Naším cílem by měla být nejen vzdělaná, ale i zdravá země. Tyto hodnoty nelze oddělovat, říká Štefan Blahovec

Česká „fitka“ už dávno nejsou uzavřeným klubem pro kulturisty. Naopak, navštěvují je lidé všech generací a nejde jen o zvedání činek, patří sem i kondiční programy, jóga, relaxační procedury a mnoho dalšího. Individuální péče o fyzickou kondici navíc představuje účinnou formu prevence, která může zachránit nemalé peníze (nejen) našemu zdravotnictví. „Kolik by stát ušetřil, kdyby země byla zdravá?“ ptá se Štefan Blahovec, Country Manager a jednatel společnosti Form Factory. Jak se na kondici Česka podepsal covid? Je skutečně členství ve fitness klubu drahé, když člověk uváží alternativy? A proč (a jak) by měl investici do zdraví občanů podpořit stát?

Začněme u tématu covidu. Když tu teď sedíme a vidím tohle velké „fitko“, určitě se k němu vážou velké fixní náklady, spotřeba energií – bude ještě dražší jej neprovozovat než provozovat. Co české a slovenské společnosti vzal covid?

Vzal nám třeba možnost socializace při sportování. Jsem rád, že tuto otázku kladete, protože se na tom jasně ukázalo, jak je fitness vnímán v rámci společnosti. Fitka byla jako první zavírána a jako poslední otevírána, protože otázka zněla: „Na co třeba fitness? Vždyť to pro společnost vůbec není potřebné. A chodí tam mnoho lidí, tak to zavřeme, ať snížíme riziko, že se někdo nakazí.“

Souvisí to s tím, že fitness je stále vnímáno jako v devadesátých letech, kdy si každý myslel, že tam chodí jen svalnatí lidé. Fitness tehdy byla okrajová záležitost, fitka si otevírali v podstatě jen bodybuildeři, šlo o místa, kde bylo plno železa a doplňků stravy, ať už povolených, či nepovolených.

A tento pohled podle vás ve společnosti stále přetrvává?

Určitě. To bylo jasně vidět i v rámci covidu, protože politici nevnímali fitness jako součást řešení, ale jako součást problému. Existuje jasná korelace mezi tím, jak lidé sportují a jejich zdravím. Kdyby to tak vnímáno nebylo, fitness centra by naopak zůstala otevřená, jak nejdéle by to bylo možné. Člověk, který se necítí dobře, přece do fitka nejde. Chodili tam zdraví lidé a chodili si tam zlepšovat svou imunitu.

Dal nám covid i něco v dobrém slova smyslu?

Rozhodně ano, začalo se více mluvit o sportu. Lidé si začali více uvědomovat svou křehkost i to, že se svou imunitou musí něco dělat. Podle výzkumu Deloitte se zvýšila penetrace sportujících lidí v české společnosti o 11 procent. Jenže na Západě ten nárůst činil 20 procent. Na špičce jsou v Evropě severské státy jako Finsko a Švédsko, dobře je na tom také Německo a Francie. Česko zaostává.

Co je ale paradoxní, začal cvičit velký počet mladých lidí. My jsme předpokládali, že jakmile se o tom začne mluvit, lidé ve středním a mírně pokročilejším věku budou ti, kteří nad svým zdravím a budováním imunity začnou více přemýšlet. Že si řeknou: „Možná i ten covid jsem zvládal o něco hůře než lidé v mém okolí, kteří sportují.“ Takže jsme čekali nárůst zejména ve skupině 40 let plus.

A ten nepřišel…

Nepřišel, tato skupina zůstala tak, jak byla. Došlo k obrovskému nárůstu ve věkové skupině 15+. Okolo 35 procent klientů nyní máme ve věku do 27 let.

V čem tedy vězí ten rozdíl, o kterém jste mluvil – že skandinávské země mají nárůst 20 procent a u nás to je zhruba polovina?

