Po roce 2014 a nevyhraných komunálních volbách se tehdejší pražský primátor Tomáš Hudeček s vysokou politikou rozloučil. Mohly za to nejen spory s tehdejším šéfem pražské TOP 09 Jiřím Vávrou, ale i obvinění v nepřehledné kauze Opencard (soud před dvěma lety Hudečka zprostil obžaloby, loni se mu za stíhání omluvilo ministerstvo spravedlnosti). Někdejší primátor se poté věnoval pedagogické a publikační činnosti i rodině, nyní však hlásí návrat do politiky. Kandiduje do Senátu na Praze 11 a jeho programem prostupuje téma rozpočtové odpovědnosti, se kterým kdysi TOP 09 do veřejného prostoru vstupovala. Hudeček v rozhovoru pro INFO.CZ například kritizuje přebujelost pražských politiků a úředníků a navrhuje razantní snížení jejich počtu, což by prý městu dokázalo ušetřilo až miliardu ročně.
Co vás vede zpět do vysoké politiky?
Mně kromě rodiny přijdou v životě smysluplné hlavně dvě věci: učitelství a politika. Tomu prvnímu se věnuji od roku 2004 a na plný úvazek jsem se do výuky studentů ponořil opět v roce 2014 poté, co jsem odešel z magistrátu a politiky obecně. K tomu jsem publikoval a reflektoval veřejné dění z akademického prostředí. A stále více jsem touto „civilní optikou“ pozoroval věci, které jsou špatně, které by měly být jinak a které nelze z komunální politiky ovlivnit. A o to víc ve mně asi hlodala myšlenka přičinit se za změnu; mám potřebu okolo sebe zavádět řád: ať doma, na zahradě, na magistrátu, anebo případně v Senátu.
Vždycky jsem razil heslo, že pokud člověk může a pokud k tomu má zkušenosti, schopnosti a znalosti, měl by se zajímat o vyšší celky a o veřejnou správu, o to, co se děje okolo něj. Já jsem se postupně dostal do stavu, kdy mám možnost takto pomoci, mám podporu rodiny i čas vést kampaň.
Nelákal vás politický návrat už dříve?
Řeknu to narovinu: po komunálních volbách v roce 2014 jsem k politice ztratil chuť. Nechtěl jsem zavdávat příčinu pomluvám, že jsem v politice a stíhaný. Sedm let trvalo, než byl soudce Sotolář, který si překrucoval naše výpovědi, zbaven soudního taláru a naše stíhání bylo zastaveno jako neoprávněné.
Přispěly k tomu pochopitelně pražské volby před osmi lety, kdy jsme o mandát prohráli s hnutím Andreje Babiše a TOP 09 se rozhodla, že jí najednou vyhovuje jiný směr, a přála si, abych odešel. Ostatně, docela ztratila to, kvůli čemu jsem do ní vstupoval - důraz na rozpočtovou odpovědnost. Začal jsem se tedy více starat o rodinu, o studenty, o sebe a pokračoval v akademické činnosti.
Předpokládám, že veřejné dění jste stále sledoval.
Pochopitelně. Po roce 2014 jsem si řekl, že je škoda mé zkušenosti z politiky úplně zahodit, a udělal jsem to, co dělá řada politiků – začal jsem veřejně publikovat a přednášet politická témata na univerzitách. Svoje zkušenosti jsem přetavil v publikace, v knihy, ve výuku pro mladé studenty i na univerzitách třetího věku, které často navštěvují právě i zastupitelé. Kruh se tak určitým způsobem uzavřel.
Srovnával jste svou nástupkyni Adrianu Krnáčovou s tím, jak byste dělal primátora vy?
Ono je to obtížné. Čím jste v nějaké hierarchii výše, tím menší prostor – paradoxně – pro svá rozhodnutí máte. A na úplném vrcholu, což platí třeba i pro pozici primátora, už v podstatě máte možnost jen rozhodnout dříve, nebo později; rozhodnout jinak však nemůžete. Ve skutečnosti tak město, Prahu, vlastně ovládáte jen tím, že nějaké rozhodnutí uspíšíte, anebo oddálíte. A je pravda, že bych spoustu rozhodnutí udělal jinak, tedy třeba právě dříve.
Až s tím osmiletým odstupem jsem si uvědomil řadu nuancí v problematice řízení a rozhodování na úrovni regionu či státu – a ten několikaletý odstup všem upřímně doporučuju. Občas mám pocit, že v české politice jsou lidé dvojího druhu: ti, kteří jsou úplně noví, a ti, kteří jsou tam odjakživa. Situace, kdy přijde někdo s politickými zkušenostmi, který je však přesto stále tak trochu nový, nepopsaný list, může být velmi osvěžující.
