vyrazit na východ, směr staré město. Speciální linkou „Vánoční trhy“ bych tam byl za pět minut (kupte si kdyžtak přes dva kliky SMS jízdenku, návod ZDE), ale radši se provětrám chůzí po Gočárově třídě, což mi zabere slabou půl hodinu, při níž projdu i Ulrichovo náměstí s budovou bývalého Ředitelství státních drah (dnes Policie ČR) a protilehlým Steinského palácem – oba objekty pocházejí z meziválečné etapy městského rozvoje zvané „Gočárův Hradec“.

Jde se stále po příjemné rovině i v příjemném prostředí, kde na sebe bezešvě navazují různé slohy a kde české hospůdky střídají hipsterské kavárničky i restaurace různých geografických proveniencí. Před historickým centrem, kdysi dávno sevřeným hradbami, se terén zvedá a po schodech mě vede nahoru, na náměstí velké jako vlašský ořech, dosud sevřený v louskáčku domů z dob gotiky přes renesanci až po baroko.

Před nejvyšší dominantou města, katedrálou sv. Ducha, stojí „tiše a ochotně“ betlém, hned vedle před radnicí se na pódiu pohupuje jazzové kvarteto, z opačné strany náměstí se zpoza mariánského sloupu tu a tam ozve tupá rána – nejsou to kapří obětiny, nýbrž místní hojekový dorost, který si na umělém kluzišti za zvuku koled ladí vánoční formu.

A mezi tím vším se rozprostírá dřevěné miniměstečko z adventních stánků – marně v něm hledám trdelník, což ale rozhodně není výtka, naopak. Dávám si obligátní svařák a můj zrak ukolébává zlaté prasátko, otáčející se v poklidném tempu na rožni, libá vůně kouře z bukového dřeva ve mně evokuje cosi z purpury a františků, prostě klid a pohoda. Lidí je tu tak akorát, tlačenku zažívám jen na papírovém tácku.

Mezi stánky na levnou i dražší krásu poutá moji pozornost jeden specifický, obložený od hlavy až k patě perníčky, vypadá to jak výloha šperkařství, žena za pultem mi ochotně vysvětluje, že jsou jen ze špaldy a medu, všechny je peče a zdobí sama, je z Kladského pomezí, od Náchoda. Když dostávám „na účet podniku“ okoštovat a zjišťuju, že perník nemusí být přeslazený jak cumel, aby chutnal dobře, rozhodnu se koupit rovnou celou chalupu – perníkovou.

Ale už mám nejvyšší čas – v sedm mi to začíná. Klicperovo divadlo je od náměstí „co by koulí dohodil“. Přesněji řečeno dohodila, Helena Fibingerová, koupil jsem totiž již v létě lístky na beznadějně vyprodaný kus o „životě a díle“ naší ikonické koulařky. (Ano, omlouvám se, že jsem v úvodu článku o důvodu návštěvy Hradce kecal jako v „prodance“).

Jde o „divadelní zpracování skandální rozhlasové hry, která rozpoutala lavinu soudních žalob a mediálních emocí“. A za mě je letos jedno z nejlepších, co jsem viděl, na rozdíl od některých „renomovaných“ pražských kusů nemám hlavu ohrnutou jak rukáv naruby od neustálého zívání, naopak mám od neustálého smíchu vyschlý krk – takže o přestávce vřele oceňuji místní užitečnou službu ve stylu „objednej si předem pití na přestávku“. Na separé stolku zmerčím své číslo se džbánečkem nápoje alkoholového typu a houstnoucí chumel diváků před lobby barem mě už tudíž nikterak neznepokojuje.

Po konci představení mířím do divadelní kavárny, šikovně umístěné hned vedle vchodu, kde záhy zahnízdí i aktéři Koule. Venku na kuřácké pauze se z řeči divadelníků dozvídám, že některé eskamotérské kousky na hranici vážné fyzické újmy skutečně – jak jsem tušil, ale jist jsem si nebyl – ve scénáři předepsány nejsou, ale že je to u pana Jiřího Zapletala, doyena Klicperova divadla, poměrně běžná praxe, jak představení svou brachiální improvizací originálně oživit.

Je jedna ráno, tak co teď, když mi Koule vyplavila do krve potoky endorfinů? Tu a tam má ještě otevřeno nějaký bar, ale jinak jsou uličky kolem náměstí ztichlé a téměř liduprázdné. Podvědomě nemám vůbec strach, že by mě tu mohl někdo přepadnout, když tu najednou mě přepadne... hlad. 

