Evropská klimatická politika se stala nereálnou. Potřebujeme jak pragmatičtější Evropský parlament, tak Komisi, říká Ondřej Knotek

Evropský trh s energiemi loni zkolaboval, prakticky všechny země se potýkaly s masivním růstem cen. Co nás čeká v letošním a v příštím roce?

Je třeba tu otázku rozdělit na ceny elektřiny a ceny zemního plynu. Co se týče elektrické energie, jsem přesvědčený, že během jednoho až dvou let se můžeme dostat ze současných cenových úrovní pod 200 eur za MWh do rozmezí 80-120 eur za megawatthodinu. Sice to není 45 eur, na které jsme byli zvyklí v době před krizí, ale oproti současným úrovním je to stále poměrně významné zlepšení.

Bude ale záležet na více faktorech, zejména na střednědobém výkonu stabilních zdrojů, především jaderných elektráren. To znamená, zda a jak se Francii podaří dotáhnout odkládanou údržbu jaderných zdrojů a jak se k odstavování jádra postaví Německo, které sice krátkodobě (ale přece) posílilo jak jádro, tak uhlí. To jsou věci, které směřují k tlaku na nižší ceny elektřiny a v rozmezí jednoho roku až dvou let je podle mého názoru zcela reálné, že bychom se i k těm 80 eurům za megawatthodinu mohli dostat.

Situace s plynem je o něco složitější. Dnešní spotová cena na trhu je relativně příznivá, přinejmenším při srovnání s úrovněmi, na které jsme byli zvyklí během loňského podzimu. Na druhou stranu, stále jsme v situaci, kdy spotřebováváme plyn nakoupený během krize, tedy v období extrémně vysokých cen, kdy jsme se na burze cenově přetlačovali s Asií. A tento plyn musí někdo zaplatit. Česko se tak odpoutalo od závislosti na Rusku a diverzifikovalo zdroje zemního plynu, je ale třeba jedním dechem dodat, že cena, kterou za tuto diverzifikaci platíme, je z finančního hlediska poměrně vysoká. Čeští obchodníci se zemním plynem by měli uzavírat bilaterální smlouvy s přímými dodavateli.

Do budoucna se u plynu bude hrát hlavně o to, jaká bude míra poptávky po zemním plynu z jihovýchodní Asie – a zda jako Evropa budeme s tímto regionem stále cenově o LNG soutěžit. Velkou část plynu však Evropa bere z Norska, které má poměrně výrazné kapacity k navýšení těžby, i zde je však třeba připomenout, že Norsko si za dodávky nechává dobře zaplatit, navíc se snaží odběratele zavázat k dlouhodobým kontraktům bez ohledu na spotové ceny.

Výhledově chce Evropa situaci řešit masivní výstavbou obnovitelných zdrojů. Uspěje?

Řada podstatných věcí je stále nejasných a Evropská komise si to podle mě maluje o mnoho jednodušeji, než to nakonec bude. Evropská komise má například velké plány s čistým vodíkem, který se nevyrábí klasickým rozkladem „fosilního“ zemního plynu, nýbrž elektrolýzou vody, kdy zdrojem elektřiny mohou být tzv. bezemisní zdroje jako obnovitelné zdroje, nebo také jádro. 

Problém je, že elektrolýza vody je energeticky několikanásobně více náročnější než rozklad zemního plynu. Firmy z oborů jako výroba oceli, chemický průmysl, sklářství či výroba hnojiv budou sice časem technologicky schopny přejít na procesy, které budou využívat čistý vodík (ať už jako surovinu, či zdroj energie), ale budou k tomu potřebovat násobně více čisté elektřiny (samozřejmě ve stabilních dodávkách). Pokud bychom tuto navýšenou poptávku po čisté elektřině chtěli pokrýt jen z obnovitelných zdrojů (což je i vize současné Evropské komise), tak by jejich výstavba včetně rozšíření přenosových a distribučních soustav musela být obrovská. Značná část výše uvedených průmyslových odvětví by pak nemusela být ve výsledku konkurenceschopná, především mimo EU.

U vodíku, když jste jej zmínil, Evropa zvažuje třeba i to, že by jej dovážela z Austrálie.

To je sice pravda, ale osobně příliš velký fanoušek těchto plánů nejsem. Jednak se tím posiluje další závislost na třetích zemích, jednak mi dává větší smysl vyrábět „čistý“ vodík v budoucnu také pomocí jaderné energie. Zatím je v Bruselu stále mnoho hráčů, kteří nechtějí vodík získaný pomocí jádra uznat za „čistý“. Bez jádra bychom museli těch obnovitelných zdrojů postavit skutečně výrazně více, než kolik si evropští úředníci a „zelení“ aktivisti představují, což by kromě ceny mimo jiné znamenalo i mnohem větší zásahy do rázu krajiny – a to je věc, o níž nevím, zda si ji všichni uvědomují.