Problémy Prahy však zůstávají. Kde jako kandidát na senátora za Prahu 11 vidíte od doby, co jste odešel, největší deficit pražských politiků?
Tím nejpalčivějším je obecně bydlení a zejména s tím spojený nedostatek školek a škol. Je to věc, která se periodicky vrací, my sami jsme se tomu snažili už v roce 2011 čelit kompletní reformou územního plánování, ale bez pořádného stavebního zákona tu situaci příliš vylepšit nemůžete.
Magické řešení na tento problém neexistuje?
Existuje, ale stejně je náchylné na strašně moc detailů. Vše začíná tím, že potřebujete, aby byly k dispozici nové byty a ty se stavěly zároveň se školní infrastrukturou. Pokud byty nejsou, nemá smysl se o dalším rozvoji města bavit. Bydlení navíc nefunguje jako běžná komodita obchodovaná na volném trhu, kde si něco koupíte jen čistě na základě nabídky a poptávky. I když postavíte desetitisíce nových bytů, může se stát, že je skoupí spekulanti a problém vám zůstane. Obzvláště pokud plánujete nové čtvrtě špatně, tedy bez potřebné obslužné infrastruktury. Dnes i bez zeleně a důrazu na energetickou soběstačnost.
Kde tedy začít?
Za sebe jasně říkám, že velkou reformou územního plánování, a to právě na národní úrovni. Lidé, městské části a města si sama nepomohou. Tvorba územního plánu je totiž v dnešní úpravě stejná jak pro nejmenší obec, tak pro velkoměsta včetně Prahy. Myšlenka za tím je sice možná chvályhodná, ministerstva se snaží sjednotit pravidla pro všechny entity v zemi, což však dává smysl v daňové či právní oblasti, ne v územním plánování. U rozvoje taková rovnoprávnost nefunguje.
Velká města by měla mít vlastní styl plánování – nemůžete přeci projednávat územní plán pro celou Prahu a nechat k němu vyjadřovat úplně všechny. Tak nic nepostavíte. Přece pokud někdo bydlí na západě města a připomínkuje dění na jeho východě, desítky kilometrů daleko, tak se nezlobte, ale to je nejen neproduktivní, ale i trapné.
To je podstata současného problému?
Ano, jistě. Dnes jde de facto o to, že se jednotlivé městské části, magistrát a obyvatelé Prahy snaží nad papírem domluvit, co přesně tam bude zakreslené. Ale my přece máme řešit konkrétní projekty. Kdekoliv na západě se utvoří zóna, kde se staví a diskutuje se, co má v té zóně být. Ale my neustále ladíme, co má být na papíře, a když už se ten projekt konečně začne stavět, tak zase diskutujeme, jestli je podobný tomu, co je na papíře. Takto nefunguje ani žádná domácnost – natož veřejná sféra, konkrétně v Praze navíc s 1200 zvolenými politiky.
Tolik jich v Praze je?
Ano. Kdysi jsem si propočítával, že pokud by se počet pražských politiků, ale i úředníků přepočítal podle poměru v největší městské části Praha 4 na celou Prahu, ušetří magistrát na platech a dalších úsporách miliardu korun ročně. Miliardu. To máte 30 miliard za 30 let. Přišli bychom o asi 800 politiků a asi tisíc úředníků, ale město by stále fungovalo, možná ještě efektivněji, a za 30 miliard ušetřených za tři dekády by se toho dalo dost postavit.
Že by Praha měla šetřit na politicích, úřednících a úřadech je jeden bod vašeho programu, že?
Ano. Vždy jsem byl pro rozpočtovou odpovědnost. A nyní, kdy je vláda v permanentním deficitu přes 300 miliard korun, jsou reformy, které dokážou takto kumulativně každoročně ušetřit, více než nutné. Navíc věřím, že by se v Praze zefektivnila komunikace. Řízení a rozvoj měst kvůli takové spoustě úředníků a politiků ani nemůže pořádně fungovat. Vždyť všichni víme, že už ve třech lidech se nedomluvíme, a tady máte najednou 1200 lidí, kteří se často velmi hluboce nenávidí a dělají si politické naschvály.
Co si myslíte, že ze senátorského křesla reálně změníte?