Naštěstí za dalším rohem, na odbočce z náměstí dolů k Labi (ulice V kopečku) se přede mnou vyloupnou hned dvě „kebabárny“ proti sobě. Podle osvědčené praxe volím tu, kde je delší fronta, i teď v noci dlouhá jako kdysi na banány – Kebab Instanbul. Lepší jsem snad měl jen v Istanbulu, takže se podruhé za dnešní večer ptám, jak to že mají v Hradci lepší věci než v Praze. Vlastně se ptám už potřetí, protože (vedle potravy kulturní, divadelní a teď i té gastronomické) i ty hradecké adventní trhy – malé, ale malebné – předčí ve mnoha ohledech všechny Staromáky.

Ráno za světla se město zjevuje v nové podobě. Zpátky na nádraží se proto vydávám jinou, o něco delší cestou, abych z pěší perspektivy vychutnal ten tolik vzývaný „radiální plán“ – kolem Muzea východních Čech s monumentálním vstupem střeženým dvěma trůnícími „egyptskými“ obryněmi se svůdně odhalenými ňadry, půvabnějšími a štíhlejšími než bájná Helena (pořád mám totiž v hlavě to včerejší představení); je to sice oficiálně secese, ovšem vůbec ne ta „muchovsky“ cukrkandlová, ale naopak strohá, minimalistická, přesto bombastická svou perfektní geometrií i tlumenými, leč výraznými barvami – cihla a písek. Inu, Kotěra!

Pak přes Labe po Tyršově mostu (vypadá tuctově, ale je to Gočár), ostře doleva do nenápadného vchodu pasáže, kde začíná Foglarova ulička procházející rozlehlým vnitroblokem až k Masarykovu náměstí – pochopitelně se sochou Masaryka (kvůli Štursově sebevraždě nakonec Gutfreund), ale také (a to hlavně) někdejší „bankovní budovou“ zakončenou „vlaštovčími ocasy“ (Gočár). Z Baťkova náměstí s ultramoderní fontánou kolem Schmidtovy secesní vily v „anglickém stylu“ až ke Kostelu Božského srdce Páně, dominantně celého hradeckého Pražského Předměstí – pomník padlým z Velké války (Bohumil Sláma, mj. autor budovy Rozhlasu v Praze na Vinohradské) a zároveň pro „cizince“ jako já vítaný orientační bod na cestě k hradeckému centrálnímu dopravnímu hubu – nádraží vlakovému i autobusovému.

Nechce se mi odjíždět – příště přijedu dřív než večer, o tolik více jsem toho mohl stihnout a přitom vše pohodlně obejít pěšky, Hradec je svou párkilometrovou velikostí vnitřního centra k pěším toulkám jako stvořený. 

Tak nakonec už jen jeden dojem za všechny. Je tu tak očistně čisto, žádný bordel – ani fyzický, ani architektonický, žádný hlukový (asi díky těm trolejbusům), ani vizuální (asi díky tomu, že město stále ctí původní „regulační plán“) smog. Snad jen pro příště pana architekta Kotase s jeho rozmáchlými realizacemi fontán ve stylu arabských šejků držet o něco dále mimo hranice města.

Ostatně – stáhněte si tuhle interaktivní aplikaci a přesvědčte se sami, že Hradec Králové fakt stojí za to nejen v tomhle pošmourném období.

Nedaleko, co by koulí dohodila, pokud by Helena byla ještě větší obryně a dokázala ji vrhnout do dvacetikilometrové dálky, leží Pardubice. Z Hradce to sem vlakem trvá asi jako tramvají z pražské Masaryčky do Dejvic, ovšem teď se zrovna trať – zajímavá tím, že na ní není jediná zatáčka (odb. oblouk) – opravuje, takže se jede náhradní autobusovou dopravou. 

Díky téhle dvojnásobně dlouhé cestě ale poznávám „hradecký rub“: sesesní vilky, mnohé krásné, jiné ušmudlané, a také nezbytnou okrasu všech našich měst, panelákové sídliště. I v nich se, byť zakřiknutě, dostává ke slovu zdejší městský architektonický plán, nejzjevněji ve formě pylonů a sloupů, na nichž panelové obytné bloky stojí a které pod nimi tvoří podloubí, průchody a pasáže. Sice drobnost, ale docela zajímavá.

