„Vražda z lásky“ bývá často promyšlená

Někde hluboko v sobě ukrýváme podvědomou fascinaci násilím. Svědčí o tom masivní obliba true crime podcastů i čtenost článků o násilných trestných činech. Experti z americké Severokarolínské univerzity v Chapel Hill zkoumali, proč nás tolik přitahují skutečné zločiny. 

V některých případech může být motorem zájmu touha po spravedlnosti, jindy také podvědomá prevence. Statistiky ukazují, že většina vrahů zná své oběti, což nás často nutí přemýšlet o svých vlastních vztazích. Lidé podle odborníků rádi nahlížejí do temných zákoutí cizí mysli. Je to pro nás bezpečná konfrontace s nebezpečím. Primárně nás však zajímá motivace pachatele.

Zajímala i mě. Proto jsem věnovala čas a energii hledání střípků mozaiky. Z citací v médiích se dal velmi snadno „vystopovat“ facebookový profil hořovického vraha. V každém druhém příspěvku vyznává nehynoucí lásku své přítelkyni, potažmo dětem. Otázka, proč je zavraždil, když je tolik miloval, mě hlodala ještě bolestněji než bizarní hlad po informacích, které jsou mi v důsledku úplně k ničemu. 

„Děkuji lásko, jsi a vždy pro mě budeš to nejlepší co mám. Miluju tě a nikdy tomu nebude jinak. Miluju tě lásko, jsi nejlepší ženská na světě. Jeden za všechny, všichni za jednoho! To jsme prostě my…“ To jsou některá z prohlášení z facebookového profilu vraha. Vždycky, když vidím podobnou veřejnou deklaraci citů, zježí se mi všechny chlupy na těle. 

Není všechno zlato, co se třpytí. Na sociálních sítích často vystavujeme naleštěná ega a hrajeme si na ideály sebe sama. Do obýváku hořovického paneláku nikdo neviděl, stejně jako do hlavy muže, který vyvraždil svou rodinu. Pochody, které obecně probíhají v myslích těch, kteří se rozhodnou sprovodit násilím ze světa své nejbližší, ale zmapovány jsou.

Policie se, vzhledem k probíhajícímu vyšetřování a s ohledem na to, že oběťmi jsou i děti, odmítá k případu vyjadřovat. Na sociálních sítích však případ žije svým životem. Bývalý manžel zavražděné ženy, otec jednoho z dětí, obviňuje „ze spoluúčasti“ na vraždě alkohol a drogy, především marihuanu. Jeho post má už přes 16 000 sdílení. 

Že si Tomáš rád zatemňoval nebo naopak všemi barvami rozehrával mysl, potvrzují i výpovědi některých jeho známých. Nebyl ale zdaleka jediný. Podle statistik pije alkohol denně nebo téměř denně 7–10 % dospělých osob. Pití nadměrných dávek alkoholu při jedné příležitosti s frekvencí alespoň jednou týdně nebo častěji se týká 12–13 % dospělých. 

Bulvární web extra.cz „vytáhl z klobouku“ odborníka, který událost označil za „rozšířenou sebevraždu“. Toto sémantické zlehčování by mělo být nepřípustné. Vražda je prostě vražda. Sebevraždu vnímáme jako něco v jistém smyslu pochopitelného, odpustitelného. Spíše než odsudek vzbuzuje lítost. Na vraždě by neměl ulpívat pel možné akceptace. To, že máme tendenci toto jednání pochopit, neznamená, že je možné jakkoli snižovat jeho zrůdnost.

Celosvětově zemře zhruba 40 % všech ženských obětí vražd rukou manžela, bývalého manžela nebo milence (u mužů je to 6 %). Domov se z bezpečného přístavu někdy stane nárazníkovou zónou tsunami, kterou je však možné v jistém smyslu předvídat. Nejčastěji jsou ženy zavražděny po ukončení vztahu nebo v souvislosti s úmyslem muže opustit. Oproti tomu většina vražd spáchaných ženami na mužích je reakcí na domácí násilí.

Většina vrahů vlastních žen tvrdí, že jejich čin byl výsledkem přílišné lásky. Lidé si často myslí, že tyto vraždy pramení buďto z pocitu vlastnictví a žárlivosti, nebo jsou vyvrcholením předchozí násilnické minulosti. 

Podle izraelského filozofa a bývalého rektora Univerzity v Haifě Aarona Ben-Ze'eva a výzkumnice Ruhamy Goussinské, autorů knihy Ve jménu lásky: Romantická ideologie a její oběti, je to ale jinak. Vražda není nechtěným výsledkem násilí, které zašlo příliš daleko, naopak bývá předem promyšlena a naplánována. 

Většinou nejde o zatemnění mysli, totální ztrátu kontroly a jednání v afektu. Je to důsledek dlouhodobého hlubokého zoufalství, kdy je muž připraven zničit své nejbližší, i když to znamená zničit i sám sebe.

