KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | České veřejné finance jsou jako parník s mnohočetně proraženým trupem. Přičemž nejhrozivější otvor pod čarou ponoru představuje penzijní systém. Zde nepomohou žádné přepážky ani pumpy. Díru v důchodech nelze izolovat ani sanovat. Musí se opravit. Jak? O to se vláda a opozice zuřivě dohadují – a připomínají tak kapitána a navigátora, kteří se přetahují na můstku, zatímco plavidlo míří ke dnu.
Nelze říci, že by ona trhlina byla nová a že bychom nevěděli o nutnosti ji zacelit. O potřebě penzijní reformy se mluví už… třicet let. Ano, už za první vlády Václava Klause se vědělo o její nutnosti. Což se ovšem od té doby nepovedlo.
Někdy se ani nechtělo, někdy se aspoň hledalo a jednalo, jednou už jsme cosi jako reformu na chvilku měli. Ale až na drobné úpravy pořád plujeme v onom obřím postkomunistickém tankeru. Nabírá vodu, leč dosud se drží nad hladinou.
Poslední dobou se však tempo potápění povážlivě zrychluje. Loni jsme měli deficit důchodového účtu přes sedmdesát miliard. A to pracují silné ročníky „husákových dětí“, měli bychom tedy generovat přebytky na horší časy. Ty přijdou brzy.
Dnes na jednoho seniora vydělávají tři lidé v produktivním věku, za dvacet let už to budou jen dva. Řeči populistů, že „lidé, kteří si celý život spořili, mají nárok na důstojnou penzi“, narážejí na útes demografické reality a na fakt, že v průběžném systému si nikdo neplatí vlastní důchod.
Osobní důchodové účty jsou (zatím) jen fikcí, přehledem o zaplaceném pojistném, k němuž se přihlíží při výpočtu výše penze. Ale ve skutečnosti je to tak, že generace dětí v daném čase zajišťuje rentu svým rodičům. Kolik do systému odvedou, tolik by se mělo přerozdělit.
Fakticky máme sekyru ve výši jednoho procenta hrubého domácího produktu, která by za pár desítek let mohla vzrůst na pětinásobek. Dluhy se na nás valí jako proudy ledové vody… Už když onen tanker vymlouval, měl v trupu „netěsnosti“.
Dnes na jednoho seniora vydělávají tři lidé v produktivním věku, za dvacet let už to budou jen dva.
Když pracujete, házíte do systému peníze, z nichž se platí penze vašim rodičům. Když jste na odpočinku, přijdete k jiné hromadě, nashromážděné vašimi dětmi, z níž pro změnu vyplácejí vás. Nejen že jde o jiné peníze vydělané jiným počtem osob, mezitím se navíc mění pravidla pro výplaty.
Po celou dobu se hádáme o stejných věcech, jež nejsme schopni vyřešit: o míře solidarity a zásluhovosti, o nutnosti zavést (či rozšířit) individuální fondové spoření, o poměru mezi penzí a průměrnou mzdou, o důchodovém věku.
To poslední je hlavním „kamenem úrazu“ nyní. Jde o elementární udržitelnost a spravedlnost systému. Abychom tyto principy alespoň v základu zajistili, musí se odcházet na odpočinek tím později, čím lidé žijí déle. To je prostá trojčlenka.
Délka pojištění krát procento odvodů rovná se doba strávená v penzi krát výše renty. To musí platit v průměru všech plátců a příjemců. V rámci českého rovnostářství pak navíc dochází k masivnímu přerozdělování od bohatších k chudším, systém je zkrátka hodně solidární a málo zásluhový.
V podstatě jde o čistý socialismus. Dobu, kdy jdete do penze a jak bude vysoká, určuje administrativním způsobem stát. Přičemž místo neutrálních pravidel pojistné matematiky hraje příliš velkou roli politika. A řekněme rovnou: populistická, nezodpovědná a demagogická politika. Jako by velitel lodi místo opravy trhliny nařizoval svým lidem ji dále rozšiřovat.
Hnutí ANO rozdávalo z té hromady víc, než v ní bylo, navíc spustilo ohromný křik, když nová vláda uzavřela „valorizační přepážky“, aby aspoň zpomalila nabírání vody. I tak podpalubí veřejných financí zatopilo dalších osmdesát miliard dluhů.
Nyní se Andrej Babiš v roli zešílevšího navigátora snaží zuby nehty zabránit momentálnímu kapitánovi Petru Fialovi o něco zmenšit díru v lodi zvýšením věku odchodu do důchodu. Jde o nutné záchranné opatření.
Jednání u prezidenta mělo jeden hlavní cíl: přesvědčit hnutí ANO, že až se ujme kormidla, bude rádo, že nynější posádka provedla alespoň nejnutnější opravy. Takže nepopulární těžká dřina nebude na něm. I tak tohle „látání díry“ nebude stačit na dlouho.
Nápad opozičního hnutí, že by peníze z 2. pilíře šly na investice do infrastruktury a jaderných elektráren, je dobrý.