Je to výchovou. Důvod, proč je severský fitness tak úspěšný, je, že tam spolu chodí cvičit různé generace. Běžná praxe je, že babička, maminka a dcera spolu zajdou na jógu. Jsou vychovaní tak, že víkendy tráví venku, mají hodně koníčků a kroužků. Základ je v tom, že dítě tohle vidí doma. Když to tak máte odmala, zkrátka to budete dělat. Když jste například vychovaný tak, že se v neděli chodí do kostela, zkrátka v neděli jdete do kostela. A když to tak máte se sportem, je pro vás sportování přirozené.

Uvědomění si a nastavení budoucnosti je tak v podstatě na nás, na naší generaci, která bude za chvilku vychovávat děti. A jaké budou ty děti, taková bude i země.

Ve vztahu k těm starší generacím už výchova tolik nezapůsobí. Co je tedy třeba změnit, aby si lidé uvědomovali spojitost mezi cvičením a vlastním zdravím?

Možná se spíše zeptám já: Kolik výstupů v médiích, v prime timu, jste zaznamenal, kde by se o tomto hovořilo?

Velmi málo…

A jsme nazpět u toho, jaké je u nás vnímání fitness. Máme tu nějaké hlavní zprávy, kde se poslední reportáž věnuje zvířátkům… Proč tam alespoň jednou týdně není něco o sportu nebo vysvětlování důležitosti pohybu pro člověka? Pohyb je pro každého, i k nám chodí běžně lidé starší 60 let, například na skupinovou lekci nebo pilates. V médiích se ale bohužel místo o prevenci hovoří o léčbě.

Pořád říkám, že kdyby se v médiích ten samý prostor, jaký se dává léčbě, dal prevenci, ať jde o sport, cvičení nebo o něco jiného, 80 procent té léčby by nebylo potřeba. Ale jak se má někdo na vesnici, kdo se každý den dívá na televizní noviny a není třeba až tak zdatný v online světě a nemá sociální sítě, dozvědět, že má sportovat? Kdo mu to řekne? Takový člověk přijde ke svému praktickému lékaři a ten mu dá antibiotika. Tím se to vyřeší a pak jdete do toho samého znovu od začátku.

Celé naše nastavení, to, jak vnímáme fitness, je o prevenci. Je to investice do budoucna. Když někdo řekne, že naše členství je drahé, mám protiotázku: „Kolik jste ochotni dát za své zdraví?“ Pořád to stojí třeba polovinu toho, kolik kuřáka stojí jeho cigarety.

Někteří lidé nechodí cvičit třeba proto, že se bojí těžkých začátků, že to bude bolet. Mohou mít také obavy, že už jsou na to příliš staří, že by to nezvládli. Já to vnímám tak, že takový strach je typický právě u cvičení se stroji a s činkami jakožto u něčeho, kde „potřebuji svaly, abych mohl budovat svaly“. Jak tyto obavy rozptýlit?

V každém případě to není pravda. Ty obavy jsou kvůli tomu, že si lidé myslí, že přijdou do fitka, a tam budou jen velcí a dokonalí lidé, kteří jsou oblečení v krásných a sexy fitness věcech. A já, v teplákách a tričku, mezi ně vlastně až tak moc jít nechci, protože se na mě každý bude dívat. Jde o jeden z těch největších mýtů o cvičení.

Je to přesně naopak. Ve fitku – a je to díky, nebo možná bohužel kvůli sociálním sítím – se každý soustředí na sebe. Prohlíží se v zrcadle. Samozřejmě, každý se občas podívá na svůj objekt zájmu, i já mám rád, když okolo cvičí pěkné ženy, ale pro mě je sexy to, že se o sebe starají, ne to, že na sobě mají nějaké super legíny. A myslím si, že to stejné platí i u žen ohledně mužů. Tento sociální aspekt fitka je výrazný. Ale to, že by si vás někdo prohlížel, hodnotil, něco podobného, to už tak dávno není. Fitness je pro každého.

