Před 35 lety se v Česku naposledy oficiálně věšelo. Brutální vrah se hájil duševní chorobou

Absolutní trest, jak se jinak trestu smrti také říká, býval u nás damoklovým mečem visícím nad kriminálníky nejtěžšího kalibru a ve 40. a 50. letech také nad politickými vězni. 

Zatímco v Rusku, Číně, USA a dalších „pokrokových a mírumilovných“ zemích se dosud masově popravuje, Československo od poprav ustoupilo ještě na sklonku roku 1989 – na prosinec byla totiž plánována poprava vraha Zdeňka Vocáska, jemuž byl ale díky sametové revoluci změněn trest na doživotí. 

Nezařadil se proto do jedné řady s vražedkyní nemluvňat Fikáčkovou, sadisty Mrázkem a Hojerem či antispolečenskou automobilistkou Hepnarovou. A bohužel také s Miladou Horákovou, Heliodorem Píkou či Vladivojem Tomkem. 

Právě pro definitivnost trestu smrti se nad jeho uložením vznášel i z nepolitických hledisek lehký stín pochybnosti zahrnující možnost justičního omylu, což se nevztahuje jen k naší vlasti. Konflikt humánního a zákonného pohledu na absolutní trest výstižně popisuje vynikající francouzský film Dva muži ve městě s Jeanem Gabinem a Alainem Delonem v hlavních úlohách.

Výkon trestu smrti na našem území bývá často mylně spojován hlavně se dvěma represívními režimy, a sice nacistickým (1939-45) a komunistickým (1948-89). 

„Vesele“ se ale popravovalo i za první republiky, kdy bylo během devatenácti let (1919-38) oběšeno či zastřeleno (vojenské delikty) 21 mužů. Odsouzeno na smrt jich bylo plných 433, prezident Masaryk byl však známým odpůrcem absolutního trestu, který byl proto většině odsouzenců změněn na doživotní žalář.

Podle článku Jana Kuklíka ml. „Prezident Masaryk a trest smrti“ v časopisu Dějiny a současnost 5/98 označil například Masaryk při svých přednáškách v roce 1895 „popravy za nejďábelštější druhy zabití, poněvadž schvalují je lidé vládnoucí s úplným klidem a rozmyslem, s dostatečnou lhůtou pro udělení milosti, pod ochranou bodáků. Jsou to nejsurovější zbytky středověké inkvizice. Statistiky, snažící se dokazovati blahodárné účinky trestu smrti na zmenšení zločinnosti jsou neúplné, nepravdivé a nevědecké.“ 

Později vyjádřil své pocity: „...A když jsem to musel udělat po prvé (schválit popravu, pozn. red.), načrtl jsem psaní, adresované odsouzenému k smrti provazem, abych mu to vysvětlil. Ale upustilo se od toho. V jednom případě mně odsouzený sám od sebe vzkázal, že se na mne nehněvá. Ten trestající spravedlnost pochopil.“

Za dobu nacistické okupace byly v Pankrácké sekyrárně, na Kobyliské střelnici, Kounicových kolejích či Terezíně popraveny tisíce lidí, přesné číslo není možné určit. 

Po druhé světové válce bylo v období tzv. retribuce podle Dekretů presidenta republiky zvláštními lidovými soudy za válečné zločiny do roku 1948 odsouzeno k smrti více než 730 lidí (to je 60 % z celkového počtu lidí popravených v letech 1918-89), z nich 475 Němců. 

Poprava několika desítek osob, zejména z řad německé okupační správy v čele s K. H. Frankem, byla provedena veřejně.

V období vlády prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda (1948-53) bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 pro politické zločiny, které se týkaly i bývalých vrcholných straníků v čele s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským a jeho deseti spolupracovníky. Gottwald udělil milost pouze 17 lidem.

Popravy včetně těch politických pokračovaly i za vlády prezidentů Antonína Zápotockého (1953-57) a Antonína Novotného (1957-68). Za Zápotockého bylo popraveno 94 lidí, za Novotného 87. Posledním popraveným z politických důvodů byl vůdce odbojové skupiny Vladivoj Tomek v roce 1960, celkem bylo za typicky politické zločiny velezradu a špionáž popraveno v letech 1948 až 1960 287 mužů a žen.

Už v roce 1956 došlo v rámci novely trestního zákona k omezení drakonických paragrafů, podle nichž mohl být trest smrti udělen (bylo jich celkem 25, pozn. autora). Zavedením trestního zákona č. 140/1961 Sb. bylo stanoveno, že trest smrti je trestem výjimečným a fakultativním, v praxi už byli popravování pouze obzvlášť brutální vrazi. 

Týká se to i prezidentského období Ludvíka Svobody (1968-75), kdy byla hlavní „hvězdou“ z devíti popravených Olga Hepnarová (1975). Poslední komunistický prezident Gustáv Husák byl v úřadě (1975-89) svědkem 38 poprav.

Pokud jde o formu provedení trestu smrti, v období první republiky byl prováděn výlučně oběšením, nový trestní zákoník z roku 1950 připustil jako další formu provedení trestu smrti zastřelením, ovšem pouze v období „zvýšeného ohrožení státu“ (v praxi nebyla tato možnost nikdy použita).

V období německé okupace ale byly užívány i jiné formy trestu, typicky zastřelení a pověstná pankrácká gilotina. 

Oběšení se u nás s nástupem komunistické moci provádělo zvláště nehumánním způsobem, kdy není odsouzenému na klasické šibenici pádem těla do prohlubně zlomen vaz, ale dušením na popravčím prkně, kdy je spoutaný trestanec pouze zavěšen za krk, dokud nepřestane dýchat. Trvalo často i patnáct minut, než mohl přítomný lékař konstatovat smrt.

