Nahá pravda a zahalené mýty o „manželství pro všechny“: Zasloužíme si poctivou diskuzi

První skutečností, které se v celé debatě nedostává odpovídající vážnosti, je otázka názvosloví. A to je chyba. Názvy a pojmy jsou v tomto ohledu velmi důležité, protože se za nimi skrývá podstata celého sporu. Slovo manželství vyjadřuje v češtině svazek mezi mužem a ženou, jehož hlavním účelem je ochrana v něm narozených a (či) žijících dětí. Právě a jen proto je rodina, tvořená manželi a jejich dětmi, někdy označována za základ státu.

Manželství vyjadřuje státem uzákoněný a podle určitých pravidel uzavíraný svazek mezi ženou a mužem. Vůbec to neznamená, že bychom si, stejně jako již několikrát v historii, nemohli za základ státu zvolit jiných druh svazku. Třeba takový, který mohou vedle mužů a žen uzavírat i stejnopohlavní páry. Pak už to ale nebude manželství. Pojďme tedy poctivě diskutovat o tom, zda chceme institut manželství zrušit. O to totiž v důsledku jde. 

Pokud bychom připustili, že manželské svazky nahradíme jiným institutem, pak je samozřejmě otázkou, zda jeho hlavním účelem těchto bude ochrana v něm narozených či žijících dětí. Jinak by to opět nemělo smysl. Důkaz je nasnadě. 

Zastánci takzvaného manželství pro všechny argumentují mimo jiné tím, že registrovaní partneři nemají v porovnání s manželi právo informovat se o zdravotním stavu partnera nebo po něm dědit. Pak je ale třeba připomenout, že takřka polovina heterosexuálních párů v Česku žije zcela dobrovolně (!) s dětmi i bez dětí ve volných svazcích bez manželského slibu. A nezdá se, že by měli problém navštívit partnera v nemocnici nebo dobrovolně smluvně upravit záležitosti dědictví. Ani stejnopohlavním párům dnes nikdo podobnou možnost neupírá.

Pojďme tedy poctivě diskutovat o tom, jaký skutečný (nikoliv deklarovaný) benefit mohou mít homosexuální páry i samotná společnost z toho, že stát bude místo svazků mezi muži a ženami preferovat jako „státní formu rodiny“ jakékoli svazky bez ohledu na pohlaví partnerů.

Oklikou se tak vrátíme k původnímu hlavnímu účelu manželství, kterým je ochrana v něm narozených a žijících dětí. Ve skutečnosti vůbec nejde, a ani nemůže jít, o dědictví nebo návštěvy v nemocnicích, to je snadno řešitelné jinými cestami. Jde právě a jen o to (ale nemluví se o tom nahlas), zda dříve či později nedospějeme v souvislosti s uzákoněním takzvaných manželských svazků bez rozdílu pohlaví také k právu na děti. Prakticky ve všech státech, které uzákonily manželství pro všechny, šel vývoj právě tímto směrem.

Pokud totiž společnost přizná stejnopohlavním párům naprosto stejná práva a povinnosti jako manželům, nemůže se vyhnout ani otázce rodičovství. Jestliže manželé nebo heterosexuální páry nemohou ze zdravotních důvodů počít dítě, nabízí jim dnes biomedicína hned několik forem pomoci. Podle dosavadních českých zákonů je ale tato pomoc určena výhradně párům tvořeným ženou a mužem, nikoliv homosexuálním párům.

Například ve Velké Británii, která už dříve uzákonila „manželství pro všechny“, může dnes požádat o umělou reprodukci nejen pár homosexuálů, ale dokonce i jednotlivec. Neplodnost už totiž není definována zdravotními omezeními, ale i prostou nemožností počít dítě z biologických důvodů nebo neochotou najít si partnera.

V již zmíněné Británii jdou ale ještě dál. Různé aktivistické organizace vedou rozsáhlou a v budoucnu pravděpodobně i úspěšnou kampaň s požadavkem, aby měl každý příslušník LGBTQ+ komunity, ať už v páru či jako jednotlivec, přístup k umělé reprodukci (IVF) hrazený zdravotní pojišťovnou. Podobnou možnost dnes mají výhradně neplodné heterosexuální páry.

„Každý si zaslouží šanci založit rodinu, bez ohledu na jeho sexualitu nebo genderovou identitu,“ píše se na stránkách britské organizace Stonewall, prosazující práva LBGTQ komunity. Takto vyřčená věta možná nejlépe vystihuje, co je hlavním důvodem snahy uzákonit takzvané „manželství pro všechny“ v Česku. A proto je nutné o ní právě tímto směrem diskutovat. Poctivě diskutovat.

Jedním z hlavních argumentů zastánců přijetí nové, státem posvěcené formy rodiny, je tvrzení, že metody umělé reprodukce, včetně kontroverzní služby náhradních matek, využívají nejen homosexuálové, ale i heterosexuálové. A to je stoprocentní pravda, která by se neměla zamlčovat.

Umělá reprodukce byla přelomovým vynálezem, určeným na počátku lidem v plodném věku, kteří ze zdravotních důvodu nemohou sami počít nebo porodit dítě. Postupem času se ale dárcovství vajíček i spermií a „pronájmy dělohy“ od náhradních matek staly tvrdým byznysem, využívaným i celou řadou starších heterosexuálních párů. Mladé ženy někdy riskují život a zdraví, aby „dárcovstvím za úplatu“ pomohli splnit sen o dítěti i lidem v důchodovém věku.

Tak proč by měla být nasazována psí hlava homosexuálům, kteří podobně jako heterosexuálové využijí služeb náhradní matky? Komu to vlastně ublíží? Vždyť heterosexuálové mohou zakládat rodiny po svém a homosexuálové jakbysmet. V této otázce se však dostáváme k podstatě věci, tedy k samotným dětem.