Já si právě nejvíce cením těch lidí, kteří toto neřeší. Kteří přijdou, klidně i s nějakým velkým přemáháním, ale hlavně s cílem, že jsem se „dostal nějakou svou chybou či leností do této fáze a teď se sebou jdu něco udělat“. Takovým lidem fandím nejvíc a nejvíc mě těší, když vidím, že chodí pravidelně, že to není jen o tom, že si poví „chtěl jsem shodit 10 kilo, mám to splněné a končím“. Ale naopak, tam teprve začíná jejich další výzva. Fitness totiž je výzva, ale hlavně, je návykový. Ty endorfiny a pocit sebevědomí, které vám dává, když člověk lépe vypadá…

Když přijde do fitka člověk, který je třeba starší a z formy, má přesně tento ostych, obavy. Ale moje zkušenost je taková, že fitness je poměrně velmi přátelská komunita lidí, kteří se tomu člověku v drtivé většině případů snaží naopak pomoct a podpořit ho.

Souhlasím, je to tak. Pro někoho, kdo má takové obavy, nebo má například strach z toho, že neví, jak správně cvičit, mám radu. My máme obrovskou paletu skupinových lekcí, kde je instruktor, který každému říká, co má dělat, jak má cvičit. A když říkám, že fitness je pro každého, tak i v tom smyslu, že někoho baví zvedat činky, někoho baví silové tréninky, někoho baví kardio. Ale jiného zase baví tancovat. V rámci našich skupinových lekcí máme čtyři taneční programy. Člověk u nás může jít na zumbu, na cokoliv jiného. Anebo si třeba může říct, že už je unavený z práce, že nechce jít cvičit – máme pilates, body balance, kde ten člověk přijde, zrelaxuje tělo a může jít s čistou hlavou domů.

A když je někdo zase takový ten „cardio freak“ a chce se „totálně vypnout“, tak i na to máme mnoho programů a skupinových lekcí. Každý si tu najde to své, každého něco baví. Jen zřídkakdy se potkám s člověkem, který poví, že ho žádná pohybová aktivita nebaví, že chce jen sledovat Netflix a jíst u toho brambůrky. Oukej, v padesátce uvidíš, pokud se jí dožiješ.

S tím souvisí trend „Body Positivity“. Nedávno jsem dělal rozhovor, kde jsme došli k tématu fenoménu „sebepřijetí“, tedy že člověk se má brát takový, jaký je. Jenže to se právě dá pochopit více způsoby. Někoho to může vést k vnitřnímu zklidnění, u jiného to ale může vést ke konci snahy se zlepšovat v tom, co mu na sobě vadí. Jak se na to díváte vy?

Možná budu trošku kontroverzní, ale někdy mi přijde, že taková ta lenost něco se sebou dělat, je právě spojená s tím, že „jsem krásný takový, jaký jsem“. Ano, každý člověk je krásný, ať už vypadá tak, či onak. Ale to je vnitřní hodnota toho člověka. Jenže to fyzično my můžeme ovlivnit.

Samozřejmě, i stokilová žena se může sama sobě líbit, ale v padesáti letech nebude schopna zvednout své dítě do náruče, nebude schopna žít zcela normální život, protože bude mít nadváhu, bude mít problémy s páteří, může mít náběh na diabetes atp.

Takže já akceptuji „body positivity“ v případě, kdy ten člověk například trpí nějakou nemocí, kdy svůj stav nemůže ovlivnit. Jakmile to ovlivnit může, považuji to jen za takovou berličku k vlastní spokojenosti.

Takže těm lidem uniká, že to není o kráse, ale že to je o kvalitě života…

Přesně tak. Fitness není o kráse, fitness je o zdraví. Často se na pohovorech kandidátů, kteří se u nás ucházejí o nějakou manažerskou pozici, ptám, jak by náš produkt nazvali jedním slovem. Je zajímavé to poslouchat…

Co říkají?