Stejně jako v Hradci působí budova hlavního nádraží v Pardubicích jako příjemné zjevení. Pochází sice až z 50. let, ale tohle dílo Karla Řepy, žáka Josefa Plečnika, a Karla Kalvody si místní bedlivě opečovávají. A třebaže v okolí je taková ta klasická předměstská změť všeho možného, zejména brownfieldů protkaných táhlými kvádry skladišť, jsou aspoň nástupiště MHD přehledná i pro totálního pardubického neználka, jako jsem já. Beru první trolejbus do centra a hned na první křižovatce prudké brždění, náraz, konec jízdy.

Díky tomu si vychutnávám cestu do středu historického jádra pěkně po svých a mám možnost srovnávat. Výhodou je, že se tu snad ani nedá zabloudit, jdete prostě pořád rovně, rovnou za nosem podél trolejí.

V Pardubicích se na rozdíl od Hradce očividně odehrálo znásilnění veřejného prostoru díky socialistické industrializaci a následné kapitalistické komercionalizaci (a od toho se odvíjející potřeby demolovat staré a budovat nové) daleko brutálněji. Všechno to „halabala“ má své orgasmické vyvrcholení o necelý kilometr dále na Masarykově náměstí – zatímco stejnojmenné hradecké náměstí je vycizelované až do posledního detailu a rozličné styly se tu harmonicky doplňují, to pardubické je jako když pejsek s kočičkou vařili sklo-železo-betonový dort. Na druhou stranu je tu ale vlastně všechno, co moderní člověk žádá od spokojeného života: obchody, restaurace, kino, ba dokonce i veřejné toalety.

Čím dál hlouběji se nořím do pardubického nitra – jdu pořád rovně a pořád po rovině –, tím je to lepší. Na Třídě Míru nakouknu do Machoňovy pasáže vedoucí do miniaturní vnitroblokové čtvrti, prý to zde podle místních vypadá jako v italském Miláně. 

Pak dál přes Náměstí republiky hned se třemi ikonickými dominantami – vlevo kostel (sv. Bartoloměje, pozdní gotika s renesančními prvky a vysokánskou věží štíhlou jako jehla, mj. skvělý orientační bod), vpravo divadlo (ukázková secese začátku století), za zády Hotel Grand (strohý a nenápadný, ale Gočár) a přímo přede mnou kamenná věž a v ní brána s lomeným obloukem. 

Říká se jí Zelená a dlouhým průchodem mě dovede až do té „pravé srdeční komory“ Pardubic, na Pernštýnské náměstí, o něco menší než v Hradci a více „zapikolované“ mezi renesančními a barokními domy, na kterém to teď právě pulzuje adventními trhy.

Tak rád bych spočinul v některé z mnohých kavárniček, restaurací, barů či hospůdek, kterých při cestě míjím v počtu vyšších desítek, tak rád bych si poctivě vyšlapal těch 154 schodů na ochoz Zelené věže, kdysi hlavní vstupní brány, z níž máte Pardubice jako na dlani. Ale musím dál, skrz další průchody s lomenými oblouky a úzkými uličkami, které se jako babiččiny hřejivé vrásčité dlaně občas otevřou do kapesních dvorků… A konečně se přede mnou znenadání vynoří „chrám“.

Chrám jako z pohádky, kterou bychom dnes mohli nazvat steampunkovou, kdysi industriální, prostě ukázková „průmyslová secese“ z dob, kdy obsah i forma měly rovnocenné pozice. Jde o vůbec první dílo architekta Josefa Gočára v Pardubicích, o někdejší mlýny, kde byla vyráběna mouka všemožných frakcí od hladké po hrubou. 

Uvážíme-li, že na výrobu jednoho kila je zapotřebí zhruba 20 tisíc zrn, muselo jich tudy při roční výrobní kapacitě stovek tun projít astronomické množství, které následně krmilo nedozírné zástupy hladových krků, když ještě kdysi nebyly alergické na gluten atp. Mlýny tu svému původnímu účelu sloužily víc jak jedno století – od roku 1910 do roku 2023, kdy jejich prostory vyklidili poslední majitelé, rakouská firma GoodMills.

Impozantnímu průmyslovému areálu na dohled od centra města, na břehu řeky Chrudimky těsně před jejím soutokem s Labem, hrozila tehdy demolice a zřejmě i následný rozvoj lokality ve formě nového sklobetonového vředu krásných a „užitečných“ kancelářských/komerčních budov… Jenže zasáhli památkáři a uvalili na Automatické mlýny jho památkové ochrany. Čímž ho sice zachránili, ale zároveň odradili všechny mlsné developerské štiky. Takže se dlouhých pár let nevědělo, co s ním vlastně bude, než ho v roce 2016 formou „impulse purchase“ koupil „jistý pražák“.