Pokud všechny uvedené podmínky platí, riziko vražedného jednání významně vzrůstá. Rozbuškou pak bývá snaha ženy partnera opustit. Pokud muž tvrdí, že by bez ženy nemohl žít, nejde o romantický, nýbrž patologický vztah a „červenou vlajku“. 

Panuje přesvědčení, že ženy častěji podléhají citům a muži přemýšlejí spíše realisticky. Přesto muži páchají sebevraždu kvůli neopětované lásce až čtyřikrát častěji než ženy, a v krajním případě zabíjejí své partnerky, když se od nich chystají odejít.

Ženy jsou spíše schopny přijmout skutečnost, že láska ani vztah nemusejí trvat navždy. Nepodléhají „romantické ideologii“ a její totalitě, nekompromisnosti a bezpodmínečnosti. Splynutí duší pro ně neznamená, že se z partnerů stanou „siamská dvojčata“. 

Jak zpívá Frank Sinatra v jedné ze svých písní: „Mám tě tak hluboko ve svém srdci, že jsi skutečně mou součástí.“ Slova mnoha písní o lásce jsou jen povrchními frázemi – pokud je ale někdo bere vážně, je potřeba být ostražitý. 

Vrazi jsou většinou ti „slabší partneři“, které „ohrožuje“ nezávislá, stabilní a silná žena. Za zmínku stojí, že vrah z Hořovic byl již nějakou dobu nezaměstnaný. Muž ztratí sílu a stane se závislým. Zároveň má potřebu kontroly. Bez ženy totiž „nemůže dýchat“. Svou existenci podmiňuje existencí jejich vztahu. Vražda je pak vyjádřením totální slabosti a ztráty.

Všechny tyto důvody rozhodně nejsou ospravedlněním „vraždy z lásky“. Pokud jim ale budeme rozumět, můžeme jim předejít. „Porozumění stavu mysli mužů by mohlo zabránit budoucím vraždám; proto bychom měli zkoumat skutečný stav mysli, který vedl tyto muže k zabití jejich partnerů, aniž bychom se starali o to, zda jsou naše zjištění politicky korektní,“ upozorňují autoři výše uvedené knihy.

Tomáš připravil o život i dvě děti, jedno z nich vlastní. Drtivá většina rodičů by udělala cokoli, aby své děti ochránila, jen nepatrný zlomek z nich je schopno provést tzv. filicidu – zavraždit vlastní dítě. Novorozence do 24 hodin po porodu nejčastěji vraždí matky (též tzv. neonaticida), starší děti pak většinou otcové.

Přelomový výzkum amerického psychiatra Phillipa Resnicka z roku 1969 definoval pět hlavních motivů filicidy. Nejčastěji rodiče své děti vraždí z „altruistických“ pohnutek – nechtějí své děti nechat žít v „krutém“ světě. Tento typ vraždy většinou doprovází pokus o sebevraždu. 

Při druhém typu altruistické filicidy je dítě zabito, aby bylo ukončeno jeho skutečné nebo domnělé utrpení. Další, bohužel i relativně častou kategorií je smrt v důsledku týrání, kdy vražda nebývá vždy cílem. Patří sem i tzv. „Munchausenův syndrom v zastoupení“, při kterém rodiče ubližují svým dětem ve snaze získat pro sebe více pozornosti. Čtvrtým motivem je vražda „nechtěného dítěte“. A poslední, nejméně častou variantou je „manželská pomsta“. V tomto případě rodiče zabíjejí své děti, aby trpěl jejich partner.

Jedním z nejodpornějších příkladů této motivace je případ Elaine Campione a vražda jejích dvou dcer. Největším strašákem pro ni byla možnost, že by byly svěřeny do péče otci. Holčičky ve věku 3 roky a 19 měsíců tedy raději utopila ve vaně. Později se neúspěšně pokusila o sebevraždu. Přestože trpěla dlouhodobými psychickými potížemi, soud došel k závěru, že v době spáchání vražd byla příčetná a odsoudil ji na doživotí.

Jakkoli jsou případy vraždy vlastních dětí společenskou anomálií, zanechávají na křehké kolektivní psychice další jizvu. Společnost se stále ještě nevzpamatovala z prosincových událostí na FF UK. Stejně jako na filozofické fakultě nevraždil ani v Hořovicích jedinec z okraje a dna společnosti, ale dobrovolný hasič a obránce v týmu vesnické kopané, který si – stejně jako tisíce dalších jemu podobných – čas od času rád „zresetoval mozek“. 

V tomto případě dokážeme stavidla úzkosti udržet na uzdě a věřit, že se nás nic podobného nikdy týkat nebude. A to i přesto, že v roce 2023 bylo u nás spácháno 159 vražd (o 6 % více než v předchozím roce) a 86 z nich bylo motivováno osobními vztahy, což je v současné době suverénně nejčastější motiv. Rostou i případy týrání osob žijících ve společném obydlí (meziročně o 7,7 %) a týrání svěřené osoby (meziročně o 10,7 %). 

Přesto je dobře, že strach a podezíravost nepustíme do svých myslí a domovů. Už tak je v nich totiž úzkosti až dost.