Zmiňujete oceláře, chemický průmysl, hnojiva. To jsou oblasti, které byly v posledním roce pod tlakem. Některé firmy zkrachovaly, jiné se stěhují mimo Evropu. Jak fatálnímu odlivu těchto oborů z Evropy čelíme?

Naštěstí výraznému odlivu či uzavření provozů prozatím zabránil už zmíněný pokles cen zemního plynu v důsledku teplejší zimy a také finanční podpora energeticky náročnému průmyslu ze strany některých států Unie. Loni na podzim však byla situace velmi kritická, například zpracovatelé těžkých kovů ze západní Evropy měli pozastavenou výrobu a byli připravení zavřít v řádu několika měsíců a následně odejít mimo Evropu. A bylo zajímavé pozorovat, že když jedna nizozemská společnost pozastavila svoji zinkovnu, Čína hned zabrala uvolněný prostor a na trh dodala své suroviny.

To je ostatně další problém klimatického balíčku Fit for 55 – v Evropě potřebujeme suroviny, typicky vzácné kovy do komponent solárních a větrných elektráren a baterií. Sice je můžeme dovézt např. z Číny a pak na ně uvalit plánované uhlíkové clo za nižší ekologické ambice, jenže pokud nebude EU alespoň částečně soběstačná ve zpracování kovů, ta přirážka se stejně promítne do prodejní ceny a Evropan ji nakonec stejně zaplatí. 

Evropská komise nově razí heslo, že je třeba strategické suroviny více vyrábět v Evropě. Což je pochopitelně správně, ale opatření, která to mají zajistit, nejsou vzhledem k přijatým ambiciózním cílům klimatického balíčku Fit for 55 dostatečná. Současné klimatické ambice EU zdraží Evropanům život a nakonec zvýší závislost na třetích zemích.

Evropská komise loni vyzvala k reformě energetického trhu. Jak by podle vás tato reforma měla vypadat?

Nechci být úplně tím, kdo to tady narýsuje. Je to komplexní téma, které vyžaduje zevrubnou debatu a možností k úpravám je celá řada. Uvidíme, jakým směrem se Evropa nakonec vydá. Co nyní z pozice evropského poslance pozoruji, je poměrně výrazný rozpor mezi jednotlivými patry Evropské komise. Ti výše postavení lídři, předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová a kabinety jednotlivých komisařů, stojí spíše o radikální, poměrně silnou změnu ve smyslu zásahů a regulací do současného energetického trhu.

Naopak experti na nižších pozicích, společně se zástupci některých velkých evropských energetických hráčů, jsou umírněnější: sice připouštějí, že některé změny ve fungování energetického trhu EU jsou nutné, ale zároveň důsledně varují před tím, abychom tuto oblast totálně přeregulovali. Varují, že v takovém případě by pravděpodobně následně chyběly investiční prostředky na obnovu a další rozvoj energetické infrastruktury. Je to i pochopitelné: pokud vám někdo reguluje příjmy, máte méně peněz na investice.

Co se týče samotné reformy, přijde mi zajímavé inspirovat se modelem, který odděluje ceny plynu od cen elektrické energie, tedy prosadit takzvaný decoupling. Je otázka, jak to přesně technicky provést, možností je například španělský model, nicméně konkrétní detaily bych nechal na expertech. Podstatné je, aby celé opatření směřovalo k tomu, aby na sobě byly ceny zemního plynu a ceny elektrické energie co nejméně závislé – a to i za cenu regulatorního zásahu.

Je zároveň jasné, že nový evropský energetický trh bude o více obnovitelných zdrojích, které jsou výkonově nestabilní. To znamená, že budeme potřebovat výrazně silnější přenosovou a distribuční soustavu, kterou ale budeme potřebovat proložit stabilním zdrojem. Hovoří se proto o kapacitních mechanismech, které již v některých zemích fungují – jejich podrobnější nastavení a rozšíření by rovněž mělo být součástí nastávající reformy.

A v neposlední řadě je jedním ze současných problémů takzvaný margining – povinnost prodejců elektřiny na burze dorovnávat aktuální cenu energií, což jim velmi silně zasahuje do cash-flow, jedná se o miliardy eur. Je třeba tuto povinnost zjednodušit, buď ji zrušit úplně, nebo ji přenést na garance třetích stran, aby to nestálo jen na těch energetických společnostech. Ty se totiž právě kvůli marginingu dostávaly do velkých problémů, viděli jsme to třeba v případě německého Uniperu, který nakonec musela zachraňovat tamní vláda.