Různá slova. Zážitek, zábava, komunita. Ale pro mě to vždy bylo zdraví. Já říkám, že my máme ten „good karma“ produkt. Když si ho u nás člověk koupí a bude ho pak využívat, vždy se bude mít lépe. Teď jsme ale to slovo „zdraví“ trošku vylepšili a nazýváme to „well-being“. Já bych i do budoucna chtěl upustit od slova „fitness“ (FormFactory Fitness, pozn. red.) a chtěl bych, abychom byli více takový „well-being hub“, kam si člověk opravdu přijde oddychnout, zrelaxovat, zamakat, najde to tu všechno. A možná si tu bude moci i vyřídit nějakou tu pracovní schůzku. Při otevírání nových klubů už nad tím přemýšlíme takto komplexněji.

Ano, v první řadě jde o zdraví, pohyb a cvičení je investice do budoucnosti, ale mladší generace nás učí, že pro ně je tím hlavním slovem „well-being“. Oni nejsou líní, jak se často říká. Oni vědí, co chtějí…

Pro ně to je hodnota…

Přesně. Vědí, že chtějí práci, ve které vydělají dobré peníze, ale po osmi hodinách budou moci vypnout počítač a jít se věnovat tomu, co je baví. Já bych je za toto určitě nehanil, spíše bych jim poděkoval, že nás učí, jak nad věcmi přemýšlet. Naše generace a generace před námi zkrátka „makala“ a myslela si, že čím déle bude v práci, tím lepší to bude, tím více je pak šéf ocení, povýší, ohodnotí. O tom ale ten život není.

Pojďme k ekonomice, zaujalo mě, když jste řekl, že při otevírání nových center už myslíte na tuto odlišnou koncepci. Prošli jsme si roky covidu, které vám i dalším podnikatelům v oblasti služeb hodně zavařily, do toho ale mluvíte o tom, že expandujete. Jak je to možné? Kolik teď máte poboček?

Včetně Bratislavy je jich 16 a na podzim tohoto roku otevřeme další dvě. Když se trochu vrátím, fitness sektor dostával v posledních letech docela na frak. První dva měsíce roku 2020 byly vůbec nejúspěšnější v historii firmy. Pak přišel březen a s ním lockdown, všichni si to pamatujeme. Ten rok byl odepsaný, s velkou ztrátou. 2021 pokračování, půl roku bylo zavřeno, hlavně v té hlavní zimní sezoně. Když otevřete až v létě, není to nic moc. 2022 – obrovská energetická krize, tam jsme „zahučeli“ o miliony navíc oproti plánu. Takže v podstatě jsme tři roky trpěli, tento rok se opět nadechujeme, ale jakmile by vstoupily v platnost změny avizované v rámci konsolidačního balíčku, může to celý ten rok zásadně ovlivnit. Pro nás ta hlavní sezona trvá od ledna do dubna. To jsou měsíce, které vám poví, jak rok ekonomicky dopadne.

Máme štěstí, že jsme součástí nadnárodní firmy Benefit Systems, takže nás v těch nejhorších chvílích podrželi investoři, kteří věří, že toto je byznys budoucnosti.

Kde plánujete otevřít ta nová centra?

Tento rok budeme otevírat dvě v Praze. Na příští rok máme naplánovaných šest, z toho čtyři v Praze a dvě v Bratislavě. Je to hlavně z toho důvodu, že tomu byznysu opravdu věříme, podle nás zájem ve společnosti dále poroste. A chceme té společnosti pomoci, aby byla zdravější.

Do médií v souvislosti s oním konsolidačním balíčkem pronikly zprávy o velké nespokojenosti v sektoru služeb, jen pro úplnost, mezi členy Unie zaměstnavatelských svazů ČR by volnočasové benefity, mezi které často patří například karty na vstup do fitness, v případě uskutečnění navrhovaných změn omezilo či zrušilo 94 % dotazovaných. Jak to hodnotíte vy?