Do roku 1954 se popravovalo na venkovních prostranstvích a popsaný druh šibenice vlastnila každá krajská věznice. Absolutní trest vykonával jeden kat a dva pomocníci z řad občanů (po měnové reformě v roce 1953 dostávali za exekuci odměnu 600 Kčs).

Původně byly popravy prováděny na popravištích ve všech krajích, ale již před rokem 1954, kdy došlo oficiálně k centralizaci poprav do Prahy (od počátku roku 1953) bylo běžné, že osoby odsouzené k absolutnímu trestu byly ze všech krajů republiky eskortovány do Ústavu nápravných zařízení v Praze-Pankráci, kde byly umístěny ve zvláštním oddělení. Od roku 1968 byly v souvislosti s federalizací státu osoby slovenské národnosti věšeny v Bratislavě.

Jak už bylo řečeno v úvodu, posledním popraveným v českých zemích se stal právě před 35 lety, 2. února 1989 Vladimír Lulek, který na Královehradecku brutálním způsobem povraždil pět členů své rodiny. 

Třiatřicetiletý recidivista Lulek v roce 1986 po prudké hádce nejprve 36 ranami nožem zavraždil svoji ženu a poté ubodal i čtyři děti ve věku deset, osm, sedm let a 18 měsíců. Tři starší děti měla jeho manželka z předchozích vztahů, nejmladší dceru měli ze společného vztahu. Pokusil se zabít i sousedku, která se mu snažila v jeho běsnění zabránit. Těžce ji zranil.

U soudu se Lulek rozhodl předstírat duševní poruchu. Seděl na vozíku a nereagoval dokonce ani na svého obhájce. Znalecký posudek ho uznal plně způsobilým své činy kontrolovat a trest smrti jej neminul.

Úplně posledním popraveným v Československu byl Štefan Svitek, jehož život vyhasl na bratislavské šibenici 8. června 1989. Tento pachatel snad nejhrůznějšího vražedného běsnění v dějinách Československa byl průkazně sadistou, zoofilem, nekrofilem a alkoholikem s chorobným nutkáním zabíjet a trýznit.

Po hádce s manželkou ji značně podroušený Svitek 16 ranami sekerou umlátil, přičemž jí prakticky oddělil hlavu od těla. Poté si všiml, že se budí i dcery, a proto na ně také zaútočil. Tu, která byla blíže k němu, udeřil třikrát a druhou čtyřikrát. Pohled na krev ho silně sexuálně vzrušil.

Kuchyňským nožem, který si donesl z vedlejší místnosti, otevřel manželce trup od břicha po krk a levou rukou z něj vytrhal některé vnitřnosti, které házel na podlahu za sebe. Potom jí odřezal prsy, které pohodil na zem. Z těla vyndal i 6 měsíců starý lidský plod, který rozřezal žiletkou. Těla dcer po smrti ještě zneužil. Žiletkou jim otevřel břišní dutinu a vytrhal část vnitřností. Nad mrtvolami potom několikrát masturboval.

Už v šestnácti letech opakovaně znásilnil mentálně postiženou a běžně souložil s kravami. Náprava byla v tomto případě nade vší pochybnost vyloučena.

Brzy po pádu komunistického režimu prosadil prezident Václav Havel v parlamentu zrušení trestu smrti. V květnu 1990 byl novelou trestního zákoníku absolutní trest nahrazen doživotním vězením, v lednu 1991 byl Listinou základních práv a svobod, která byla a je součástí československé a nyní české i slovenské ústavy, trest smrti zakázán.

Názory na účelnost absolutního trestu se velice liší. Jeho zastánci argumentují hlavně odstrašujícím účinkem trestu smrti. Tento důvod je však zpochybňován většinou odborníků, kteří se touto otázkou seriózně zabývají. Odstrašující účinek, pokud vůbec existuje, je velmi slabý. 

Přehled výzkumů vztahu mezi trestem smrti a počtem vražd vedený pro OSN v roce 1988 a opakovaný v roce 1996 konstatuje: „Výzkumu se nepodařilo prokázat vědeckým důkazem větší efekt zastrašení u poprav než doživotního vězení a takovýto důkaz bude nepravděpodobné v budoucnosti nalézt. Důkaz jako takový však nedává žádnou pozitivní podporu odstrašující hypotéze.“ 

Téměř všechny statistiky, které se touto otázkou zabývají, naprosto přesvědčivě dokazují, že zrušení trestu smrti nevede k růstu zločinnosti.

Při výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění v roce 2005 58 % respondentů odpovědělo, že trest smrti existovat má. Podle průzkumu z roku 2017 je pro opětovné zavedení trestu smrti v ČR 53 % respondentů (29 % určitě ano, 24 % spíše ano).

Dalším často používaným argumentem zastánců trestu smrti je tvrzení, že vraždu nelze potrestat jinak než odnětím života, tedy přesně v duchu teorie „oko za oko, zub za zub“. Poměrně často je používán také „ekonomický“ argument, jehož zastánci tvrdí, že levnější je provést exekuci než ponechat delikventa doživotně či na dlouhou dobu ve vězení. 

Argumentuje se také tím, že absolutní trest je nejlepší a nejdokonalejší ochranou společnosti před nebezpečnými delikventy. Dalšími důvody, pro které absolutní trest zůstává zachován v trestních zákonících některých zemí, jsou nevyhnutelnost zachovat starou, po staletí osvědčenou praxi a obava z důsledků, které by zrušení trestu smrti přineslo. Podle údajů Amnesty International bylo v roce 2022 ve 20 zemích celého světa popraveno celkem 883 osob.