Debata kolem partnerství ukazuje znepokojivou věc: Extremismus (části) intelektuálních elit

Když čtete řadu komentářů liberálních médií a osobností, máte pocit, že jste se omylem probudili ve středověku. Lamentování nad novou definicí partnerství, která přitom dává stejnopohlavním párům naprosto identická práva a povinnosti, jaká mají vůči sobě muž a žena v manželství, nebere konce. Je roztrpčené, uražené, místy vzteklé, ba dokonce výhrůžné. 

Za všechny uvedu alespoň jeden neuvěřitelný narativ, který se ptá: proč by mladí bránili svou zemi se zbraní v ruce, když ta na ně prý kašle a mimo jiné jim nedá „manželství pro všechny“?

To je tak blbé, že se to komentuje samo. Jednak zdaleka ne každý mladý je „progresivista“. Naopak, konzervativní strany mají mezi nejmladší generací dvakrát víc příznivců než liberálové. Hlavně však trucování ve stylu „neříkáte partnerství manželství, tak já schválně nebudu bojovat, když nás napadne Rusko“, je šílená nezodpovědnost, hodná – s prominutím – rozmazleného fracka. 

Vždyť to ani spolu nijak nesouvisí – jen se nové generaci zkrátka na vojnu nechce. Přesto věřím, že kdyby (nedej bože) šlo opravdu do tuhého, svůj přístup přehodnotí. 

Když odfiltruju všechny ty nenávistné útoky, zjevné nesmysly a emotivní výkřiky, leitmotivem pobouřených reakcí progresivistů je: touha po revanši.

Schválený zákon považují za projev nepřátelství a zabedněnosti. Za křivdu, kterou je třeba odčinit, což se prý dříve nebo později podaří, přičemž oni pokračují v boji a nestojí ani o dočasné příměří, natož o trvalý mír. 

S tím nelze dělat nic. Pokud má někdo tak silný a stravující pocit, že něco prohrál a chce se pomstít, tak mu to nevymluvíte. Jsem z toho smutný, ale nic víc k tomu říct neumím.

Co naopak dokážu, je říci, o co vlastně šlo, co bylo ve hře a věcně zhodnotit výsledek. Budu se odvolávat na Ústavu a hodnoty dobré vůle, tolerance, kritického myšlení a respektu k lidské důstojnosti. 

Ať se pak laskavý čtenář sám rozhodne, zda Sněmovnou schválený zákon stojí za rozčilování, natož za vyhlašování krevní msty.

Předně je třeba konstatovat, že aktuálně platný stav není v rozporu s Listinou základních práv a svobod, jak se nám často sugeruje tvrzením, že je třeba „narovnat práva“ LGBT párů. Neexistuje totiž ani právo na manželství, ani na dítě, ani na adopce. 

Pravda, mezinárodní dohody ukotvují nárok na uzavření svazku a založení rodiny, avšak výslovně mluví jen o „muži a ženě“. Ústavní pořádek České republiky pak výslovně chrání rodinu, rodičovství a práva dětí na rodiče. O manželství se nezmiňuje.

Nelze tedy mluvit o diskriminaci a porušování práv homosexuálů, pokud jejich svazky dosud nebyly upraveny Občanským zákoníkem (OZ) obdobně, jako je tato možnost dána heterosexuálům. Zcela jistě však tento status quo snižoval jejich lidskou důstojnost. Fakt, že pro všechny ostatní situace, jež mohou nastat v soukromoprávních vztazích, je zde univerzální kodex, ale vy máte speciální zákon, působí poněkud segregačně.

Je třeba říci, že jde o důsledek historického vývoje, kdy se zákonem o registrovaném partnerství přišli sami zástupci gayů a leseb. Tehdy také od nich padl určitý závazek, že již nic víc chtít nebudou. Na rozdíl od jiných nevyčítám LGBT komunitě, že ho nedodržela. Společnost se vyvíjí a sliby dané v jistém dobovém kontextu mohou být časem překonány. Pozitivní změna mohla přijít i dříve, protože obecně byli konzervativci nakloněni tomu posunout postavení homosexuálních vztahů na vyšší úroveň.

Dlouho vše naráželo na tvrdohlavost a triumfalismus aktivistů, kteří se řídili heslem „všechno, nebo nic“. Zejména trvali na tom, že stejnopohlavní páry musejí získat stejné přednostní právo adopce cizích dětí, jako mají manželé – a tedy mít snazší přístup k osvojení než mají heterosexuální nesezdané páry a jednotlivci. Tohle je však pro konzervativce nejzazší „červená čára“. Pořád totiž platí, že pro dítě je nejlepší úplná rodina s oběma „vzory“, tedy tatínkem i maminkou.

Tento spor přetrval. Zatímco „konzervy“ ustoupily až na onu poslední obranou linii, za níž už by museli obětovat na oltář modly LGBT ideologie práva dětí, aktivisté zůstávali neoblomní a trvali buď na „manželství pro všechny“, nebo raději zachování stávajícího stavu. 

A když liberální poslanci umožnili schválení kompromisního návrhu, dočkali se místo vděku od mnohých nesmiřitelných progresivistů výčitek. Ale proč vlastně? Ve skutečnosti je posun obrovský a nedošlo by k němu bez těchto zákonodárců.