Hovoříte sice o kapacitních mechanismech a nutnosti stabilních zdrojů, proti nim však do velké míry stojí klimatické plány EU – Green Deal a Fit for 55. Jak to jde dohromady?

Současný problém je v tom, že balíček Fit for 55 kvůli válce na Ukrajině není aktuální a v současném politickém rozložení Bruselu ani není vůle jej nějakým zásadním způsobem změnit. To jediné, jak orgány EU zareagovaly na současnou situaci, bylo, že celý proces ještě zrychlily. Jenže to při současném vývoji dříve či později narazí do zdi. Evropa není připravena urychleně přejít na obnovitelné zdroje. Navíc každý členský stát Evropské unie má rozdílné klimatické podmínky pro jejich rozvoj, případně v zimním období mají v regionech střední Evropy omezené možnosti ve výrobě elektrické energie.

Podstatné je, že si Evropa nebude moci dovolit uhlí opustit, alespoň v tom časovém rámci, jaký si plánovala. Poptávka po levných a stabilních energiích zde bude dále, bude růst, a proto dává smysl zamyslet se nad tím, zda by nebylo lepší jej v některých zemích těžit a energeticky zpracovávat uhlí déle s tím, že kde to je možné, by se zainvestovalo do snižování dopadu souvisejících emisí na životní prostředí.

Balíček Fit for 55 z pohledu energií není aktuální, není reálný a neodpovídá budoucí rostoucí poptávce po energiích. Evropské instituce mají představu, že uděláme všechno zeleně – dobrá, fajn, ale pak je třeba dodat, že té zelené elektřiny budeme potřebovat násobně více než té stabilní, z jádra či uhlí. A to bude narážet na limity – podle studie, kterou jsme v Evropském parlamentu připravili, není pro tolik obnovitelných zdrojů zkrátka v Evropě ani místo. Plošná náročnost nevychází nejen pro Česko, které je kopcovité, ale dokonce ani rovinaté Nizozemsko s přístupem k moři nemá dostatek plochy k tomu, aby pokrylo v roce 2050 svou spotřebu energií jen z vystavených větrníků a ze solárních panelů. Někteří čeští energetičtí experti odhadují podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě v maximální výši 18 %.

Jenže problém je, že na Fit for 55 se už současné administrativě sahat nechce, takže celá debata o reformě energetického trhu bude složitá. Osobně doufám, že v roce 2024 přijde výrazně realistický Evropský parlament, který pomůže vygenerovat výrazně odbornější Evropskou komisi – a pak to může vést i k pragmatičtější energetické politice v Evropě – včetně smysluplných reforem tohoto trhu.

Zatím to vnímáte tak, že možnosti energetické reformy jsou limitovány klimatickou politickou?

Ano, dá se to tak říct. Je to vidět v těchto dnech i v Německu, kde je to typické prostředí, kdy když na několik dnů přestane foukat vítr a svítit slunce, tak Němci utáhnou svůj provoz jen díky tomu, že mají přístup k našim uhelným elektrárnám. A to se to pak buduje Energienwende.

Já přitom obnovitelné zdroje vůbec nehaním, je to budoucnost, jen je třeba si na férovku říct, že na tu kapacitu, kterou budeme potřebovat, se čistě z obnovitelných zdrojů, respektive z akumulace, budeme dostávat jen velmi obtížně. A proto jsem zastáncem spíše pomalejších, pozvolnějších změn, abychom najednou při tom všem odstavování nezjistili, že nám chybí energie. Chápu, že jsou tu státy Evropské unie, které mohou jít rychleji, ale zrovna střední Evropa, Česko a další by měly kromě výstavby obnovitelných zdrojů mít i nadále možnost energeticky využívat uhlí, a to do chvíle, než kompletně dostavíme plánované jaderné zdroje.

V Česku se v těchto dnech řeší, jaká bude budoucnost společnosti ČEZ, respektive zda dojde k jejímu zestátnění. Vy jste pro?

Myslím, že jsme se dostali do situace, kdy jsou i lidé přesvědčeni, že za stabilní dodávky energií odpovídá jejich vláda. Vidí to tak, že vláda se musí starat, vláda musí mít nástroje k tomu, aby ceny energií nebyly likvidační, a proto si myslím, že je nutné ten krok udělat a dostat ČEZ, respektive jeho část pod plnou kontrolu státu. Otázkou je, jak to konkrétně vyřešit. Ideálně bych preferoval podobnou cestu, jakou šla Francie, která dostala odkupem akcií menšinových akcionářů svou EdF pod plnou kontrolu.