Ona trojčlenka vychází pouze v případě, že se rodí stále stejně dětí. Jenže my jich máme stále méně. Je proto třeba do rovnice zavést „koeficient vymírání“ a buď zvýšit odvody, snížit penze, nebo najít jiné příjmy. To poslední je eufemismus pro nové daně.
Zachovat poměr mezi dobou, kdy platíte pojištění a časem stráveným v důchodu, jak to navrhuje Jurečkova reforma, zajistí základní spravedlnost. Abyste ze systému nebrali více, než do něj vložíte.
Jenomže když se výrazně ztenčí velikost nové generace, i tak na té hromadě bude stále méně. Leda že by se váš pobyt v penzi ještě zkrátil ve srovnání s předchůdci. V extrémním případě, kdyby nebyly už žádné děti, jež by vás ve stáří zajistily, museli byste pracovat do smrti. O této hrozbě dobře věděli dřívější vejminkáři.
Teoreticky můžeme zdanit firmy zaměstnávající roboty místo živých lidí, ale to nelze bez zásadní politické debaty. Jako jistá forma řešení se nabízí individuální spoření na stáří. Cože je vedle věku odchodu do penze druhá nejdiskutovanější otázka debat o (neprovedených) penzijních reformách po celých třicet let.
Penzijní fondy jsou nástrojem, který využívají stovky milionů lidí, aby ve stáří nemusely jít takříkajíc o žebrácké holi. V některých zemích jsou dokonce důležitější než průběžný systém.
Výhodou je, že každý zodpovídá sám za sebe, předem ví, že dostane tolik, kolik mu jeho osobní aktivita vynese a celé to je absolutně spravedlivé, nikdo neparazituje na vás ani vy na něm. Problém je za prvé v tom, že při vysoké inflaci mohou být výnosy nižší, než když vám penzi platí příští generace a za druhé, že chudí si moc nenaspoří.
V podstatě jde o střet kapitalismu se socialismem. Fondový systém zdůrazňuje zásluhovost, průběžný solidaritu. První představuje možnost větší renty při vyšším riziku, druhý „sociální jistoty“.
Vláda Petra Nečase už jednou zavedla možnost převádět část sociálních odvodů do tzv. druhého pilíře na osobní účty, následující kabinet Bohuslava Sobotky však tuto reformu zrušil. Povede se na druhý pokus? Nyní s ním kupodivu přichází ANO, coby levicová strana.
Nápad opozičního hnutí, že by peníze z 2. pilíře šly na investice do infrastruktury a jaderných elektráren, je dobrý. Na tyto účely potřebujeme až biliony korun, které by si stát jinak musel půjčit, takto by ale platil úroky občanům, místo bankám.
Musela by se ovšem vyřešit otázka, z čeho pak sanovat první průběžný pilíř, z něhož by se tyto prostředky vyvedly. (To byla Achillova pata reformy za Nečase). Nebo by si lidé spořili navíc, kromě běžného sociálního pojistného? Pak by ovšem šlo o nástroj jen pro bohaté.
Základem Jurečkovy reformy je nastolit větší rovnováhu mezi platbami do a ze systému. K tomu slouží nejen pokračování mechanismu zvyšování věku odchodu do penze (který trvá už čtvrt století, ale má se zastavit na 65 letech) dle prodlužování délky života, ale také daňová motivace pracovat i v důchodu.
Stejně to nebude dostatečné, protože se v důsledku nepříznivého demografického vývoje časem dostaneme k tomu, že na jednoho seniora bude připadat jeden ekonomicky aktivní člověk.
Tato reforma je připravena a musí začít platit začátkem příštího roku, jinak se dostáváme do problémů. Během jednání u prezidenta Petra Pavla hnutí ANO přistoupilo na princip zvyšování věku odchodu do důchodu. Vůbec poprvé. Což by byla dobrá zpráva.
Kdyby ovšem ihned po odchodu z Hradu nezačali zástupci hnutí tuto dohodu zpochybňovat a tvrdit, že nic neodkývali a že prý přes penzijní věk 65 let tzv. nejede vlak. A pokud to vláda prosadí proti jejich vůli, oni reformu zvrátí, když se dostanou k moci.
Tohle je hazardování s budoucností země a všech jejích občanů. Navíc by se ANO zachovalo hloupě. Naopak by mělo nechat vládu, ať tuto nepopulární, leč nutnou věc provede. Politické náklady by nesla pětikoalice, ono by inkasovalo zisky, protože by zatažení záchranné brzdy nebylo na něm a přitom by se mohlo těšit z fungujícího penzijního systému. Respektive aspoň z toho, že za jeho vládnutí do lodi poteče o něco méně.
Na Hradě ANO podmínilo souhlas se změnami v prvním pilíři dohodou na tom druhém. Pokud celý manévr byl jen hrou na zdrženou, snahou bojkotovat připravenou reformu a vytvořit si záminku k jejímu zrušení, zaslouží Babišovo hnutí odsoudit za pokrytectví.
Šlo by o zlou zprávu, protože pak by hrozilo, že ona děsivě zející trhlina pod čarou ponoru zůstane a do parníku veřejných financích se dál budou valit proudy nových a nových stamiliardových dluhů. Pak by nezbylo než doufat, že tak mizerný navigátor se nestane kapitánem.