Nejen pro nás, ale pro celou zemi to teď byly krizové roky. Země se zadlužila a je potřeba to nyní do té kasy postupně vracet. Takže určitě s drtivou většinou toho, co v tom balíčku je, souhlasím. Co se týče těch benefitů, trošku mě mrzí jedna věc: vláda vyslala zprávu, jakou zemi chceme – vzdělanou, a proto máme 0% DPH na knihy. Mně tam ale chybí ta druhá strana mince, kterou je zdraví. Nechceme tu zemi i zdravou? Podle mě by se tyto dvě věci neměly oddělovat.

Už ve starém Řecku vyznávali kalokagathii, tedy harmonii mezi tělesnou a duševní krásou. Chlapi v té době nedělali nic jiného, než že se vzdělávali a trénovali, aby byli tou nejlepší verzí sebe sama. A můžeme jít dál do historie – ať už to byla Sparta, Římská říše – všude věděli, že tyto dvě věci nejde oddělit. A my jsme dnes v 21. století a oddělujeme je. Otázka je, zda chceme mít vzdělané lidi, kteří budou mít v 50 letech chronické zdravotní problémy. Já bych byl rád, kdybychom nad tím přemýšleli komplexně a tyto dvě věci jsme spojovali. A na konci je ta filozofická otázka: Kolik by stát ušetřil, kdyby země byla zdravá?

Každý o tom mluví. Dnešní zdravotnictví je přetížené a pro stát drahé…

Přesně tak. Je to na dlouhou debatu, ale vždy se nad tím zamyslím, když vidím, že se od sebe tyto dvě věci oddělují a když jdou dolů byznysy, které tomu systému vlastně pomáhají.

Samozřejmě, ten konsolidační balíček na nás může mít dopad, co se týče roku 2024. Vždy v historii, když došlo k nějakým změnám, které se dotkly cílového zákazníka, ten zákazník vyčkával, jak se to projeví na jeho peněžence a jak to ovlivní jeho životní styl. Na základě toho se pak rozhodl, zda si to členství koupí, anebo zda mu to nevyjde. Protože když najednou potřebujete šetřit, jako první přijdou na řadu hobby.

Pokud by se tedy toto spustilo pro první kvartál roku 2024, což je pro nás nejsilnější čas roku, kdy potřebujeme vydělat peníze pro zbytek roku, tak nám to celý ten rok ovlivní. Opravdu si proto přeji, aby došlo k přehodnocení této věci, protože jde o asi nejmenší složku celého toho konsolidačního balíčku, ale má obrovský dopad na kvalitu země.

Mělo by tedy podle vás smysl, aby se do toho stát „opřel“ z druhé strany, aby naopak podpořil zdravý životní styl a prevenci nějakou úlevou?

Na tisíc procent. Nejen úlevou, ale i nějakým mediálním prostorem. Chtělo by to nějaký vzor. Tím by mohl být třeba nový pan prezident, který je přesně tím vzdělaným sportovcem. On je v podstatě symbolem kalokagathie. Pokud by o tom začal hovořit a dal by tomu tu váhu, myslím si, že by to mohlo být velmi nápomocné v rámci celé společnosti. Vždy vzory potřebujeme a historicky vždy, když se něco dělo, objevil se nějaký vzor, který přinesl tu změnu.

Já i o našich klientech říkám, že jsou těmi vzory – pro své okolí. Protože díky nim mohl zase přijít cvičit někdo jiný. Myslím si, že teď je přesně ta doba, kdy potřebujeme tu ve společnosti všeobecně uznávanou osobnost, která řekne: „Toto je cesta, pojďme se o tom bavit. Pojďme být zdravější.“ Je to tak jednoduché!

A co nějaká soukromá iniciativa, třeba z vaší strany?