Zejména mě mrzí útoky na předsedkyni Sněmovny Markétu Pekarovou Adamovou. Podle mě má právě ona lví podíl na výsledku (který pokládám za výhru pro všechny), když už loni v červnu jako vůbec první liberálka vyjádřila veřejně ochotu bavit se o nějakém kompromisu.

Jaký nakonec je? Radikálové předložili zákon, který kompletně redefinoval instituci manželství, když z ní vymazal slova „muž“ a „žena“ a nahradil je genderově neutrálním termínem „osoba“. Už tohle byla zbytečná schválnost.

Když už si někdo činí nárok, aby jeho svazek, který dle zákonů přírody není manželstvím, byl tak přesto nazýván, alespoň šlo ponechat v paragrafovaném znění vedle sebe obojí: manželství je svazek muže a ženy, nebo dvou osob. Nicméně jakkoli se na název upírala velká pozornost, nešlo o ten hlavní problém.

Primárním důvodem k potřebě dvou různých pojmenování je již zmíněný vztah k cizím dětem. Protože když se nerozlišitelně a dle zákona úplně stejně nazvou svazky muže a ženy, muže a muže nebo ženy a ženy, automaticky se tím novelizuje § 800 Občanského zákoníku, který upravuje osvojení. 

Neboli když někteří progresivisté navrhovali schválit úpravu, že sice bude jiný název, ale z hlediska adopcí se na homosexuální partnery bude pohlížet jako na manžele, šlo o úskok, který snad mohl někoho zmást – ale ne toho, kdo o věci něco ví.

Tento „ústupek“ fakticky neznamenal vůbec nic. Šlo jen o pokračování pokrytecké strategie, kdy se při propagaci „manželství pro všechny“ míchaly dohromady dvě zcela odlišné věci: Za prvé zájem LGBT komunity prosadit povýšení statusu homosexuálních svazků, za druhé ochrana dětí.

Na to první neexistuje žádné právo, ale není vážný důvod se tomu bránit. To druhé však již zasahuje do práv třetích osob, jež zaručuje Ústava. Ostatně adopcí se týká jiná hlava Občanského zákoníku než ta, která kodifikuje manželství.

Ve skutečnosti nikdy nebylo zamýšleno, že by tato dva tisíce pět set let stará instituce byla určena stejnopohlavním párům. Z prostého důvodu – jejím prapůvodním smyslem je založení rodiny a společná výchova dětí vzešlých z tohoto svazku. Koho by také napadlo, že se má nějakým způsobem stát míchat do lásky a vztahů mezi dvěma lidmi?

Nicméně, pokud homosexuálové chtějí mít stejná práva a povinnosti jako manželé, jakkoli to už nebude plnit původní účel, proč jim v tom bránit? A také jim konzervativci v tomto nebránili ani nebrání.

Čemu chtěli konzervativci zabránit, bylo přijetí úpravy, která by ignorovala, co je v nejlepším zájmu dětí a co jim také zaručuje Listina základních práv a svobod v čl. 32: „(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena… (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

Demokracie je diskuse. Bral bych, kdyby zastánci totální redefinice manželství tvrdili, že svěřit dítě „tatínkovi a tatínkovi“ je nejlepší způsob, jak mu zajistit dobrou budoucnost. Zásadně bych nesouhlasil, ale uznal bych to za legitimní debatu. Není však legitimní nadávat těm, kteří se odvolávají na ústavu a názory dětských psychologů, že jsou homofobové, zpáčeníci, bigoti, patří do středověku a to vše údajně dělají z nenávisti k homosexuálům.

Že konzervativci opravdu nechovají zášť k LGBT komunitě a mají na mysli práva dětí, dokázali tím, že nově umožnili osvojení potomka druhým z páru. Pokud už s nimi dítě žije ve společné domácnosti, nedává žádnou logiku, aby jeho rodiči nemohli být oba (či obě). Takový přístup naopak není v zájmu nezletilých a ubližuje jim. Tak jako se stane, že se lidé rozvedou, může se dítě dostat do této životní situace, která pro něj také není optimální.

Principem konzervatismu je respekt k lidské důstojnosti, jedinečnosti a svobodné vůli. A stejně tak ochrana slabších – v tomto případě dětí. Za sebe jsem s výsledkem spokojen. Stejnopohlavní dvojice budou mít ve svazku stejná práva a povinnosti, jako muži a ženy. 

To se týká i dětí, které s nimi žijí. Budou je moci mít společně jako pár. Nebudou mít ale povoleno pořídit si dítě „na trhu“, skrz surogátní mateřství (chystaný zákon ponechá tuto možnost jen pro manžele) a při adopcích bude nadále dávána přednost manželským párům.

Vím, že nikoho nepřesvědčím, aby nelezl na barikády bojovat za vypuštění slov „muž“ a „žena“ z definice manželství. Mohu ale říci, že jde o fanatismus a rozdělování společnosti. Vadí mi demagogie, konspirace o napojení „konzerv“ na Kreml, překrucování ústavy, lhaní, ignorování dětských práv. 

A hlavně mi vadí odmítání principů demokratické diskuse a rozhodování. Mrzí mě, že pro progresivisty je prostý nesouhlas s jejich politikou projev homofobie a zlých úmyslů. Jak máme bojovat s dezinformátory, když k nim patří velká část elit?