Leč nepředbíhejme. Procházím impozantní branou, která bývá přezdívána „Ištařina“ podle starověkého chrámu v Babylónu, do nitra areálu, který je sice co do horizontální rozlohy prťavý, ale co do vertikální monumentální. 

Na nádvoří, resp. piazzetě v jeho středu, upoutá moji pozornost vedle citlivě obroušeného cihlového zdiva v kombinaci s pískově žlutou omítkou hlasitý pán v hloučku jiných pánů – s hlavou upřenou vzhůru na průčelí někdejšího obilného sila máchá rukama, doléhají ke mně divně znějící věty jako „... a tady ten ornament z cihel, to je symbol hojnosti...“ nebo „těch obilných sil tu bylo několik, ale tohle vpravo bylo tzv. karanténní, kvůli případné kontaminaci některé várky obilí...“.

Ing. arch. Lukáš Smetana vysvětluje skupince návštěvníků, jak kdysi Josef Gočář koncipoval technickou stránku mlýnů ruku v ruce s estetickou. A je to on, kdo spolu se svou manželkou Mariannou v roce 2016 areál, s nímž si město nevědělo rady a dalo jej do aukce, koupili. Za cenu dvou bytů v jejich tehdejším bydlišti v pražských Holešovicích.

Od roku 2019 tak pod hlavičkou jejich rodinné Nadace Automatické mlýny prochází tenhle kdysi „barák na odstřel“ proměnou na moderní kulturně-společenské centrum, kde svou ruku do díla přiložilo nakonec také město (galerie Gampa a centrum Sféra) i kraj (který sem přesunul Gočárovu Galerii). Lukáš Smetana absolvoval sice nejvyšší stupeň „architekturské katecheze“, ale sám se skromně označuje za nepraktikujícího architekta. Hned po koupi se sem s rodinou přestěhoval, bydlí hned vedle Automatických mlýnů, pořídil si i malý bagr a na mnohých ze stavebních prací se sám „ve volném čase“ podílí.

Vedle rekonstrukce bývalých mlýnů tu na místě někdejších skladů vyrostla i nová budova z dílny Šépka architekti, která ctí jak rozměry, tak i strukturu a „barevný kód“ areálu, přestože vedle cihel používá i sklo a korten – ocel, která „přirozeně koroduje“ a vytváří si tak ochrannou vrstvu. Mezi spodní a vrchní částí je velkorysý terasovitý ochoz – báječná věc pro lidi jako já, kteří mají strach z výšek, ale díky pohledově nenápadným pavučinám ochranných sítí zjišťují, že ho mám úplně zbytečně.

Na nádvoří, které v blízké budoucnosti doplní ještě obytné bloky s obchody a občanskou vybaveností tak, aby celé místo vytvořilo ucelenou miničtvrť jak pro bydlení, tak i jako moderní turistickou atrakci poblíž historického jádra, se teď o víkendech konají sice jen malé, kapesní, ale kouzelné adventní trhy. A přestože přes zimu bude kulturní dění utlumené, pořád zde máte možnost navštívit obě galerie a útulnou kavárnu, která svým interiérem i sortimentem předčí vlhké sny pražských hipsterů. Nebo se tu můžete jen tak volně potulovat a kochat se krásou skvěle zachovalé Gočárovy průmyslové architektury, bez obav, že vám něco spadne na hlavu.

Stmívá se, je nejvyšší čas vydat se na cestu. Na nádraží je to středně svižnou chůzí půlhodinka, zpátky přes úzké uličky a sevřená náměstí kolem zámku a pak přes moderní třídy až k centrálnímu pardubickému dopravnímu uzlu, ve vzduchu už pomalu začíná být cítit místní petrochemie. I když dorazíte „na čas“, určitě ještě stihnete prozkoumat útroby nádražní budovy s unikátními mozaikami a vyzkoušíte i masivní dřevěné lavice, tvořící středový dělící pruh odbavovací haly.

Vlaky do Prahy totiž většinou jezdí přes Pardubice z „dálněvýchodních destinací“ střední Evropy, z Moravy či až ze Slovenska, takže nabírají zpoždění v řádu nižších i vyšších desítek minut. Ale odsud už to jede jako po drátkách, do „matičky“ dojedete za slabou hodinu, během níž můžete zrekapitulovat, jak si vede Hradec vůči Pardubicím.

Za mě je to se vším všudy – estetika, servis a celkový feeling – diplomaticky krásné skóre 1:1.