Teď začíná jeden takový nový koncept, říkáme tomu „BQ“, neboli body quotient. Jak máme IQ a EQ, tak tento BQ představuje vědomost o sobě samém, o svém těle. Je to dobře koncipované. Ve Spojených státech prováděli průzkum, kde se ptali lidí: „Víte, jaké je dnes počasí?“ A odpověď byla například: „Ano, slunečno, dvacet stupňů.“ „Víte, kdo je dnes jednička v hitparádě?“ „Ano. Billie Eilish.“ A přišly další otázky: „A víte, kolik máte procent tělesného tuku?“ Ticho. „A víte, kolik máte klidovou tepovou frekvenci?“ Nic.

Toto chceme v podstatě zavést v České republice, naše strategie se tomu bude věnovat. Lidé si neustále něco zjišťují na internetu, jsou zvědaví, ale příliš je nezajímá „co já?“. A my chceme, aby nad sebou lidé začali více přemýšlet. Aby třeba věděli, že jeden den mají 19 procent tělesného tuku, 15 procent je jejich hranice, takže pak začnou přemýšlet, co mohou udělat pro to, aby se dostali na těch 15. Nebo mají neklidný spánek, tak aby zjistili, co mohou udělat pro jeho zlepšení.

Lidé jsou dnes velmi vzdělaní, vědí toho hrozně moc, ale odpověď na základní otázku, například kolik váží, a kolik by na základě svých proporcí vážit měli, často neznají. I toto téma by si mohl vzít nějaký ten „role-model“. Nebo je kopec influencerů, kteří prodávají kolagen a různé nesmysly. Kdyby udělali, pro dobro společnosti, jednu takovouto „storku“ za týden, jaký by ten svět byl krásný…

Češi jsou v různých žebříčcích obezity, kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky, rakoviny atd. poměrně vysoko. Představme si tedy situaci, že změny v úsporném balíčku skutečně nastanou tak, jak jsou navrženy, a lidé při úsporách jako první opustí zbytné aktivity, tedy mezi jinými i cvičení. Bude to podle vás mít dopad na veřejné zdraví? Budeme v těch žebříčcích ještě výš?

Může se to stát. Když jsme u těch civilizačních chorob, je třeba si uvědomit ta alarmující čísla, která dnes máme a připomenout si, že kořeny těchto čísel jsou v životním stylu, v ničem jiném.

Pamatuji si, že když jsem byl malý, ve třídě byl vždy „ten jeden obézní“. Řekněme z pětadvaceti žáků. Dnes jsou to tři z deseti. Je to alarmující, jak je to vlastně možné? Přitom žijeme v době, kdy je mnohem větší informovanost o tom, co jíst, jak jíst. A my v této době hojnosti, kdy je všeho dostatek, máme nejhorší stav dětské i dospělé obezity.

Možná je to právě proto. Rodiče vodí děti za odměnu na pizzu, nebo do „mekáče“. To je úplně absurdní. Místo toho, aby je vzali do ZOO, do kina, kde budou mít reálně nějaký zážitek. Samozřejmě, když si to člověk dá jednou za měsíc, třeba na dálnici, v pořádku. Ale musí se k tomu vybavit, musí mít nějaké návyky.

Podívejte se na životní styl průměrného Čecha. Sedavá práce, dvě tři pivka po práci, přes oběd ideálně skočit na meníčko na nějaký smažený řízeček. Večer dojde domů a dá si k těm pivům nějaký salám se třemi chleby. To je jeho jídlo za den. Sedavé zaměstnání, alkohol, špatná strava – to vše působí.

A pak má doma dítě, které vidí, že si třeba dá každý den toto, nebo brambůrky. Tomu dítěti nemůže říct „ne ne, toto si neber, to je nezdravé“. To je ta spirála, která nám společnost ukrajuje. Každý si musí uvědomit, že tu není jen sám za sebe, ale že ovlivňuje i lidi ve svém okolí. A záleží jen na člověku samém, zda chce být dobrým vzorem, nebo špatným.