Jsem přiměřeným optimistou. Vykřikovat, že přijdu do horní komory parlamentu a dokážu změnit všechny problémy země, je pochopitelně nesmysl. Co však Senát kromě připomínkování zákonů umožňuje, je otvírání nejrůznějších témat – a já už jen tím, že vedu kampaň a vybraná témata artikuluji, tak je dostávám více do veřejného prostoru. A co se mi podaří změnit? V Senátu je člověk mnohem blíže těm samotným zákonům a může být rychlou spojkou mezi obyvateli, městskými částmi, krajským pražským zastupitelstvem a národní úrovní.
A pohledem témat?
Velkým tématem je pro mě sport – celá naše rodina k němu má poměrně blízko, a i proto s obavou sleduji, že úroveň sportovní výchovy v Česku upadá. Do této oblasti míří stále méně peněz a nedaří se nám ani uplatňovat vlastní strategie, které jsme si vytvořili a přijali. Postupně jsme se dostali do stavu, že už sportují jen děti sportovních rodičů – to je vidět na rostoucím počtu omluvenek ve školách nebo na srovnávacích testech zdatnosti.
Společnost se sportovně rozděluje, tedy pokud jste sportovní rodina, vedete k tomu i své dítě, pokud nejste sportovní rodina, sedíte o to víc na sociálních sítích. A covid to celé jenom zvýraznil – sportovní rodiny si sportování nějak zařídily, ty nesportovní odpadly úplně. Každá taková krize jen rozevře ty sociální nůžky. To bych rád pomohl změnit.
Podpora sportu přitom pro mě má i významný ekonomický aspekt. Podle poměrně nedávné studie KPMG se každých 100 korun vynaložených na zdraví a kondici mládeže na zdravotním pojištění vrátí 2,5krát; pokud tedy dnes dáme stovku na lepší zdatnost mládeže, ušetříme v budoucnu zdravotnímu systému asi 250 korun. Jen v tom je malý zádrhel – tyto peníze se vrátí až za 20 až 30 let, kdy už to současné politiky nebude zajímat. Ovšem právě proto se s tím nyní musí začít – pokud nezačneme dnes, tak to nebude ani za 20 let.
To už je podruhé, co jste zmínil rozpočtovou odpovědnost.
Ono tím, jak Česko upadá do dluhové pasti, tak roste ekonomický aspekt řady reforem, ať jde o zmíněné omezení počtu politiků a úředníků v Praze, nebo reformu přístupu ke sportu, která by v konečném důsledku státu ušetřila desítky miliard na zdravotních výdajích a která by se současnými výdaji na zdravotní a školský systém byla spíše reformou výdajů veřejné správy.
Ekonomický aspekt je v současné situaci stále patrnější i v řadě dalších témat, kterým bych se chtěl politicky věnovat: třeba ve zdravotnictví a porodnictví. Je například dokázané, že matky, které mají bezrizikový průběh těhotenství, nepotřebují lékařskou péči v takové míře, jaká je v Česku nařízená. Spousta péče může být svěřena porodním asistentkám. Pokud by se toto změnilo, mohli by se lékaři o to více věnovat těm skutečně potřebným případům. Naprostá většina těhotných žen potřebuje péči, ne léčbu.
Je to jen další příklad a ukázka toho, že tato témata přestávají být politickou hrou, ale jsou ekonomicky nosným tématem současné doby. A bohužel jsou i symptomem toho, že se zde nedělají reformy ve chvíli, kdy jsou zapotřebí.
Zmínil jste třetí téma porodnictví?
Ano, máme s manželkou tři děti a naše zkušenosti s porodnictvím a mateřstvím nejsou vůbec dobré. Chování státu vůči matkám a rodinám s malými dětmi je prostě špatné.
V jakém smyslu?
Narazili jsme na spoustu věcí. Zaprvé: rodičovská dovolená prostě není dovolená. Tečka. Že ji tak někdo nazývá mi přijde neskutečné. Když většina lidí chodí do práce na osm hodin denně, tak mateřství je práce na 24 hodin denně – a myslím, že třeba zrovna toto bych jako senátor změnit mohl.
Druhá věc je, že pokud matka studuje, nemá nárok státu na finanční pomoc v mateřství. Jinými slovy tu stát říká, že nechce mladé matky. Jde o opatření, které bylo zrušené v rámci nějakých úsporných balíčků před deseti lety, ale stále nedává žádný smysl. I to si zaslouží změnu.
A do třetice myslím, že můžu porovnávat přístup porodnic v různých městech, a zrovna v Praze je zacházení s těhotnými a rodícími matkami velmi nedůstojné. Sami jsme byli překvapeni, jak tu nastávající matky nepožívají žádnou úctu, pomoc a podporu jak systému, tak samotných porodnic a lékařů. Rozhodně ne takovou úctu, jakou bychom si představovali a jaká nastávajícím mámám náleží.