Nikdo soudný dnes nepochybuje o tom, že i leckterý muž, homosexuál, dokáže přebalit dítě, povídat mu pohádku, uložit ho s láskou do postýlky... A dát takovému dítěti mnohem lepší zázemí než třeba žena na drogách nebo ústavní péče. O tom není vůbec nutné diskutovat. A přitom je to jeden z hlavních argumentů zastánců „manželství pro všechny“.

„Důkazem vhodnosti“ mají být obrázky milujících tatínků, kteří se svými partnery drží v náručí dítě od náhradní matky a přitom vyprávějí, kolikrát za noc k němu vstávají, jak o něj pečují, jak se jejich péče vůbec neliší od „ženské ruky“. Já jim to bezvýhradně věřím, Když bylo potřeba, dělal jsem to taky.

To ale vůbec neznamená, že jejich dětem nechybí nebo nemůže chybět maminka nebo tatínek. Čím jsem starší (už mám i vnučku) tím více se utvrzuji v přesvědčení, že i kdyby se chlap rozkrájel, maminku dítěti nahradit nedokáže. V opačném gardu to platí úplně stejně! Ale možná se řada odborníků, kteří razí tezi o nezastupitelnosti dvou pohlaví při výchově dítěte mýlí. Znovu: pojďme o tom diskutovat.

Mnozí homosexuálové mají samozřejmě pravdu v tom, že je zřejmě lepší vyrůstat pod dohledem milující stejnopohlavního páru než v rodině, kde se matka o děti nestará a táta je bije. To ale nic nemění na tom, že i děti, které matku či otce už ani nemají, žijí s pocitem, že se nějaké mamince a nějakému otci narodili. To různé teze, degradují mateřskou a otcovskou roli, úplně opomíjejí.

A někdy přitom dochází až k absurdním situacím. I takzvaný český Ken Robert Paulat, který si pořídil dítě od náhradní matky, se svěřil s tím, že jeho maminka se moc těší na vnoučka a bude mu s ním pomáhat. Už ale neřekne, že jeho syn, na rozdíl od něho samotného, žádnou maminku nemá a mít nebude. Pouze si od jedné ženy takzvaně „pronajal dělohu“.

Bylo by zajímavé zeptat se i dalších prominentních homosexuálů, lesbiček a některých zastánců manželství pro všechny, zda by jim nevadilo, kdyby nikdy neměli maminku (nebo tatínka). Nejen „český Ken“ ale i někteří další muži, kteří si pořídili dítě prostřednictvím náhradního mateřství, se totiž velmi často na své maminky odvolávají. Dokonce se to zdá být jakýmsi pravidlem. Řada gayů, vystupujících v médiích, vyjadřuje nadmíru blízký, láskyplným vztah ke svým maminkám. A přitom svým dětem budou zřejmě jednou říkat, že maminka není důležitá, a její lásku i péči snadno zastanou i dva tatínci. Opravdu?

Na všechny tyto otázky určitě neexistuje jednoznačná odpověď. Možná jsme jako společnost už skutečně dospěli do fáze, kdy pojmy jako otcovství či mateřství považujeme za přežitek a nahradíme je postupně jinou, obecnější formou pojmenování vztahu dospělých k dětem. V některých zemích, například v USA, už se například prosazuje místo slov matka a otec v cestovních dokladech obecnější pojmenování Rodič 1 a Rodič 2. Podobně se zapisují už od roku 2019 rodiče do formulářů na školách ve Francii. Není totiž možné diskriminovat děti ze stejnopohlavních párů. 

V Británii se dokonce vede diskuse o tom, zda by se v případě rodičů dítěte, pořízeného kombinovanou formou dárcovství a náhradního mateřství, nemělo používat označení „rodič 1 až 5“, vyjadřující podíl všech osob na narození nového člověka.

Všechno to začalo schválením zákona „o manželství pro všechny“.

Opět přitom platí, že o všech výše uvedených otázkách, které jsou spojené s překotným vývojem mezilidských vztahů na pozadí možností biomedicíny, bychom měli co nejpoctivěji diskutovat. A nikoliv bránit jejich samotnému vyřčení. Jenže to se neděje. 

Jak nedávno upozornil v rozhovoru s INFO.CZ známý hematolog Pavel Jindra, zatím víme „jen velmi málo o tom, co prožívá nebo může prožívat novorozenec, který se narodí takzvané náhradní matce, ale pak je okamžitě po porodu předán do péče jiným lidem“.  Hodně se podle něj diskutuje o právu na dítě, ale málo o právech dětí, které přicházejí na svět formou náhradního mateřství.

„Proto si myslím, že bychom měli být velmi opatrní a poctivě a bez oboustranných předsudků o těchto otázkách diskutovat, nikoliv se řídit jen emocemi. A hlavně je důležité, abychom se vyhnuli ideologickému nálepkování,“ uvedl primář Jindra.

Místo toho se ve sněmovně někdy velmi bouřlivě a emotivně diskutuje o tom, jestli mají mít stejnopohlavní páry právo na lásku, společné soužití a návštěvy v nemocnicích. Ano mají. Také se velmi emotivně hodnotí případná rodičovská role homosexuálů, zda umějí děti přebalit a postarat se o ně technicky stejně dobře jako maminka. Ano, umějí, v tom není problém.

V debatě o zrušení manželství a jeho náhradě jiným, státem posvěceným svazkem jde o něco úplně jiného. O tom se přitom paradoxně nemluví takřka vůbec. Tak to pojďme změnit.