Dnešní čísla hovoří o tom, že je ve společnosti něco špatně. A to se vůbec nebavíme o psychických problémech, které způsobuje nedostatek pohybu – chronický stres, kolik procent lidí dnes navštěvuje psychologa nebo psychiatra. Jakmile člověk není schopen zvládat ten řekněme zátěžový test ve fitku, fyzickou zátěž, jak může být odolný psychicky? Cvičení je samo o sobě stres, simuluje nám ho. Jakmile budeme nějakým způsobem trénovat, naše tělo bude na nějaké psychicky složité situace lépe připraveno.

Je zdokumentováno, že když se někdo odmala věnuje nějakému sportu, odolnost, nejen zdravotní, ale i psychická, bývá u těchto lidí vyšší…

Přesně tak. Mám na stole výbornou knížku, jmenuje se „Doběhni svůj mozek“, která celá pojednává o tom, jak jsou mozek a tělo propojené a jak je nutné ten mozek vyživovat pohybem. Ta kniha je plná statistických údajů, kdy dlouhé roky sledovali děti, které sportovaly, ať už to byl kolektivní, nebo individuální sport – jak se jim dařilo ve škole, jak se jim poté dařilo v zaměstnání a jak kvalitní život žili v důchodu. Je tam jasná korelace mezi tím, že ty děti, které měly víc fyzické aktivity, byly úspěšnější ve studiu, byly o mnoho úspěšnější v zaměstnání a měly o několik stovek procent lepší život v pokročilém věku, protože jejich tělo bylo v pořádku – byli schopni si hrát se svými vnoučaty, pálilo jim to, byli schopni cestovat.

Kdežto když je člověk obézní, v padesáti má ještě daleko do důchodu, tak už pomalu nebyl schopný ani přijít do práce a z práce. Celé je to o tom si to odmakat. Ten „fitness“, fyzická kondice, se nedá koupit. Ale koupit si a vzít si prášek, to je mnohem jednodušší. I to méně bolí. Ale jakmile si to člověk navykne odmakat, zjistí, že je to vlastně příjemné a že ty benefity jsou daleko větší.

Recept pro mladé by tedy byl. Jak by ale mohl stát pomoci třeba v případě starších generací, u kterých už jsou často životní návyky pevně zakořeněné, ať už správné, či nesprávné?

Co by tomu reálně pomohlo? Jedna důležitá věc je zaměstnavatel. Každý z nich může v rámci společnosti dělat různé „healthy days“, může nabídnout i alternativy, jak žít zdravěji, například ve stravování. A zaměstnavatel si také musí uvědomit, že zdravější zaměstnanec je lepší zaměstnanec. Je výkonnější, nechybí tak často.

Ale jakmile bude ten zaměstnavatel dostávat klacky pod nohy, půjde to hůř. Každá činnost, která je spojená se zdravím, by zkrátka měla být nějak daňově zvýhodněná.

Dnes je trendem ESG, všichni se posouvají k vyšší míře společenské odpovědnosti, nejde tedy v tomto případě vláda tak trochu proti proudu?

Já si nemyslím, že to dělají naschvál. Ale zdraví a sportování národa je v tuhle chvíli na žebříčku priorit někde vespod. Nikdo tomu našemu sektoru nechce dělat zle, ale nemyslí se na něj. Není tam ambasador, který by to tlačil.

A vidíte východisko?

Ano. Najde se ambasador. Já věřím, že vše tvoří lidé a že přijde někdo, nějaká strana, která si dá něco takového do programu, bude naší hlásnou troubou a společnost s tímto programem osloví. Doposud, když jsem se sám rozhodoval, koho budu volit, vybral jsem tu stranu, která měla nejlepší program v oblasti školství. To je to, co utváří zemi a další generace. Sport patří pod ministerstvo školství – a já věřím, že bude mít do budoucna v žebříčku priorit daleko větší váhu. Více hodin tělesné výchovy, úloha státu v budování sportovišť, dát lidem možnost sportovat v co největším možném rozsahu.